Americký prezident Donald Trump dostál své pověsti a hned po přistání v Ankaře, kde začínal summit NATO, oznámil, že USA stále usilují o připojení Grónska a také, že Američané obnovili útoky na Írán a nadále se necítí být vázáni podepsaným příměřím. Po pár hodinách a jednom podepsaném memorandu se přesto všichni zúčastnění politici tvářili opět jako nejlepší přátelé a rozletěli se domů.
V USA nedávno v demokratických primárkách uspělo hned několik členů Demokratických socialistů Ameriky a očekává se tedy posílení této frakce v Kongresu po podzimních volbách tzv. midterms. Nad volbami se také stále tyčí hrozba neférovosti, kdy se prezident Trump snaží prosadit zákon, který by výrazně omezil přístup k volbám některým skupinám amerických občanů.
Přestože evropské země mluví o osamostatnění se od USA, současná politika jednotlivých států této snaze ve skutečnosti odpovídá jen málo. Mimochodem se to ukázalo na summitu NATO. O tom i dalších tématech jsme hovořili ve Studiu Alarm.
Hned na samém začátku summitu NATO v Ankaře Donald Trump oznámil, že se USA nebudou držet příměří s Íránem, což poněkud zastínilo další průběh summitu. Během dne pak přicházely zprávy o amerických útocích na íránské cíle a také zprávy o nárůstu cen ropy. Je tato válka zpátky tam, kde byla v březnu, nebo se jedná jenom o další kolo vyjednávání?
Jan Bělíček: Podle mojí lehce konspirační teorie byla hlavní úloha toho načasování před samotný summit výrazem snahy Spojených států zatlačit na ostatní státy NATO, aby v budoucnosti více podporovaly americké válečné úsilí vůči Íránu. Tuto teorii podporuje i skutečnost, že v deklaraci států NATO z Ankary je jako šestý bod zmíněný právě Írán, který podle deklarace nesmí získat jadernou zbraň, a v tomto bodě je také řečeno, že Hormuzský průplav musí zůstat volně průchozí.
Proti tomu samotnému se nedá nic moc namítat, ale proč je to nakonec jeden z hlavních závěrů summitu, tomu nerozumím. Trumpovi se nejspíš povedlo dosáhnout toho, s čím přijel anebo se ho tímto způsobem některé evropské země snažily uchlácholit. Některé evropské státy totiž neposkytly svoje základny americkému vojsku pro útoky na Írán, což mezi nimi a USA způsobilo roztržku. Toto mohl být způsob, jak situaci uklidnit. Pokud se ale skutečně v budoucnu budou evropské země NATO více zapojovat do války s Íránem, tak to za mě rozhodně není nic dobrého a nemám z toho radost.
David Scharf: Přijde mi dobré se podívat na tu dynamiku okolo Hormuzského průlivu. Něco jako příměří uzavřely USA a Írán už na jaře, naposledy se uzavřelo takzvané memorandum porozumění, které bylo záměrně vágní, aby ho obě strany mohly podepsat. Memorandum pak bylo zvláště vágní ohledně toho, co se stane s Hormuzským průlivem. Spojené státy přitom chtěly, aby se průliv otevřel a mohly skrze něj volně plout lodě ze zálivu, ve kterém – jak jsme se v posledních měsících všichni naučili – je dvacet procent světových zásob ropy a zemního plynu. Naopak Írán se nechce nad touto vodní plochou vzdát kontroly. Z té kontroly vychází jeho moc. Tím, že se Íráncům podařilo blokádou průlivu paralyzovat světovou ekonomiku, výrazně posílili svoji pozici proti USA a Izraeli.
Jan Bělíček: Zjistili, že je to skoro stejně účinné jako atomové zbraně.
David Scharf: Četl jsem hezkou frázi, že Hormuzský průliv je pro Írán zbraní hromadného narušení. Je to něco, co můžou kdykoliv využít. mají svoje vlastní červené tlačítko, které se, jak ukázali, nebojí použít.
Ale zpátky k dění v Hormuzském průlivu, Amerika se snažila navádět lodě skrze stranu, která vede podél Ománu. Írán tvrdil, že on by to měl kontrolovat a měl by mít pravomoc vybírat například cla. Írán tedy říkal plujícím lodím vysílačkami, ať plují po íránské straně, nějaké lodě přesto pluly ománskou stranou. Írán na ně zaútočil, Američané v odvetě uvalili zpátky sankce na íránskou ropu, Írán začal zase o to víc útočit. A teď i USA. Vrátilo se vzájemné odstřelování. Velká vzájemná eskalace dosud ale nenastala, v tuto chvílí nelétá spousta bombardérů nad íránským územím.
Ukazuje to, že příměří bylo křehké, a že Američané v něm tahají za kratší konec provazu. Američané nedokázali íránský režim ukončit a převzít nad ním kontrolu. Írán ve své současné formě, kdy to je jakási milice se státem v zádech, dokáže tomuto tlaku USA a Izraele vzdorovat.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás