U mnoha současných i bývalých členů, podporovatelů i voličů české sociální demokracie zavládlo včera večer zděšení. Předsedkyně strany Jana Maláčová oznámila, že strana bude usilovat o těsnou spolupráci s hnutím Stačilo! a o nasazení několika sociálních demokratů na jeho kandidátku. Avizovaná snaha SOCDEM o předvolební spolupráci s hnutím, jehož hlavní část tvoří KSČM, ale předsedou je blogger Daniel Sterzik, je mnoha lidmi oprávněně vnímána jako zrada či popření sociálně demokratických principů a poplivání historie strany. Jiří Dienstbier stranu neprodleně opustil, proti rozhodnutí hlasoval například i bývalý premiér Vladimír Špidla.
Pokud se o Stačilo! říká, že je jakýmsi béčkem SPD, jaká role potom připadá pro sociální demokracii?
Zveřejnění a schválení této nečekané výzvy vedením strany překvapilo i některé členy, kteří dávali na sociálních sítích najevo rozčarování. Apelativní výzva Maláčové k urgentní „spolupráci levice“, zdůvodněná bezprecedentní situací, moc nedává smysl. Začíná zvoláním „Zastavme Fialovu asociální, nekompetentní a zkorumpovanou vládu v jejím posledním šílenství!“ a evokuje, že pokud se levice nespojí, Fialova koalice vyhraje na podzim volby a sestaví opět vládu. Jenže umístění pár lidí ze SOCDEM na kandidátku Stačilo! na to nemá žádný vliv. Volby vyhraje oligarcha Andrej Babiš a nebezpečím pro tuto zemi je krajně pravicové autoritářství pod jeho vedením. Juniorní koaliční partneři inklinující k tvrdé ruce autoritářského oligarchy se přitom hlásí jeden za druhým. A sociální demokracie teď jedny z nich poníženě poprosila o spolupráci.
Ještě před pár měsíci, v únoru, přitom Maláčová napsala o Stačilo! na síť X toto: „Cílem sociální demokracie není slibování naprosto nerealistického referenda o odchodu z EU. Naším cílem není vyhledávání tzv. zahraničních agentů v české politice.“ Výsledkem tehdy byl konec námluv.
Pět procent na obranu
„Posledním šílenstvím“ v textu své výzvy má Maláčová na mysli závazek dávat pět procent HDP na obranu, což po posledním summitu přislíbily všechny země NATO s výjimkou Španělska. I když část těchto nákladů, konkrétně 1,5 procenta HDP má mít podobu investic do infrastruktury, takové výdaje by měly katastrofické dopady na sociální stát a všechny jeho výdobytky jako zdravotnictví a školství, přičemž tyto sektory jsou v posledních letech těžce zkoušené.
Evropské členské země NATO vyhověly svými závazky americkému prezidentovi. Tak velké výdaje na zbrojení ovšem budou enormní zátěží na rozpočty a povedou k dalšímu oslabování veřejného sektoru a v důsledku toho k další fašizaci společnosti a posunu ke krajní pravici. A demokracie se při zbídačování obyvatel dá dlouhodobě bránit jen stěží. Maláčová ale celý proces obrany demokracie přeskočila a přidala se rovnou ke zfašizované autoritářské pseudolevici. Kateřina Konečná i „Vidlák“ (neboli Daniel Sterzik) opakovaně relativizovali nebezpečí putinovského Ruska a nenabízejí na toto téma žádnou jinou odpověď než zastavit veškerou českou podporu Ukrajině, vystoupit z NATO, a pak se uvidí. Přestože se Stačilo! ohání suverenitou, takovéto kroky k ní mají velmi daleko.
Petr Fiala a jeho stoupenci mají ve zvyku rámovat všechny svoje kritiky jako proruské šmejdy a politickou debatu v Česku vidět optikou „pro Rusko versus proti Rusku“. V tomto kontextu Jana Maláčová pohřbila prozápadní levici v Česku. Heslo „Bydlení je naše zbrojení“ bylo možná marketingově nešťastné, ale upozorňovalo na to, že jedině solidární a soudržná společnost může dlouhodobě odolávat svodům autoritářství a vnějším dezinformačním operacím. Spolupráce SOCDEM se Stačilo! tak vyhovuje všem, podle kterých kritika kapitalismu a volání po větším přerozdělování a solidaritě smrdí Ruskem a Východem.
Bobosocialismus
V následujících dnech bude Maláčová patrně nejvíce kritizována za „spolupráci s komunisty“. Kvůli brutální zkušenosti sociálních demokratů s komunistickým režimem je toto téma zvlášť citlivé. Jenže spolupráce, do které sociálně demokracie hodlá vstoupit, je ještě mnohem horší. Stačilo! dává na kandidátkách prostor naprosto obskurním lidem, jako je prodejkyně alternativní medicíny a bojovnice proti očkování Jana Rédová, a také jedné z nejvěrnějších spojenkyň Václava Klause, zastávající vždy tvrdé pravicové postoje, Janě Bobošíkové. Ta v minulých volbách spolupracovala s politikem a obchodníkem s chudobou Lubomírem Volným (viz „flákanec“), který do společné kandidátky přitáhl nefalšované neonacisty z DSSS.
Sám předseda hnutí Stačilo! Daniel Sterzik v minulosti jen špatně skrýval svůj obdiv k autoritářům, jako je Putin, a s Trumpem tento obdiv mohl přestat skrývat úplně. Vidlák je tak oslněný velikostí amerického wannabe diktátora, že ho opěvuje skoro za všechno. Obcházení ústavy a protiimigrační policie, zasahující s maskami na tvářích a postupující jako gestapo, Vidlákovi nejspíše imponují. O tom, že americký prezident ruší dostupnou lékařskou péči pro miliony Američanů a Američanek a zároveň dává další úlevy úzké vrstvě miliardářů, zase pro jistotu nemluví. Komunistické to není ani trochu, což je Vidlákovi jedno, ale jeho voličům by se to líbit nemuselo.
Tak asi sbohem
Díky sociální demokracii měla Česká republika od poloviny devadesátých let až do nástupu Babiše do politiky v mnoha ohledech standardní pravo-levý stranický systém se dvěma velkými stranami, podobně jako tehdejší Německo nebo Rakousko. Důraz na sociální stát a „lidskost místo sobectví“ dlouho sociální demokracii zajišťoval místo na vrcholu české politiky vedle ODS. Na vstup Andreje Babiše do politiky ale sociální demokracie nikdy nedokázala najít uspokojivou a důvěryhodnou odpověď. Babiš se podobně jako sociální demokracie tvářil jako vyzyvatel hegemonie pravicové ODS, kterou líčil jako zkorumpovanou a nekompetentní. Sociální demokracie s Babišem spolupracovala a postupně se propadala, až skončila mimo parlament.
Jana Maláčová byla od svého zvolení předsedkyní strany na podzim minulého roku v nebývale těžké, až neřešitelné, situaci. Preference se ani neblížily k pětiprocentní hranici a (i vzhledem k předchozí spolupráci) bylo těžké odlišit sociální demokracii od nabídky Andreje Babiše. Také nálada mezi voličstvem už byla jiná než v dobách slávy sociální demokracie. V éře algoritmů propagujících rozdělující a nenávistný obsah se rozhodla Maláčová přistoupit na hru a svoji rétoriku přizpůsobit a částečně připodobnit nacionalistické SPD nebo právě Stačilo!. Vlastní, odlišnou vizi SOCDEM nenabídla, k „antifiala“ už nechtěla dodávat „antibabiš“. Zaorálek dokázal ve studiu „seřvat“ ministra Lipavského za podporu genocidy v Gaze, ale takových momentů by sociální demokracie potřebovala mnohem víc a nejen v zahraniční politice.
Včerejší rozhodnutí o spolupráci se Stačilo! je pro SOCDEM každopádně pád na dno. Pokud se o Stačilo! říká, že je jakýmsi béčkem SPD, jaká role potom připadá pro sociální demokracii? Navíc ani případní tři zvolení poslanci na cizí kandidátce stranu finančně nevytrhnou, většina peněz od státu poputuje k hnutí Stačilo! a mediální prezence i vyjednávací pozice jednotlivých poslankyň a poslanců bez vlastního poslaneckého klubu bude velmi malá.
Blížící se volby jsou sice důležité, ale stejně tak důležité je to, co se bude dít po nich. Jestli má Česko vůbec pomýšlet na to, že bude zemí, která dokáže zajišťovat důstojný život svým občanům, budeme potřebovat široké občanské, pokud možno co nejvíce sociální, antiautoritářské, antioligarchické hnutí. Sociální demokracie mohla být jeho přirozenou součástí. Místo toho chce stát na druhé straně barikády. Ve směšné pozici.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás