Se zahájením letošní vodácké sezóny, která se tradičně kryje s počátkem letních školních prázdnin, prolétly médii skandální fotografie Vltavy praskající ve švech pod nájezdem vodáků. Přes nejrůznější plavidla, mezi nimiž rok od roku stoupá poměr raftů vůči kánoím, není téměř vidět hladina řeky. Na splutí šlajsny nebo na klobásu v bufetu se čekají dosud nevídaně dlouhé fronty, a to navzdory tomu, že břehy Vltavy zejména mezi Vyšším Brodem a Českým Krumlovem obsypaly v posledních letech desítky stánků a jiných, na vodácký turismus orientovaných podniků. Opět se tak oživila roky trvající debata o regulaci sjíždění naší nejslavnější a mezi vodáky nejoblíbenější řeky. Ztroskotá však i tentokrát na klasickém českém odporu vůči jakékoliv formě institucionálního usměrňování a slepé víře v pravidla volné ruky trhu a absolutní svobody jednotlivce? Čeká náš vltavský klenot osud pomalé smrti ve spárech overturismu, kterou již naše rezignace na jakoukoliv regulaci způsobila centru Prahy, Českému Krumlovu nebo některým horským střediskům?
Kouzlo vodáctví
Pohled na fotografie řeky ucpané výletníky na lodích a člunech ve mně vyvolává směsici rozčarování, nostalgie a vzteku. Na prvním místě je deziluze z celkového vývoje českého vodáctví na naší nejslavnější řece. Nejsem žádná velká vodačka a Vltavu od Vyššího Brodu k Boršovu jsem ani jako budějovická rodačka nesplula „celou“ víc než třikrát. S dětmi a manželem, který coby Kanaďan trávil v mládí prázdniny několikadenními kanoistickými výpravami do nitra soustavy jezer v ontarijském provinčním parku Algonquin, jsem ale začala svůj vztah k vodáctví pozvolna znovu rozvíjet a testovat i další řeky včetně Berounky, Sázavy, Ohře nebo třeba sítě kanálů v povodí německé řeky Sprévy.
Vodáckým posádkám tak dnes na řadě míst stačí mírně se stočit k břehu a za pražské ceny si do lodě nakoupit kelímky s cuba libre, mojitem nebo gin a tonikem.
V mém pohledu na věc nicméně hraje zásadní roli dlouhodobá znalost terénu, o kterém je řeč. Již za socialismu jsem trávila část letních prázdnin na chalupě prarodičů v Rožmberku nad Vltavou – jedné z hlavních zastávek a turistických atrakcí na oblíbené vodní trase. Stala se tak ze mě celoživotní pozorovatelka postupné proměny vodáctví na Vltavě. V osmdesátých, a ještě i v devadesátých letech se mezi vodáky vyskytovali víceméně jen opravdoví nadšenci z řad sportovních náruživců, nenáročných trampů a dobrodruhů nebo akční rodiny vyhledávající nízkorozpočtovou prázdninovou zábavu. Na řece byl proto relativně klid, byť už tehdy bylo nedílnou součástí našich prázdninových kratochvílí sledování vodáků při splouvání šlajsny za vyřvávání obligátního vodáckého pozdravu „ahooooj“ na každého, kdo v pruhovaném tričku a trampském kloboučku proplul kolem. Výjimku v poklidném bezčasí socialistického a raně kapitalistického léta představovala tzv. plavidla, každoroční karnevalová událost, kdy se od Vyššího Brodu po Vltavě plavila alegorická plavidla na podomácku sestavených vorech, pneumatikách, neckách a dalších vodou nadnášených objektech. Zástupy lidí podél břehů sledovaly, jak má kdo vypracovaný kostým a plavidlo a kdo jako první ztroskotá a skončí pod vodou. Hned druhý den se ale na řece obnovil původní klid a zbyly jen občasné vraky jako memento již uplynulé prázdninové veselky.
Přibližně od přelomu tisíciletí šlo nicméně pozorovat postupnou proměnu směrem k masové a na hedonistickém konzumu založené turistice. Posun tímto směrem jsem myslím poprvé začala zaznamenávat přibližně v polovině devadesátých let, kdy v rožmberské sámošce občas už ráno docházelo k vyprodání veškerých zásob rohlíků kvůli nájezdům vodáckých skupin. Během dekád, které následovaly, se pak kvapem rozrůstala vodácká infrastruktura. Přibývalo restaurací, bufetů, půjčoven lodí a pochopitelně i lidí na řece. Spektrum vodáků se stále více rozšiřovalo, a to především o skupinky lidí, pro které byl sjezd Vltavy především příležitostí vyvalit se na slunci, poslouchat muziku z reproduktoru a pořádně se u toho opít.
Nelze se proto vyhnout určitým pocitům nostalgie a smutku ze ztráty někdejšího kouzla vodáctví. I mí prarodiče mívali ve stodole u chalupy dvě vlastnoručně vyrobené laminátové vydry a kajak. Děda občas s námi vnoučaty sjížděl kratší úseky řeky z Vyššího Brodu do Rožmberka nebo z Rožmberka do Zátoně, zatímco babička nás pokaždé s loděmi na střeše někam odvezla nebo zase odněkud přivezla škodovkou sto dvacet v barvě khaki. Až zpětně doceňuji, jak unikátní byly mé tehdejší prožitky plavby po Vltavě. Na víceméně liduprázdné řece jsme zakoušeli téměř nebeský klid a dokonale intimní spojení s okolní krajinou a vodními i pobřežními ekosystémy. Na plážičce pár kilometrů před Rožmberkem, kam jsme se chodili koupat, jsme mívali své důvěrně známé kameny, hráze a rybníčky a s libostí jsme našlapovali do bohatých pramenů měkkých vodních rostlin či pozorovali vodní potěr. Zde jsem také byla svědkyní magických křtin vodních skautů, rituálně vyšlehávaných kopřivami do proudu řeky, kde pak líbali nohy bahnem pokrytému bohu Neptunovi. Nikdy na tento zážitek nezapomenu.
Bez regulací to nepůjde
Na místě, kde kdysi stával tábor vodních skautů, jsem předloni objevila budku stojící muříma nožkama přímo v řece, z níž se stal improvizovaný bar s míchanými drinky. Vodáckým posádkám tak dnes na řadě míst stačí mírně se stočit k břehu a za pražské ceny si do lodě nakoupit kelímky s cuba libre, mojitem nebo gin a tonikem. Nehodlám zde moralizovat a nepochybuji, že alkoholový dýchánek na řece má své kouzlo, zatímco kouzlo mých zážitků z porevolučních let čerpá ze vzpomínek na bezstarostné dětství. Přesto se nemohu ubránit rozhořčení nad tím, že se z vodáctví stal masový konzumní turismus, který se bez nastavených pravidel a hranic může stát osudným sám sobě.
Dnes je přitom potřeba na situaci nahlížet také optikou měnícího se klimatu a celkově povážlivě špatného stavu ekosystémů. Z vodáctví se stala nízkoprahová zábava dostupná všem, která by při lepší regulaci mohla být přívětivou nízkouhlíkovou alternativou ekologicky náročných dovolených v zahraničí. Tato dostupnost však nyní naráží na své limity v kontextu zvyšujících se teplot a výkyvů v distribuci srážek. Vltava dnes často zůstává jedinou splavnou řekou, a to jen díky vodě upouštěné z Lipna, přičemž současně přibývá lidí, kteří místo rozpáleného jihu Evropy volí více osvěžující dovolenou v tuzemsku. Nevytratí se tak ale kouzlo vodáctví, pokud se stane obětí nadměrného turismu? A kde v tom všem ještě zůstává nějaký prostor pro nelidské aktéry?
Dle vyšebrodského ochranáře a specialisty na život perlorodek Roberta Ouředníka, citovaného v komentáři Marka Kerlese na info.cz, může narušování říčního dna rafty v mělkých úsecích Vltavy vodnímu ekosystému údajně pomoci. Je však potřeba myslet i na jiné živočichy žijící v okolních lesích, pro které vodáci a jejich hlučná tábořiště mohou představovat bariéru v přístupu k vodě a závažné narušení jejich klidových zón.
Regulace turismu přitom není žádný socialistický či totalitní výmysl, který by lidé jednomyslně odmítali. Většinou se jim brání především místní podnikatelé, kteří na overturismu touží kapitalizovat. V roce 2016 jsme spolu s mezinárodní skupinou autorek a autorů vydali monografii zabývající se občanským odporem vůči overturismu v turisticky exponovaných městech. Téměř deset let po vydání naší knihy vidíme, že občanské protesty přinesly alespoň nějaké ovoce. V Benátkách dnes do vnitřního města nesmí vjíždět velké výletní lodi a v Barceloně došlo k zákazu registrace nových bytů využívaných jako Airbnb. V tradičně neambiciózní Praze jsme se dočkali alespoň zákazu segwayů, přičemž hlubším změnám k lepšímu, které slibovalo a částečně i zrealizovalo zejména hnutí Praha 1 sobě, nakonec učinila přítrž na turismu závislá podnikatelská lobby, která tehdejšího starostu Pavla Čižinského donutila rezignovat. Dle již zmiňovaného článku na Info.cz se ve stejném gardu nyní k regulaci vodáctví na Vltavě tváří skepticky i provozovatel voroplavby v Českém Krumlově. Tedy opět zástupce podnikatelských zájmů. Ptal se však někdo také samotných vodáků?
Jak na to
Centra oblíbených měst názorně ukazují, k čemu může bezbřehý turismus vést. Po proměně v téměř neobyvatelné lunaparky v nich dnes již mnohdy nikdo ani žít raději nechce a místní se jim vyhýbají, seč můžou. Zatímco turistům zřejmě cestování za kulturními památkami bez stálých obyvatel stále připadá atraktivní, v případě přírodních turistických cílů je v sázce devastace skutečné podstaty toho, kvůli čemu se místo vůbec pro turismus atraktivním stalo. Příkladů, kdy si overturismus pod sebou začal řezat pomyslnou větev, a místní orgány proto musely zasáhnout, je řada. Denní limity návštěvníků zavedli například na Machu Picchu, které kvůli overturismu ohrožovala eroze. Podobná omezení byla zavedena také na pláži Maya na thajském ostrově Ko Phi Phi, kterou nájezdy turistů téměř zcela zdevastovaly a na pláži proto kromě regulace počtu návštěvníků zavedli také úplné uzavření od 1. srpna do 30. září kvůli regeneraci korálů a ekosystému. Kvóty bylo nakonec nutné zavést i pro výstup na Everest nebo třeba pro sestup do amerického Velkého kaňonu, kde se navíc o povolení k vstupu kvůli obřímu zájmu musí losovat.
Pro inspiraci v oblasti vodáctví lze sáhnout v již zmiňovaném provinčním parku Algonquin v Ontariu. Ten je přitom co do rozlohy mnohonásobně větší oblastí než povodí horního toku Vltavy. I tak je zde nutné si svou cestu po soustavě jezer naplánovat několik měsíců dopředu a své tábořiště si předem zarezervovat. Rezervační systém přitom bere v potaz nejen ekologické limity parku, ale i to, že návštěvníci touží po zážitku opravdové panenské přírody a naprostém klidu a soukromí. Udělovaná tábořiště jsou určená jen pro určitý počet stanů, a často tak na jednom stanovišti táboří jen jednotlivé skupinky. Ve vodě tak díky klidu snadno můžete ze stanu zahlédnout například proplouvajícího bobra, který by ale ve vltavském režimu rychle přišel k záhubě. Za rezervaci v Algonquinu je nutné zaplatit, nejde ovšem o systém, který by byl finančně nedostupný a vylučoval určité skupiny lidí. Jde spíše o to, jak zajistit, aby park nadále zůstával otevřený lidem, ale aby zároveň nedošlo k jeho zničení přelidněním. Návštěvnost parku svým způsobem částečně reguluje i samotný fakt, že jde o poměrně organizačně náročný zážitek pro zkušenější dobrodruhy. Zatímco na kraji parku se nacházejí běžné kempy pro větší počet táborníků, v nitru parku se již nenachází absolutně žádná infrastruktura. Ten, kdo se po soustavě jezer vydá na několikadenní výlet, musí počítat s tím, že veškeré potraviny na celý pobyt musí mít s sebou, a tím pádem i vybavení na jejich přípravu, včetně například filtru na pitnou vodu nebo odolných chladicích boxů, které je nutné v noci zabezpečit před nájezdy zvířecích strávníků zavěšením v koruně stromu. V tomto ohledu nabízí Vltava zážitek zcela odlišný, neboť břehy jsou dnes doslova poseté vývařovnami a dalšími službami, a člověk si tak sebou nemusí brát takřka nic.
A tak si my, Češi a Češky, musíme konečně začít klást důležité otázky, a vést nepříjemné a těžké diskuse o tom, jak moc je vlastně náš strach z regulace racionální a zda si skrze náš odpor vůči institucionálním zásahům nakonec nenecháme vzít to, co naší zemi tvoří unikátním a pro život skvělým místem. Svět se rychle mění. I když v Česku zažíváme historicky nejvyšší pokles porodnosti, nic to nemění na faktu, že svět je čím dál tím přelidněnější a díky internetu, moderní dopravě a hedonistickému životnímu stylu také čím dál tím propojenější, a tím pádem i menší. Ne nadarmo přišel sociální geograf David Harvey s teorií, že kapitalismus v postmoderní době smršťuje prostor i čas. V dnešním smrštěném světě se proto musíme zbavit nejen přesvědčení, že každá regulace je špatná, ale také představy, že každou regulaci vyřeší trh. Trh se zatím zdá být příčinou značné části potíží, jimž jako lidstvo čelíme. Alternativu představuje systém rezervací a losování. Jak se ukazuje na různých místech světa, nejspíš se neobejdeme ani bez alespoň symbolických poplatků. Za tyto peníze si ale neopakovatelný zážitek a odpočinek v krásné přírodě může při troše plánování dopřát úplně každý. Pokud ale na regulaci ani tak nepřistoupíme, brzy si o tomto zážitku budou muset nechat zdát i ti nejbohatší z nás.
Autorka je sociální geografka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás