Za první kvartál letošního roku se podle Českého statistického úřadu počet obyvatel Česka snížil o 41 tisíc lidí. Hlavní příčinou je odliv migrace, kdy mnoha Ukrajincům vypršela platnost dočasné ochrany, o jejíž prodloužení už nepožádali. Zemi tak opustilo více než 62 tisíc lidí, do Česka jich naopak zamířilo zhruba 30 tisíc. To sice stále představuje asi dvojnásobek počtu, který sem přicházel před napadením Ukrajiny, meziročně jde ale o pokles o 8,2 tisíce lidí. Výsledkem je záporná migrační bilance téměř 32 tisíc osob.
Zbývající podíl úbytku obyvatelstva zapříčinil pokračující propad přirozeného přírůstku obyvatel. Ten již dlouhodobě, tedy od osmdesátých let, de facto neznamená „přírůstek“, ale přirozený úbytek. I během letošních prvních tří měsíců více lidí zemřelo, než se narodilo, převaha nebožtíků nad novorozenci čítala přes devět tisíc. Pro srovnání – novodobým rekordem bylo první čtvrtletí roku 2021, kdy byl tento rozdíl 19 tisíc. Rok 2021 se do statistik posléze zapsal jako rok, během něhož zemřelo nejvíce obyvatel země od konce druhé světové války – tentokrát byl ale nejčastější příčinou úmrtí covid.
Český stát se jeví jako vskutku tragický hrdina vlastní destrukce. Namísto toho, aby motivoval trh práce masivními investicemi do aktivní politiky zaměstnanosti a vzdělávání, naloží do letadla pár Filipínců, aby zamířili třeba do zemědělství.
Jestliže začátkem roku média zaplavila zpráva o historicky rekordně nízké porodnosti, kdy počet nově narozených dětí už druhým rokem klesl o asi devět procent, letošní jarní statistiky trend více než potvrzují – meziročně se narodilo dokonce o 11 procent dětí méně.
S jistou nadsázkou lze říct, že máme alespoň odkud padat. Mezi lety 2011–2021 se totiž v Česku zvýšila plodnost z 1,63 na 1,71 a v roce 2021 dokonce až téměř na „normalizační“ číslo 1,83 dítěte na ženu. Byly to právě ženy narozené v husákovském Československu, které po propadu porodnosti v devadesátých letech zaplnily svými dětmi obecní školky, které se stávaly nedostatkovou položkou občanské vybavenosti už krátce po roce 2000. Naše čísla byla nadprůměrná i oproti evropské hodnotě 1,5 dítěte na ženu, takže se před námi ocitlo jen několik států jako například Francie (až 1,8 dítětě), Bulharsko (1,7) nebo Faerské ostrovy (2,7). Severský ostrovní státeček samozřejmě evropský demografický útlum nevytrhne…
Globální porodnice
Kvalitu života člověka v rozvinuté industriální zemi určuje jeho síla na trhu práce. I žena je člověk, takže v tomto není výjimkou. Její pozvolná emancipace z mužova majetku na samostatnou jednotku včetně participace na trhu práce zásadně ovlivňuje její životní strategie. Ženám se proto v moderní společnosti spíše vyplatí dlouhodobě efektivnější a stabilnější investice do vzdělání a kariéry než do mateřství. Pokud se mateřství nechtějí vzdát či na něj rezignovat, spokojí se nejčastěji s jedním, nanejvýš dvěma dětmi.
Klesající porodnost je tak jevem společným všem průmyslově rozvinutým společnostem, kde je zároveň vyšší participace žen na pracovním trhu. To překvapivě platí ale i pro subsaharskou Afriku, která bývá stereotypně považována za demografickou „hrozbu“ – za posledních zhruba čtyřicet let se tamější plodnost snížila z 6,8 na 4,7 dítěte na ženu, přičemž Afričanky drží primát v podílu na pracovním trhu, kde dokonce překonávají Evropanky. Jejich ekonomický výkon je pochopitelně nesouměřitelný – často zastávají nekvalifikované práce a jejich pozice jsou z pohledu legislativy neformální. Jsou zkrátka součástí globálního Jihu, který je stále sužován postkoloniálními poměry. Fungování společnosti zároveň ovlivňují vazby v rámci širších rodinných komunit, což je v kontrastu se západním modelem nukleárních rodin, kde na ekonomicky produktivní generace doléhá i drtivá většina zátěže neproduktivní práce (péče, druhá směna).
Jestliže v Africe evropské představy o tradičním uspořádání společnosti a jejím pozitivním dopadu na plodnost zrovna spolehlivě nefungují, neplatí to ani o samotné Evropě. Státy, které považujeme za tradičnější co do životního stylu a hodnot (například katolické Polsko nebo jih Evropy), mají plodnost spíše nižší, zatímco progresivní skandinávské země nebo průmyslové Německo se pohybují na průměrných hodnotách. Na porodnost tak má pozitivní dopad spíše sociální stát a flexibilní pracovní trh (rovný přístup, nižší úvazky, menší pay gap) než identifikace s tradiční rolí ženy. Pokud bychom našli nějaký region, který je demograficky efektivní v duchu tradičního vytlačení žen z trhu práce, je to Blízký východ. Arabské ženy rodí průměrně přes tři děti a jejich zapojení na pracovním trhu patří ke globálně nejnižším – pohybuje se pod 20 procenty.
Past na ženy
Co z této ptačí perspektivy plyne pro Česko? Vzhledem k tomu, že jsme, sice pokulhávající, ale již tradiční součást industriálního světa, která se bez pracovního výkonu žen neobejde, je v našem zájmu, aby byl co nejvyšší, respektive nejefektivnější. Vysoká zaměstnanost žen je tu ostatně díky socialismu také tradiční, přestože jsme spolu s ní zdědili i chápání žen jako druhořadé pracovní síly a jen složitě se tohoto konceptu, odvislého od orientace ekonomiky na těžký průmysl, dodnes zbavujeme.
Na druhou stranu představa, že by se žena ekonomicky zajistila na stáří množstvím potomků a výhodným sňatkem, je hluboké retro i z pohledu státu. Pro ten je žena cennější jako daňový poplatník dnes než jako pečovatelka o daňové poplatníky budoucnosti. Kupodivu rodinná politika (která je u nás do značné míry ve vleku nápadů z dílny zdejší katolické ministrany, protože pro nikoho jiného už rodina není zdá se předvolební tahák) vykazuje značnou nekonzistenci s výše popsaným pojetím. Kromě toho, že je neefektivní.
Převážně muži designovaná prorodinná politika je plná floskulí o „motivaci“. Ženy má motivovat tu výše porodného vyspravená o nějakou tu tisícovku, onde navýšení rodičovského příspěvku a jeho různé fázování. Kouzelnou atmosféru blízkovýchodního pojetí rodiny vyvolává to, co je známo jako „daňová sleva na manželku“. Tato opatření jistě nejsou bezcenná. Zároveň ale sociálně nejohroženější skupinou zůstávají samoživitelky. Mateřství tedy k zaopatření žen opravdu nevede, což se týká i nízkopříjmových domácností. Dítě totiž stojí docela dost – podle některých výpočtů do něj rodiče do jeho dospělosti vrazí řádově nižší jednotky milionů. Co tedy Češkám chybí k tomu, aby rodily více? Že by to bylo více peněz, než nabízejí zmíněná motivační opatření, jež mají v poměru k výdajům efekt spíše motivačního citátu?
Ano. Nejsou to ovšem peníze, které vám stát má dát, ale které vám umožní si vydělat. Česká rodičovská dovolená je koncipována jako velmi dlouhá. Vy si ji sice můžete naplánovat kratší, je třeba se ale smířit s tím, že stát vám nenaplánoval školky. Zároveň nedokáže zmírnit pay gap, který vás obírá o prostředky a který má Česko jeden z nejhlubších v Evropě. Můžeme si sice říct, že ten německý také není nic extra – tady je ale třeba zohlednit i velmi nízké české mzdy: jestli jsou Češi zdrojem levné pracovní síly v servisní ekonomice Německa, Češky tím spíše. Matky na pracovním trhu navíc zásadně diskvalifikuje nedostatek menších nebo flexibilních úvazků. V českých poměrech lze proto na mateřství, zvláště u vzdělaných žen, pohlížet jako na socioekonomickou past.
S ohledem na to, jak se mění vzdělanostní struktura společnosti, to představuje past pro celé Česko. Podíváme-li se na střednědobé statistiky, které zahrnují i tzv. sčítání lidu, trendy jsou opět jednoznačné. Zatímco někdo si ještě možná vybaví hlášku z osmdesátých let, že holky jdou na vysokou hlavně proto, aby tam snadno našly ženicha, v současnosti by to byl nerozum. Na vysokých školách dlouhodobě převažují ženy (v průměru 60 procent) a zvláště u některých oborů by se najití ženicha mohlo rovnat zázraku. Statisticky to v každém případě znamená, že plodnost vysokoškolsky vzdělaných žen bude zásadní pro generační plodnost jako celek. Vzdělání přitom stoupá i u nevysokoškolaček: podle výsledků sčítání lidu, domů a bytů 2011 a 2021 se snížil podíl žen ve věku 15–49 let se základním vzděláním (včetně neukončeného) z 14,9 na 13,6 procenta a se středním vzděláním bez maturity z 23,7 na 18,8 procenta. Zmíněný nárůst vysokoškolaček se v dané dekádě naopak zvýšil z 15 na 25 procent podílu ženské populace.
Právě tato skupina se bude v zakládání rodiny chovat specificky. Rodičovství bude odsouvat s ohledem na studium i start kariéry a také bude rozvažovat opatrněji s ohledem na náklady ušlých příležitostí, které se se vzděláním zvyšují. Právě tato sílící skupina matek nepotřebuje ani tak manžela, který si díky dalšímu děcku odečte z daní dvacet tisíc ročně, ale především rovné příležitosti, flexibilitu pracovního trhu a rozvinuté služby státu, jako je vzdělávání včetně toho předškolního nebo taková kdysi samozřejmost, jako je lékařská péče. S ohledem na to, že v časovém oknu pro mateřství se začínají ocitat ženy narozené v devadesátých letech, které právě patří mezi nejvzdělanější a nejemancipovanější, nebylo by od věci, kdyby stát začal reagovat.
Nejen děťátky mohl by být budoucí stát živ
Není náhoda, že nízká porodnost se nejčastěji přetřásá spolu s úvahou „nebude na důchody“. To, co vypadá jako čistě logická úvaha, má ve skutečnosti kořen v jednom z nejhouževnatějších mýtů českého ekonomického uvažování. Tím je představa o produktivitě práce – o níž nejen laici, ale mnohdy i politici a průmyslníci smýšlejí ani ne tak jako o zisku a v důsledku o rozpočtovém příjmu a růstu HDP, ale hezky „montovňácky“ o ní mluví jako o „objemu práce“. Jako by jedinou cestou ke zvyšování produktivity a k ekonomickému růstu bylo svižnější mrskání manažerským bičem nad dělníky, kteří prostě jen musejí rychleji smontovávat polotovary pro pokročilé zázraky techniky německé ekonomiky. Není divu, že v takovém ekonomickém modelu ztělesňuje „málo lidí“ noční můru.
Symbolická vina tu padá na „líné“ pracující, kteří by zároveň rádi stále více peněz. Ve skutečnosti jsou ale brzdou nízkého výkonu ekonomiky politici a manažeři a jejich mentálně pohodlné zavěšení se na tahouna v podobě Německa, kterého krmí českou levnou pracovní silou. Tento postsocialistický model se ale už začíná stravovat zevnitř. Dlouhodobě nízká nezaměstnanost a demotivační výdělky ve zdejším milieu bohužel nevedou k inovacím a hledání prostoru v technologicky nových oblastech s teprve se konstituujícími dodavatelskými řetězci ani ke zvyšování produktivity práce a mezd. Vedou k tomu, že se přiveze pár Filipínců.
Český stát se tu jeví jako vskutku tragický hrdina vlastní destrukce. Namísto toho, aby (samozřejmě pracně a nákladně) motivoval trh práce masivními investicemi do aktivní politiky zaměstnanosti a vzdělávání, naloží do letadla pár Filipínců, aby zamířili třeba do zemědělství, jak se těší ministr zemědělství Výborný. Že v této diplomaticko-ekonomické taškařici nechybí hudebníci s tradičními filipínskými nástroji, tanečnice v krojích ani Pražské jezulátko, je nakonec tím nejmenším překvapením. Tím vlastně není ani to, že čeští zaměstnavatelé už nejsou zajímaví ani pro relativně chudé Rumuny, Bulhary nebo Moldavany, zato zdejší trh práce zaimponuje občanům země, kde je průměrný plat asi osm tisíc korun. A ještě tu prý něco odkoukají.
O neschopnosti českého státu integrovat na pracovní trh cizince vypovídá nejen filipínská HR akvizice, ale i osudy ukrajinských válečných uprchlíků. Možná byl Petr Fiala co do délky konfliktu stejně optimistický jako Vladimir Putin a s touto ambicí otevřel českou náruč Ukrajincům prchajícím před válkou. Obavy veřejnosti z nově příchozích byly tehdy mírněny zdůrazňováním naší kulturní (a myšleno tak nějak i etnickou) blízkostí. Nejen, že to český rasismus úplně nezchladilo, ale postupně začal optimismus opouštět i vládu. Ve finále – i vzhledem k migračnímu saldu ČSÚ – jsme skrze jednotlivé „lex Ukrajiny“ promarnili ne úplně bezvýznamnou šanci posílit český pracovní trh i budoucnost další menšinou. Navzdory přetrvávajícímu „nejsou lidi“ český stát ukázal, že převážně neproblematické cizinky, často vzdělané a mluvící příbuzným jazykem, nezvládne začlenit. Nedostaly prostor se naučit jazyk a využít svých profesních specializací, nedostatečné kapacity českého školství nezvládají pojmout české děti, natož ty ukrajinské, mnohdy torza ukrajinských rodin uvízla v provizoriích někde v regionech s malými pracovními příležitostmi, kde zakusila především úzkoprsý byrokratický aparát pravicové české vlády.
Regionální i globální zrcadlo: dvojitá frustrace
Česko se nachází ve zdvojené a svým způsobem paradoxní frustraci. Na jedné straně se tu všeobecně lká nad tím, že „nejsou lidi“, nebude na důchody a že vymíráme. Máme ekonomiku, kterou živí více ruce než hlavy, což je zásadní strukturní a po generace opečovávaná nevýhoda české šroubárny, s níž se tu nakládá jako s věcí danou shůry a navěky. Navazující český problém, kde vzít všechny ty ruce ochotné pracovat za uměle stlačované minimální mzdy neumíme řešit ani porodností, ani migrací. Vzhledem k neschopnosti začlenit i kulturně, jazykově a etnicky blízké Ukrajince, si raději snad nepředstavovat, jak bude český stát s tímto přístupem jednou integrovat mimoevropské obyvatelstvo. A to prostě přijde.
Důvod, proč je ona frustrace dvojí, spočívá v tom, že v podstatě v nějakém smyslu zažíváme jev, který znají rozvojové země s naopak prudce rostoucí populační křivkou. Ta přináší riziko, kdy nevýkonná ekonomika a málo příležitostí nevstřebají populační vlnu mladých mužů. Jejich frustrace pak může být spouštěčem politického násilí, občanských válek, terorismu. Pro příklady nemusíme chodit daleko – dopad izraelské politiky na radikalizovanou Gazu, kde byly životní perspektivy mladých bezvýchodné, přičemž průměrný věk v Gazanů byl pod dvacet let (v Česku je to cca 43 let). Jsou to varianty islamistických teroristických hnutí i jinde v arabském světě, ale i konflikty v subsaharské Africe.
Jak se to může týkat Česka? Může a odráží to politika neschopnosti investovat do lidí a současně schopnosti vyždímat Filipínce. Efekt se dostavuje jednoznačný: politika zmenšování státu, úspor a škrtů podřezává veřejné služby a sekundárně byrokraticky paralyzuje podnikatelský sektor. Učebnicovým příkladem jsou české regiony, které se obecně ekonomicky propadají daleko za Prahu. Upadající regionální školství, slabá dopravní obslužnost, nedostupná kultura a vyžití, nedostupná lékařská péče, komplikované nákupy – to jsou podmínky, které nevyváží ani levnější bydlení. Začarovaný kruh se upevňuje mizejícími pracovními příležitostmi a pozvolným vylidňováním. Vzniká situace, kdy tenčící se příležitosti nejen nevstřebají jakoukoli populační vlnu, ale dokonce nenabízejí dost ani demograficky pozvolna slábnoucím generacím, což je další příčina vylidňování periferií.
Pokud se bavíme o nízké porodnosti a nezvládnuté migraci, opět tyto regiony budou zasaženy nepoměrně více. Pro upřesnění: nevylidňují se malé obce, ale specificky celé regiony – konkrétně to vypadá tak, že zatímco v Karviné během deseti let klesl počet obyvatel o více než 12 procent, v Říčanech narostl skoro o třicet. A není to jen někdejší ocelové srdce republiky, které dnes chřadne – poklesy občanů zaznamenávají i v Přerově, Vsetíně, Třebíči nebo Mostě.
Jak na situaci reaguje stát, který břemeno výdajů právě za veřejné služby cudně přenechává krajům? Pravicově – chudým sebere, bohatým přidá. V novele o rozpočtovém určení daní tak kopíruje nejen vlastní destruktivní daňovou politiku, ale podkopává i princip kohezní politiky EU, která vynakládá značné zdroje naopak na to, aby strukturně znevýhodněné regiony dorovnala na úroveň těch prosperujících.
Ne tak česká vláda, která pro výpočet peněz jednotlivým krajům v rámci rozpočtového určení daní šla opačnou cestou. Opírat se bude nově o registr obyvatel namísto o údaje ČSÚ (z toho těží větší bohatší centra), dále bude rozhodovat počet žáků středních škol nebo délka silnic na území kraje. Máte jich málo? Jejich kvalitu udržet bude ještě těžší. Podle Sdružení místních samospráv úprava rozdělení peněz ze sdílených daní připraví o část příjmů 5800 obcí (z celkem 6250) navzdory tomu, že příjmy krajů by měly v součtu vzrůst o jedenáct miliard korun, jakkoliv se stát vzdal přispívání na údržbu silnic druhé a třetí třídy. Asociace krajů (tedy zástupců z krajských měst) si novinku pochvaluje – ne tak Moravskoslezský a Ústecký kraj. Úbytek lidí následuje úbytek peněz, a ten zase další úbytek lidí. A pak peněz. Vláda usilovně dnem a nocí pracuje ve prospěch rozdělování společnosti.
Asi lze souhlasit s tím, že v deprivovaných českých a moravských regionech se nezformuje další derivát Islámského státu. Co se tu naopak děje, je ztráta důvěry v demokratický stát, hledání alternativ médií v dezinformacích, politická radikalizace, nárůst nacionalismu a rasismu vůči těm, co jsou na tom ještě trochu hůř – Romům, Ukrajincům. S údivem to pozorujeme u každých dalších voleb, a to nejen ve smyslu zisku množících se extremistických stran, ale i v tom, jak svou nabídku této poptávce přizpůsobují strany původně středové nebo liberální.
Text vyšel s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás