Na záchod a zpátky. Proč jsou veřejné toalety v centru kulturních válek o práva trans lidí?

Záchod není neutrální místo. Je to hranice, kontrolní stanoviště. A právě tam trans lidé často přicházejí o důstojnost. Někdy i o život. Veřejné toalety jsou jedním z mála veřejných prostorů, kde je segregace podle pohlaví institucionalizovaná. Rozdělení na „muže“ a „ženy“ je zde doslovné a vizuálně kontrolovatelné. To z nich dělá problematické místo pro každého, kdo se do tohoto binárního systému nevejde. Trans a nebinární lidé zde často čelí podezírání, verbálním útokům, vyhazovům – a v některých případech i fyzickému násilí.

Proč se pravicová kritika „gender ideologie“ tak často stáčí k tomu, kdo smí kde čůrat?

V roce 2018 byla v USA ubita trans žena Amia Tyrae Berryman krátce poté, co byla nařčena z „nepatřičného chování“ na dámských toaletách. A o rok později byla na veřejnosti brutálně zbita trans žena Muhlaysia Booker poté, co vyšla z veřejných toalet v Dallasu (o měsíc později byla nalezena zastřelená). Incidentů podobného typu jsou desítky ročně – jen v roce 2023 zaznamenala organizace Human Rights Campaign 32 vražd trans lidí v USA, většina z nich byly černošské trans ženy.

I když v Česku nejsme na tak krvavých číslech, opovržení a šikana jsou běžnou realitou lidí, kteří jsou viditelně trans. Kdo to nezažil, neví, co znamená zadržovat celý den moč, jen aby se vyhnul cestě na školní toalety, odkud ho za ucho vytáhne uklízečka nebo rovnou ředitel školy.

Konzervativní posedlost keramikou

Vyhození trans člověka z veřejných toalet nelze vnímat jako přirozenou reakci na nesrozumitelnou, potažmo ohrožující situaci jednoduše proto, že trans lidé, včetně trans dětí vždy existovali a existovat budou, a to, co se jim děje na záchodech, lze velice jednoduše odstranit inkluzivní legislativou, genderově neutrálními veřejnými toaletami nebo prostě domluvou. Stačí, abychom jako společnost souhlasili s tím, že veřejné prostory včetně toalet jsou určeny všem – nejen ženám a mužům. Tak je tomu například na Islandu, kde genderované toalety nejsou, přičemž například v baru bývá jedno zařízení vyhrazené jednoduše všem.

Jde o prostý recept. Bohužel ale žijeme ve společnosti, kde trans lidé čelí zvyšujícímu se tlaku a omezování práv, které mají společný jmenovatel – konzervativní politiku. Jsou to právě hlasy na pravé straně politického spektra, které volají po omezování práv trans lidí nejhlasitěji. V poslední době dokonce s takovou razancí, že se jeden musí ptát, proč se právě záchod stal fetišem konzervativního diskurzu? Proč se pravicová kritika „gender ideologie“ tak často stáčí k tomu, kdo smí kde čůrat?

Záchody jsou pro konzervativní imaginaci něco jako relikvie starého řádu. Jsou to poslední místa, kde se ještě drží genderový řád: muži vlevo, ženy vpravo, srozumitelný klíč, pořádek. A právě proto to konzervativci tolik řeší. Proto ten fetiš. Proto ta hysterie. Toalety spojují několik pro konzervativce výbušných prvků: tělesnost, sexualitu a domnělou „ochranu slabších“. Argumentace bývá směšně předvídatelná: „Musíme chránit ženy a děti!“ Přitom žádná seriózní data neprokazují, že by trans ženy na dámských toaletách komukoliv ubližovaly. Naopak, právě trans lidé jsou tam nejčastěji obětí násilí ze strany heterosexuálních mužů. Jenže fakta jsou v kulturní válce vedlejší. Jde o kontrolu prostoru a identit. Konzervativní narativ často pracuje s představou, že umožnění přístupu trans žen na dámské toalety vystaví cis ženy „nebezpečí“ – přestože žádná data takové tvrzení nepodporují. Naopak, studie z USA ukazují, že tam, kde jsou zavedena trans inkluzivní opatření, nedochází k nárůstu útoků ani zneužití. Když například Williams Institute analyzoval více než dvě stě měst s inkluzivní legislativou, nenalezl žádné zvýšení počtu bezpečnostních incidentů. Zato trans lidé se v nepřátelském právním prostředí bojí toalety vůbec používat – vedle úzkosti to vede i k vážným zdravotním problémům.

Bílý muž v krizi

Když tedy konzervativci jako Ron DeSantis nebo v Česku poslanci z SPD bojují proti „genderové ideologii“, ve skutečnosti bojují za zachování kulturní kontroly nad prostorem. Veřejný záchod je symbolem, že společnost má stále nástroje, jak určovat, kdo kam patří. A zároveň – kdo sem nepatří vůbec. Je to forma moci, která ovládá nejen těla, ale i pohyb, hygienu a důstojnost. Trans lidé, kteří na toaletě zažijí výsměch, výhrůžku nebo třeba i jen pohled plný podezření, vnímají tato místa jako hrozbu. A právem.

Otázka, proč právě trans lidé vzbuzují tak silnou nenávist, souvisí s hlubší kulturní dynamikou. Trans lidé zpochybňují představu, že pohlaví je dané, stabilní a objektivně určitelné. Tím ohrožují nejen biologický esencialismus, ale i identity těch, kteří na tomto konstruktu stavěli svůj svět. Zvlášť výrazně se to týká části bílých heterosexuálních mužů, kteří se v měnící se společnosti cítí odsunuti na vedlejší kolej. Ztráta kulturní dominance, feministický tlak, ekonomická nejistota – to vše se sublimuje do útoků na „nepřehledné identity“. Nenávist vůči trans lidem je často jen projekcí pocitu ztráty kontroly.

Například v USA je přímá korelace mezi nárůstem transfobní legislativy a mobilizací pravicových mužských voličů. V roce 2022 bylo předloženo více než tři sta zákonů omezujících práva trans lidí – drtivou většinu z nich iniciovali republikáni v tradičně „bílých“ státech jako Florida, Texas nebo Idaho. A tak se rodí nenávist. V USA šel mezi lety 2022 a 2025 do legislativního procesu necelý tisíc zákonů, které cílí na trans lidi – od zákazu hormonální léčby po zákaz přístupu k toaletám. Republikánští zákonodárci říkají, že je třeba „ochránit Ameriku“. Před kým? Před dítětem, které potřebuje čůrat?

Tohle není o záchodech

V konečném důsledku ale nejde o záchody. Boj o ty „správné“ dveře je klamavý. Jde o důstojnost. O život bez ponižování. O možnost si prostě odskočit – bez toho, aby z toho byla ideologická přestřelka. Takže až zase někdo začne fňukat, že mu trans lidé „lezou do výlučného prostoru“, ptejme se: kdo tady vlastně pořád kouká pod dveře kabinky? A komu vadí, že někdo jiný prostě jen chce čůrat v klidu?

Tenhle boj je o tom, kdo má právo být na očích. Kdo může být v klidu. Kdo nemusí nic vysvětlovat. A naopak, kdo se má bát, že ho někdo vytlačí ze světa, kde se počítají jen správná těla, správné identity a správné dveře. Trans lidé si nevybrali stát se symbolem kulturní války. Chtějí jen žít. Chodit na záchod. Být součástí světa bez neustálé kontroly, podezření a ponížení. Tak jako na Islandu.

Debata o přístupu na toaletu, kterou současná angloamerická společnost vede, je zástupná. Odráží strach, frustraci a kulturní paniku. Ale zároveň nám ukazuje, kde v současné společnosti probíhá skutečný boj o důstojnost.

Autor je sociální pracovník.