Československo patří mezi země s nejvyšším počtem obětí druhé světové války, a to samé platí o vyvražďování romské a židovské populace. Mělo také poměrně silný a rozvětvený odboj, který ovšem byl v Čechách a na Moravě z velké části zlikvidován v krvavých represích po atentátu na Reinharda Heydricha. Ale i z toho se dokázal vzpamatovat a plnil důležitou roli v boji proti fašismu až do vyvrvcholení ve Slovenském národním povstání a českém Květnovém povstání.
Zdá se být nepochopitelné, že lidé uvěřili lži o vystěhování Židů na východ a smířili se s ní. Musíme si však uvědomit, že to byla minimálně dvousetletá praxe euroamerického kolonialismu a imperialismu.
Každá složka odboje byla v době fašistické okupace důležitá, ať již šlo o šíření tiskovin, informování zahraničí, sabotáže; a to v obou částech naší násilně rozdělené země. Dlouhou dobu bylo toto hrdinství důležitou součástí naší společné národní identity. Je tu však trojice mužů, jejichž jména a činy se připomínají jen zřídka. A to i přesto, že byli důležitou součástí nejen českého, ale i celoevropského boje proti fašistickým zvěrstvům.
Byli to Vítězslav Lederer, Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler. Všichni tři byli Židé, všichni tři byli uprchlíci z koncentračního tábora Osvětim a všichni tři mají lví podíl na tom, že byly odhaleny hrůzy vyvražďování, které se v tomto táboře pod přísným utajením děly.
Vítězslav Lederer se narodil 6. března 1904 Písařově Vesci. Z Osvětimi uprchl v noci 5. dubna 1944 s pomocí dozorce SS Viktora Pestka, který nesouhlasil s nacistickými zvěrstvy a miloval vězeňkyni Renée Neumannovou, kterou chtěl zachránit. Pestek pro Lederera sehnal uniformu SS, dokumenty, kolo a heslo pro průchod hlídkami. Po útěku se dostali vlakem do Bohumína, pak do Prahy a Plzně. Lederer se pokusil informovat o hrůzách Osvětimi židovskou radu v Terezíně, ta však jeho zprávě nevěřila a ututlala ji. Zprávu se snažil předat Mezinárodnímu Červenému kříži přes Švýcarsko, ale neúspěšně. Až do konce války působil v odboji. Pestek byl zajat a umučen po pokusu o záchranu Neumannové.
Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler uprchli 7. dubna 1944. Skryli se na tři dny v jámě pod hromadou dřeva v nově budované části tábora a po ukončení pátrání se vydali na dvoutýdenní cestu na Slovensko, kde ve dnech 24. až 27. dubna 1944 v Žilině nadiktovali 32stránkovou zprávu o hrůzách tábora, včetně popisu plynových komor a odhadu obětí (1,75 milionu).
Zpráva je neuvěřitelným svědectvím popisu hrůz i toho, kolik konkrétních detailů obsahuje. Právě proto byla konečně uznána za věrohodnou a přes Švýcarsko se dostala ke Spojencům. Ti ovšem dále váhali a zveřejnili ji s trestuhodným zpožděním až v červnu 1944. Tak se svět dozvěděl o masovém vyhlazování Židů. Nakonec přispěla i k mezinárodnímu tlaku na Maďarsko a zastavení deportací maďarských Židů v červenci 1944, což zachránilo až 200 000 životů.
Lederer, Vrba i Wetzler se aktivně zapojili do odboje a bojů Slovenského národního povstání.
Dobře utajená genocida
Třetí říše se se od počátku snažila systematickou genocidu Židů tajit. Jedním z důvodů byla nepochybně zkušenost, kterou měli s vyvražďováním osob a dětí s postižením. Proti té se zvedl široký odpor vedený především katolíky, takže ho musel Hitler sám oficiálně zrušit. V utajení však samozřejmě pokračoval stále dál až do konce války.
Proto také dal Heinrich Himmler rozkaz Rudolfu Hössovi, aby připravil vyhlazovací systém v Osvětimi v co největší tajnosti a aby také v co největší tajnosti co nejdéle fungoval. Již na podzim roku 1941 byl uveden do chodu první vyhlazovací tábor v Chełmnu, kde se k vraždění použil výfukový plyn, který byl ještě téhož roku nahrazen pesticidem Cyklon B. Proto se dá také s úspěchem pochybovat, jak to činí i někteří sionističtí interpreti dějin, že Konference ve Wannsee v lednu 1942 měla nějaký větší podíl na rozhodování o genocidě Židů.
I podle protokolu šlo spíše o krycí informační schůzi, na níž byli důležití úředníci informováni o tom, že je potřeba masově přesídlit protokolem definované skupiny Židů na východ. Tomu by také nasvědčovalo, že Heydrich v protokolu zdůrazňuje zvláštní nakládání s židovskými válečnými hrdiny, protože právě to bylo podle nacistů jedním z důvodů, proč se lidé i část armády bouřila proti vraždění lidí s postižením.
Ostatně i Robert Merle uvádí ve svém románu Smrt je mým řemeslem, který vycházel z Hössových vzpomínek, že se Himmler bál reakcí veřejnosti a vojáků. Z tohoto konceptu obavy ze vzpoury a totální ztráty kredibility i před případnými přívrženci vychází i alterhistorický bestseller Roberta Harrise Otčina, kde je odkrytí genocidy Židů je začátkem konce Třetí říše.
„Evakuace“ jako přijatelné konečné řešení
Z pohledu člověka z přelomu tisíciletí se zdá být nepochopitelné, že lidé uvěřili lži o vystěhování Židů na východ a smířili se s ní. Musíme si však uvědomit, že to byla minimálně dvousetletá praxe euroamerického kolonialismu a imperialismu.
Již v roce 1830 imigranti v severní Americe přijali zákon o násilném odsunu místních obyvatel do speciálně určených teritorií a rezervací. Britové mezi lety 1899-1902 založili evropskou tradici koncentračních táborů, které budovali pro odbojné nizozemské osadníky v Jižní Africe (tito osadníci pak o desítky let později vytvářeli ještě větší koncentrační tábory pro místní obyvatele). Anglie a Francie běžně vystěhovávaly své nepohodlné obyvatele do zámořských kolonií, aby tam budovali nová osídlení, a tito osadníci na místě vystěhovávali či vyvražďovali místní obyvatele. Stejným způsobem osidlovalo carské Rusko Sibiř a Sovětský svaz v tom pokračoval v ještě masovější míře.
V Čechách máme naši vlastní tradici, v níž katoličtí vládci a zběsilá část kléru vyháněli protestanty a Romy. V zapomnění nemůžeme nechat ani vyhnání většiny sudetských Němců, které Spojenci také bez větších problémů schválili.
Za první (a ještě více za druhé světové války) vznikaly v USA a Velké Británii internační tábory pro nepřátele země, kam se člověk dostal jen proto, že měl japonskou, německou či italskou národnost, nebo proto, že bojoval ve Španělsku na straně republiky proti fašistům. Spojence nijak nepřekvapilo ani vystěhování takřka sedmi set tisíc Francouzů z Alsaska, kteří byli odsunuti do jiných německých zemí a také do Sudet a Protektorátu.
A po období předválečného antisemitismu se mnoha spojeneckým politikům a velitelům nejspíš zdálo, že odsun Židů na východ je dobrý nápad. Aspoň nemuseli čelit kritice, že posílají židovské uprchlíky zpět, jak tomu bylo v USA s lodí MS St. Louis, kterou i s devíti sty židovskými uprchlíky poslali z Miami zpět do Německa. Konce války se dožilo jen několik pasažérů.
Proto i většina obyvatel Německa a okupovaných území včetně Židů nebyla extrémně překvapena, co se dělo nejprve s Alsasany, pak se sudetskými Čechy a následně i s Židy. I ti věřili, že jdou na východ kvůli práci a po válce se zase vrátí.
Když se Ledererovi podařilo dostat do Terezína a tam vyprávět, co je čeká v Osvětimi, místní židovské vedení a policie ho vyhnaly jako lháře, který šíří paniku. Vrba s Wetzlerem měli štěstí, že žilinská židovská rada byla odvážnější. Navíc Wetzler přivezl i konkrétní údaje o počtech deportovaných a společně s Vrbou si vzpomněli na mnoho jmen, kterými svou zprávu podepřeli.
Přesto se mnozí židovští i spojenečtí představitelé bránili uvěřit: „Tak kulturní národ jako Němci by přece nemohl udělat něco takového.“
Vrba v jiné řece
Velkým traumatem se pro Vrbu staly deportace a vraždění maďarských Židů. Osobně informoval židovskou radu i zástupce Mezinárodního Červeného kříže, že se chystají deportace a vyhlazování maďarských Židů, a když se dozvěděl, že mezi květnem a červencem 1944 bylo deportováno přes 400 000 maďarských Židů, z nichž většina zahynula, považoval to za hrozné selhání. Tento masakr ho pronásledoval do konce života. Vyčítal maďarským židovským představitelům, že nezveřejnili zprávy o vyhlazování a místo toho se dohodli s nacisty, že mohou se svými rodinami a přáteli emigrovat (tzv. Kastnerův vlak).
Když Vrba v letech 1958-1960 žil v Izraeli, zjistil, že lidé, které kritizoval za nečinnost během holokaustu, zastávali vlivné pozice. Odmítal mlčet o jejich selhání, což ho stavělo do konfliktu se sionistickými elitami a historiky, kterým se nehodil Vrbův narativ tajené a odhalené genocidy, které nechtěli věřit ani spojenečtí politici a ani Židé. A nelíbilo se jim ani jeho upozornění na kolaboraci některých prominentních Židů v okupovaných zemích či přímo v Palestině. Až do konce tisíciletí nebyli Vrba, Wetzler ani Lederer zmíněni v izraelských učebnicích a role i existence zprávy byla zamlčována.
Vrba Izrael opustil a věnoval se vědecké kariéře. Nikdy však nepřestal kritizovat to, že se sionistický stát nedokázal vypořádat právně ani morálně s nacistickou kolaborací.
Nikdy neříkej už nikdy
Dlouhé roky jsem žil v představě – a jistě jsem nebyl sám – že se svět mění k lepšímu. Že se i lidé na naší malé vesmírné lodi stávají vlídnějšími. Samozřejmě tu byly studie o neochotě vojáků střílet na nepřítele od S. L. A. Marshalla a Davea Grossmana, které ukazovaly, jak klesá přirozený odpor k zabíjení kvůli psychologickým a morálním bariérám. Pouze 15-25 procent amerických pěšáků střílelo na nepřítele za druhé světové války, v Koreji již 55 procent a ve Vietnamu 90-95 procent. Ale doufal jsem, že je to dáno spíše lepší technikou výplachu armádních mozků. Dnes se ovšem zdá, že se na vlně dehumanizační propagandy veze stále více lidí.
Když se dívám na starou fotku pradědy, který zahynul v první světové válce, říkám si, že by asi těžko přežila těch 100 let, kdyby se nechal vyfotit ve spodním prádle znásilněných a zavražděných žen z okupovaných zemí, jak je dnes běžné pro vojáky „nejmorálnější armády“ i jejich podporovatele na sociálních sítích.
Říkali jsme: „Už nikdy genocidu, už nikdy fašismus“, a mysleli jsme si, že když to řekneme, že to zmizí. Bylo to naše abrakadabra, kouzelné zaříkávání, které ovšem sloužilo také jako bič na všechny, kteří upozorňovali na to, že žádné „už nikdy“ nebylo, že se to děje stále, stále s pomocí evropského a amerického establishmentu. Pár desítek let se to dělo trochu dál a mimo zájem našich médií, teď se nám to jako bumerang vrací.
Smutnou pravdou je, že dnes už nepotřebujeme hrdiny, jakými byli Vítězslav Lederer, Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler. Váleční zločinci se sami natáčejí na videa, která rozšiřují po sociálních sítích. Nejvyšší představitelé formálně demokratických zemí otevřeně mluví do médií o etnických čistkách nebo je podporují. A většina lidí na to reaguje bud mlčením, nebo pokryteckým přitakáváním.
Při vzpomínce na ty, kteří riskovali či obětovali své životy, aby se nic takového už neopakovalo, je to tragická ostuda Abendlandu, znamenající dlouhodobý soumrak západní civilizace. Ale tak, jako jsme vždy tesali do památníků skutečných hrdinů, můžeme i dnes říci naše „Nezapomeneme!“
Autor je dělník.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás