Česká pravice bojuje proti oligarchii a děsí se znárodňování

Čeští obdivovatelé amerického prezidenta, miliardáře a ultrapravičáka Donalda Trumpa, ze stran ANO, Motoristé, Stačilo! a SPD s vysokou pravděpodobností vyhrají za pár týdnů volby. V různé míře slibují zakazování neziskovek, omezování humanitních oborů na vysokých školách, ukončení inkluze, přehodnocení českého vztahu k EU i NATO, boj proti „zneužívání“ dávek, podporu „tradičních“ rodin, zestátnění veřejnoprávních médií a mnoho dalšího. Vše směřuje k české verzi orbánismu, tedy středoevropské verzi autoritářského kapitalismu. Co na to ta část české pravice, která si hrdě říká demokratická? Totéž jako vždycky. Bojuje proti komunismu.

Všichni samozřejmě vědí, že žádné znárodňování jako po roce 1948 – a ani žádné jiné – naprosto nehrozí. Ví to Jurečka stejně jako Daniel Sterzik.

Politicky bojovat s Andrejem Babišem bylo pro české pravičáky, speciálně pro ty z ODS, velebící devadesátá léta, vždycky trošku matoucí. Podle jejich vlastní ideologie byl přece Babiš úspěšný podnikatel, který využil příležitosti a zbohatl. Babiš měl profil jejich kamarádů a sponzorů, ne třídních nepřátel. Podle volnotržních příruček měl být Babiš zárukou svobody, nikoliv jejím ohrožením. Petr Fiala v čele antibabišovské koalice taky vždy svědomitě zdůrazňoval boj „proti socialismu a populismu“, a nikdy nehlásal, že musíme zabránit vlivu velkých peněz na politiku a média, nebo něco podobného. Když Babiš ještě více přilnul ke krajní pravici a spolu s Motoristy vstoupil do evropské frakce Patrioti pro Evropu, mohla se tomu pravicová koalice buď postavit čelem, anebo dál bojovat proti komunismu.

Svět, jak má být

Mírný, zato vytrvalý růst preferencí hnutí Stačilo!, jehož součástí je i KSČM (a SOCDEM), pozměnil celou předvolební kampaň vládní koalice. Svět zase dává smysl a pravice může spokojeně bojovat proti nebezpečí znárodňování a moc nepřemýšlet o tom, co se vlastně děje. Nejhorší na Babišovi i Okamurovi podle této logiky je, že by do vlády dotáhli „komouše“. KSČM a Stačilo! se tato role vyplatí. Několik komunistek a komunistů na předních příčkách kandidátek se nebojí rétoriky o konci kapitalismu a radikální změně ekonomického systému. Sama koalice Stačilo! je přitom velkým kapitálem jinak celkem ochočená, v programu neformuluje jednoznačný boj proti nerovnosti a nedokáže se jednotně vyslovit ani k boji s oligarchií. Kandidátka Stačilo! Jana Bobošíková naopak neochvějně podporuje oligarchu Zdeňka Jandejska. Komunisti otupili i svůj historický antifašismus a kandidátka Stačilo! Petra Rédová se bojí znárodňování a fotí se s neonácky (což je nic proti Bobošíkové, která s neonacistickou DSSS před čtyřmi roky dokonce kandidovala do Sněmovny).

Komunistického je toho ale ve Stačilo! i tak pořád dost, tedy minimálně na to, aby mohly vznikat články jako Stačilo! chce zpět socialismus i znárodňování. Petra Prokšanová, jedna z opravdu komunistických kandidátek Stačilo!, obstará v článku pár vět o tom, že to myslí vážně, a lidovec Jurečka může spokojeně panikařit. Nemusí už přemýšlet nad tím, že KDU-ČSL má v mnoha ohledech – například co se týče postojů k LGBTQ+ nebo k potratům – blízko k ultrakonzervativním politickým stranám a hnutím sympatizujícím s autoritářským obratem v Evropě i USA. A nikdo v koalici Spolu se nemusí zamýšlet nad tím, že se přes všechno vymezování sami snaží podobat tvrďáckým autoritářským stranám a neváhají slíbit i věci jako rušení inkluze ve školách. Znárodňovat ale nebudou.

Klidní miliardáři 

Všichni samozřejmě vědí, že žádné znárodňování jako po roce 1948 – a ani žádné jiné – naprosto nehrozí. Ví to Jurečka stejně jako Daniel Sterzik. Ví to Jana Bobošíková i Kateřina Konečná. Úplně ze všech nejlíp to pak ví Andrej Babiš, pod kterým všichni jmenování chtějí vládnout. A ne, že by si Stačilo! společně s SPD předem nekladlo určité podmínky ohledně spolupráce s Andrejem Babišem. Vadí jim například případné ministrování Adama Vojtěcha a Roberta Plagy. Týkají se tyto personální výhrady vůči ANO distribuce bohatství oligarchie, nebo dokonce znárodňování? Kdepak. Týkají se „covidového teroru“ a inkluze na školách. To jsou ty červené čáry. Společná výuka dětí, které potřebují asistenci, s dětmi, které to zvládnou bez ní, je pro současné „komunisty ze Stačilo!“ hrozivější než společnost ovládaná několika superbohatými oligarchy. Covidový teror je horší než teror kapitálu. A tak dále.

Přesto může Marian Jurečka nebo letošní facebookový odvar Milionu chvilek nazvaný Štít demokracie v letošních volbách, které jsou o největším českém kapitalistovi, v klidu hrát na antikomunistické struny.

Z marketingového hlediska totiž musí koalice zabrat. Koho politicky mobilizuje boj za českou příslušnost k Západu, toho pravděpodobně už současná koalice získala. A protože na nic nového zjevně nikdo nepřišel a antikomunismus byl vždycky jednou z nejúčinnějších zbraní, bude letos nejspíš využit bez ohledu na to, kdo je nepřítel.

Nakonec možná antikomunismus nějaké procento navíc koalici přinese. Žít v iluzi, že bojujeme proti komunismu, může fungovat jako poslední, zoufalý volební tahák. Nezmění to ale nic na skutečnosti, že demokracie je v úpadku kvůli rostoucím nerovnostem a koncentraci moci v rukou několika málo oligarchů, kteří vlastní média, sociální sítě a hlavně mají svoje politické zájmy. Bez omezení této nerovnosti se demokracie nejen nebude rozvíjet, ale bude upadat tak, jak jsme toho svědky skoro všude na světě. Debata o znárodňování, stejně jako o kolektivním vlastnictví a progresivních nebo sektorových daních, by proto měla zůstat součástí debaty o demokracii.