Deprese je politický problém. A privatizace stresu společenská katastrofa

Mladí lidé čím dál více omezují večírky a snaží se žít zdravěji. Počítají si kroky, meditují a pomocí chytrých hodinek monitorují své úrovně stresu. Seznamují se v běžeckých klubech nebo při dopoledním technu v pekárně. Ze zdravého životního stylu se mezi mladými lidmi postupně stává základní životní hodnota. Jak se tato změna propisuje do mezilidských vztahů? A jaký má společenský dopad? Můžeme se opravdu od všeho nezdravého odstřihnout? A budeme pak žít šťastný život?

Když filozof a kulturní teoretik Mark Fisher tvrdí, že stres a psychické problémy způsobuje neoliberální kapitalismus, není to jen prázdný výkřik. Toto tvrzení je podložené daty.

V novém díle Hysterie zkoumáme, jak se jazyk zdraví propisuje do práce i do přátelství. „Lidé raději řeknou, že je pro ně něco nezdravé, než že to prostě nechtějí dělat,“ říká Karolína. Z toho, co pro nás je či není zdravé, se pak může stát ultimátní argument, proti němuž nejde nic namítnout. „Stejně jako terapeutický jazyk to může být používané manipulativně,“ doplňuje Magdalena. Zároveň obě vnímáme, že z přepracování a snahy všem vyhovět opravdu člověk může onemocnět a „nastavování si hranic“ je v tomto ohledu občas potřeba. Nejen kvůli sobě, ale také kvůli našemu okolí.

Privatizace stresu

Posedlost zdravím reaguje na stále se zvyšující stres, který v běžném životě lidé pociťují. Může za to administrativní zátěž, všudypřítomná soutěživost, sebekomodifikace, ale také třeba ceny bydlení, inflace a prekarizace práce. Nesmíme zapomínat ani na neustále svítící obrazovky našich telefonů a počítačů, které vyvolávají podivné kompulze kontrolovat každých pár minut e-maily a sociální sítě. Nově se do tohoto mixu přidala AI, kvůli které musíme neustále přemýšlet, zda to, co na obrazovkách vidíme, je vůbec reálné. Zkrátka naše mozky jsou přehlcené a unavené. A to se pak propisuje i do fyzického zdraví. 

Když filozof a kulturní teoretik Mark Fisher tvrdí, že stres a psychické problémy způsobuje neoliberální kapitalismus, není to jen prázdný výkřik. Toto tvrzení je podložené daty. Jen za posledních 30 let se ve světě zdvojnásobil počet lidí s depresí. „Zvyšování dluhu ospravedlňuje prodlužování pracovní doby i pracovního života, odsouvání odchodu do důchodu. Zaneprázdněnost nás neustále šikanuje a zároveň slýcháme, že už si nikdy neodpočineme,“ popisuje Fisher v jednom z textů v českém vydání knihy k-punk.

„Příčina nárůstu depresí je společenská a politická a naším urgentním politickým cílem by měla být transformace depresí do politicky motivovaného vzteku (…) antidepresiva a terapie jsou skutečným současným opiem lidstva,“ píše Fisher dál. Kritizuje to, co nazval privatizací stresu – tedy fakt, že se úzkosti a deprese, stejně jako stres a zdraví, dnes prezentují jako čistě individuální problém, který musí každý vyřešit sám.

Jakmile se člověk začne soustředit jen na sebe, může mu zcela uniknout, že stres způsobuje dnešní společenské uspořádání, stejně jako řadu onemocnění. Snaha jednotlivců by měla mnohem větší smysl, kdyby byla mířená na změnu systému, spíš než na neustálou sebeoptimalizaci a snahu ignorovat reálný stav světa. Pokud si chceme snížit stres, potřebujeme například menší pracovní zatížení, větší životní jistoty nebo dostupné bydlení. Pokud chceme být zdraví, pomůže nám omezit autodopravu ve městech a také aktivní řešení klimatické krize. 

Solidarita otřesených

Mark Fisher přichází nejen s diagnózou dnešní společnosti, ale také s návrhy řešení. „Pokud má náš boj být úspěšný, musí být založený na vzájemném sdílení lidských emocí, a to především pocitů zoufalství a mizérie. Společně musíme poukázat na jejich souvislosti s nadlidskými strukturami a ukázat na ty, skrze něž se jejich moc propisuje do našich životů – a otočit vůči nim všeobecnou nelibost,“ uzavírá.

Naše psychické a fyzické zdraví není jen naše individuální odpovědnost. Je silně ovlivňované společností, ve které žijeme a kterou můžeme měnit. To si dnes uvědomuje ultrapravice, která emoce zvedá a burcuje naštvání. Akorát namísto lidí, kteří reálně vykořisťují planetu i pracující, nastavuje falešný cíl migrantek a migrantů nebo ekologických aktivistů.

Je zásadní neustále odhalovat a připomínat, kdo za naše deprese a úzkosti, stejně jako za naše chronická onemocnění způsobená stresem, reálně může. Takže co můžeme dělat, až si naši známí budou příště stěžovat, jak jsou vyčerpaní? A jaký vztah má kapitalistický a depresivní realismus? Pusťte si nový díl Hysterie!