Nemoc jako zpětná vazba? Rozumy Jana Vojáčka jsou necitlivé i nebezpečné

Známý „funkční lékař“ minulý týden sdílel příspěvek o tom, že nemoc není chyba přírody. Odkud se tento postoj bere? A jaké může mít důsledky?

Magdalena Dušková
Foto European Southern Observatory, Wikimedia Commons, CC BY 4.0

Populární bývalý fotbalista, ortoped a „funkční lékař“ Jan Vojáček minulý týden na sociálních sítích prohlásil, že nemoc není chyba přírody. Že nás má vrátit na správnou cestu. Že je to informace o nás a o prostředí, ve kterém žijeme. Mnoho lidí tím pobouřil, a to jak z vědecké obce, tak mimo ni. Zastaly se ho naopak účty jako „Létáme bez křídel / terapie kartami“ nebo „Ajurvéda česky“. Hlavní debata se vedla o tom, zda Vojáček svými vyjádřeními viní, či neviní oběti vážných onemocnění. Je nevyléčitelná nemoc malého dítěte „informace o nás“? Když se v komentářích onkologická pacientka zeptala, jakou zpětnou vazbu jí příroda sděluje tím, že se narodila s genetickou mutací BRCA1, Vojáček uvolněně odpověděl, že „to je její úkol zjistit“.

Mohla bych glosovat Vojáčkův patos i argumentační strategie. To, jak všechny legitimní otázky a kritiku otáčí. „Odpověď je buď zřejmá, nebo není,“ píše třeba funkční lékař mysteriózně hned za úvahou, že pokud vidíme v jeho přístupu victim blaming (vinění obětí), vypovídá to hlavně o nás samotných. Glosovat se také dá i jeho úvaha o „ezopíč*vinách“, k nimž se sám ochotně řadí, nebo to, že si v reakci na kritiku založil nový profil Všechno je jinak, který je určený „pro lidi s otevřenou myslí“.

Tvrdí například, že člověk nemá používat sluneční brýle nebo krémy na opalování, protože „slunce je kamarád“, zpochybňuje také očkování proti covidu.

Problém ale je, že tento člověk není žádná marginální kuriozita. Názor, že o nás naše nemoci něco vypovídají, sdílí čím dál více lidí. Stejně jako představu, že si každý tvoříme vlastní realitu pomocí myšlenek, které „vysíláme“ do vesmíru. Sto tisíc lidí, kteří Vojáčka na Instagramu sledují, případně desítky tisíc, které pravidelně odebírají přenosy Jaroslava Duška na Youtube, rezignovaly na představu sdílené objektivní reality. Takové, ve které některé věci zkrátka nemůžeme ovlivnit myšlenkami. Ve které se narodíte s genetickou mutací, aniž by to cokoli znamenalo, a změna myšlení s tímto faktem taky nic neudělá.

Debata ohledně toho, co je skutečnost, samozřejmě není jednoduchá. Postmoderna rozložila představu jednoho sdíleného rámce, levice dodala kritiku kapitalismu a současného systému, kterou dnes používají a zneužívají různí koučové, guruové, ale také dezinformátoři. Člověk nemusí být sociolog, aby cítil, že je s dnešní společností něco špatně. Že narůstají psychická onemocnění dospělých i dětí, že umírají včely víc než dřív, že začíná být v létě nesnesitelné vedro. Nemusíte být neuropsychiatry, abyste cítili, že odcizení a masivní spotřeba nevytvářejí šťastnější životy.

Karmické nemoci

Vojáček, ale také doktor bez licence Jan Hnízdil nebo jejich herecký „ezo“ ekvivalent Jaroslav Dušek často využívají levicovou sociální kritiku. Tematizují stres dnešní společnosti, znečištění planety, odcizení běžného života, farmaceutické lobby a další. Zároveň je nutné přiznat, že vyčerpání může tělo oslabovat a člověk může tím spíše onemocnět. Také je pravda, že prostředí velkých měst, znečištění ovzduší, světelný smog, vedra i nedostatek zeleně našemu zdraví neprospívají. Do určité míry tedy výskyt různých onemocnění opravdu může fungovat jako „zpráva“ či „informace“. Je ale třeba tento přístup aplikovat citlivě a racionálně. Informace to může být v momentě, kdy například statisticky naroste určité onemocnění mezi konkrétní skupinou lidí, na jednom místě a tak dále. Ve většině případů to nelze aplikovat na osud jednotlivce – což ve svých vystoupeních opakovaně naznačuje Vojáček.

Ten navíc, možná nevědomky, přebírá kromě kritiky i postmoderní relativismus. „Svět nevidíme takový, jaký je. Svět vidíme takový, jací jsme. Pro mě neexistuje objektivní realita – jen subjektivní prožitek každého z nás. Hezký den ve svém Matrixu, Honza,“ píše například. Vojáček, stejně jako celá scéna alternativní medicíny, upozorňuje na limity vědy a poznání. Tvrdí například, že člověk nemá používat sluneční brýle nebo krémy na opalování, protože „slunce je kamarád“, zpochybňuje také očkování proti covidu.

Po tvrdé kritice se Vojáček pokusil omluvit s tím, že nechtěl nikomu ublížit. Zároveň však dál opakuje mantru, že nic není náhoda. „Chápu, jak jste to myslel, existují karmické nemoci, nesené po energii rodových linií, z minulých životů,“ píše v reakci na „funkčního lékaře“ účet s třiceti sedmi tisíci sledujícími. Vojáček odpovídá: „Ano, děkuji.“ Jenže co je „karmická nemoc“, pokud ne vinění daného člověka – respektive jeho duše, která v minulém životě udělala něco, čím si nemoc „zaslouží“?

Nebezpečný byznys

Představy karmických onemocnění, rodových linií nebo třeba absolutního „tvůrcovství“ vlastní reality, s nimiž opakovaně koketuje Vojáček, jsou součástí alternativní spirituality. Není pak divu, že se Vojáček několikrát dostavil na rozhovor i do konspiračního online kanálu Cesty k sobě. Právě tam tvrdil, že „naprostá většina lidí, kteří přijdou (k němu) do ordinace s chronickým onemocněním, žije nepoznaně sebedestruktivním způsobem života“. 

Je samozřejmě otázka, zda Vojáček opravdu věří tomu, co říká, nebo využívá nesmírné popularity alternativní medicíny a jen odhadl byznysovou příležitost. Jeho účet sleduje sto tisíc lidí, pravidelně je hostem nejrůznějších pořadů, píše a vydává knihy, a dokonce se napojil na systém alternativně spirituálního youtuberstva. Pořádal placené besedy třeba s „ezoinfluencery“ Jiřím Ledvinkou, Janem Rakem nebo Pjérem la Šé’zem, vystupoval několikrát s Jaroslavem Duškem a i on se objevil opakovaně v dezinformačním kanálu Cesty k sobě.

Toxicita a zároveň směšnost tohoto prostředí se naplno ukazuje například ve filmu Tajemství a smysl života (2023) Petra Vachlera. Kromě létajícího čmeláka, který vám tvrdí, že si vybíráte vlastní rodiče podle toho, co si zasloužíte, v něm jedna postava vyléčí velký nádor v břiše jen pomocí pozitivních myšlenek. „Buňky jsou velice hodné, když jim řekneme, aby byly zdravé, budou zdravé,“ tvrdí v pozadí jakýsi muž, který se tváří jako expert. „Zděsila jsem se, když mi diagnostikovali nádor velký jako basketbalový míč,“ vypráví ve voiceoveru zase jiná žena, která prý vyléčila rakovinu tak, že poznala své nitro. I hlavní hrdinka proto „mluví se svými buňkami“, načež její nádor zmizí.

Vachlerův film působí jako parodie, mnoho alternativně spirituálních lidí ho však bere vážně. Což může mít i fatální následky. Nejenže se podle logicky Vachlerova filmu, stejně jako podle Vojáčkova instagramového rozumování, máme všichni pořádně zamyslet, proč jsme nemocní a změnit své přemýšlení, abychom se uzdravili. Máme také chodit na slunce bez UV ochrany, ignorovat očkování a namísto vědy věřit tomu, že si každý tvoříme svou nemoc ve své hlavě. Pro Vojáčka je to možná výdělečný byznys, stojí ale na myšlenkách, které mohou ohrožovat zdraví a životy lidí.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Magdalena Dušková

Magdalena Dušková je redaktorka Alarmu. Vystudovala politické teorie a kulturní antropologii na FF UK. Píše hlavně o politice, feminismu a sleduje také českou konzervativní scénu. Společně s Karolínou Ježkovou vytváří podcast Hysterie. | [email protected]