Hlavní pozornost v tématu trans* problematiky je v České republice věnována lidem, kteří procházejí tranzicí, případně konzervativním vlivům, jež před ní varují. Dosud však zůstávají spíše opomíjeni ti, kteří tranzici prožívají nepřímo – tedy rodiče. Představte si, že vám jednoho dne vaše dítě řekne, že mu není dobře v jeho ženském těle. Že se necítí být holkou, ale klukem. Možná budete plakat, říkat si, co se jste udělali špatně, anebo začnete okamžitě hledat způsob, jak svému dítěti pomoct. Dost možná se to všechno ve vás bude míchat dohromady. Představa o životě vlastní dcery se rázem rozplývá a vy čelíte zcela nové realitě: Je moje dítě trans*? A co mám teď dělat?
Rodiče trans* dětí jsou sami často v situaci, kdy by potřebovali odbornou pomoc.
„Já z toho byla úplně hotová, že se to najednou tak změnilo, a člověk nic nemůže dělat. Je to prostě mimo vaši kontrolu. Něco ztratíte a zároveň něco získáte a je to strašně divnej pocit. Tak samozřejmě jsem se ho snažila podpořit, že to bude dobrý,“ popisuje svou zkušenost Jana, matka jedenáctiletého trans* syna. Coming out jejího dítěte přišel nenadále. Jana se vypořádávala s novou rodinnou situací a zároveň řešila, jak postupovat dál a jak zajistit svému dítěti péči.
Odpovědnost za zdraví
Všichni se pravděpodobně shodneme, že rodiče se mají o svoje o děti starat. Co to však znamená? Je jasné, že jde o zajištění výživy, výchovy nebo vzdělání. Mezi povinnosti rodičů patří ale i odpovědnost za zdraví. Tato odpovědnost se dotýká i problematiky genderové identity dítěte, včetně poskytnutí odborné péče v případě jeho tranzice. Kromě psychické podpory jsou rodiče zodpovědní také za konkrétní zákroky, mezi něž patří například tzv. blokádní terapie, díky které v těle nenastanou fyzické změny, jako je menstruace, růst prsou nebo naopak růst vousů a hrubnutí hlasu. K této terapii se přistupuje v prvních fázích puberty a následky jsou vratné – po vysazení blokátorů fyzické změny započnou. Další fází, kterou je možné odstartovat až v pozdějším věku, je hormonální terapie, při které díky užívání hormonů dojde k feminizaci či maskulinizaci těla. Veškeré chirurgické zákroky je možné absolvovat až po dovršení plnoletosti, rodiče o nich tedy vůbec nerozhodují.
Jak tedy mají jednat rodiče nezletilého, pokud jde o jeho genderovou identitu? Sexuologická společnost ČLS JEP nabízí odpověď. Podle společnosti by měli odborníci „pomáhat rodinám v budování vstřícného a láskyplného postoje vůči dítěti trpícímu (sic) pohlavní dysforií“. Uvádí to ve svém Doporučeném postupu péče o děti a dospívající s poruchami pohlavní identity. Součástí autorského tria tohoto dokumentu je i Hana Fifková, která uvádí jasné stanovisko ohledně přístupu rodičů k trans* dětem: „Dítě potřebuje být přijímáno, ne odmítáno. Potřebuje, aby rodiče brali vážně to, co jim říká. Potřebuje vést dialog, ne být umlčováno. A v neposlední řadě potřebuje víru, že všechno dobře dopadne.“
Přestože se odborná diskuze může jevit vůči trans* dětem a jejich potřebám jako víceméně citlivá, realita je často jiná. Pokud se vaše dítě například identifikuje jako nebinární, ani u Hany Fifkové se pravděpodobně nesetkáte s pochopením. Tvrdí totiž, že existují pouze muži a ženy a nebinaritě prý nerozumí.
Jana se svým synem po coming outu navštívila ordinaci pediatričky a setkala se s pohodovým přístupem lékařky i zdravotní sestry. „Přijaly to úplně bezprostředně, bez nějakých vyptávání… Hned se ho zeptaly, jak chce, aby mu říkaly, začaly používat mužský rod. Já jsem čekala nějakej odpor, nějakou hrůzu, jak už jsme tam šli s tím strachem, co bude,“ vypráví. Od pediatričky získali žádanku k psycholožce. U té ale přišlo tvrdé odmítnutí: „Čekáte, že vás psycholog pochopí, protože je to psycholog. Měl by tyto situace zvládat. Naše zkušenost ale byla hrozná. Paní psycholožka mi vyloženě dávala najevo, že to dítě matu, když na něj mluvím v mužským rodě. Vždyť je to přece Karolína…“ Zatímco někteří lékaři a psychologové nabízejí rodinám podporu a pochopení, jiní varují před unáhleným rozhodnutím.
Respekt vs. pevná ruka
Ještě rozpolcenější je veřejná debata. Morální panika se točí hlavně kolem domnělého podléhání „trendům“ a „genderové propagandě“ a „trans* šílenství“ šířícímu se mezi našimi dětmi. V loňském roce tomu přispěl český překlad knihy Nevratné poškození od americké autorky Abigail Shrier. Kniha s podtitulem „Jak naše dcery propadají transgenderové mánii“, přistupuje, už jak název napovídá, k tranzici nezletilých kriticky a mluví o novodobé epidemii. Kniha u nás získala velkou pozornost a vyvolala vlnu kritiky, ale i nadšení. To jen poukazuje na rozpolcenost české společností i na vliv konzervativní lobby. „No, to jsou takový ty názory, že mamince s tatínkem hráblo. Že si teď myslej, že jsi kluk, tak ti to vnutili, a ty se teď tak prezentuješ. Vůbec je nenapadne, že dítě v jedenácti a půl letech je schopný říct, že se nějak cítí a že to tak prostě vnímá. Některý lidi to odmítají akceptovat,“ popisuje Jana svou zkušenost.
Přitom samotní rodiče se z ničeho nic dostávají do nečekané situace, o které mnohdy skoro nic nevědí. Snaží se zorientovat v tom, co to vlastně znamená být trans* a jak to ovlivní život jejich dítěte. Podporující rodiče se zajímají o trans* problematiku, aby mohli informovaně rozhodovat ohledně tranzice svého dítěte. Shánějí informace na internetu, hledají podporu a zkušenosti u jiných rodičů v podobné situaci, snaží se porozumět dítěti a vypořádat se s vlastními emocemi. Přesně to dělala i Jana – hledala na sociálních sítích podporu a informace od ostatních rodičů, kteří mohou poradit. Ať už se ale rodiče postaví k tranzici dítěte jakkoli, stávají se často terčem kritiky – jedněm je vyčítáno, že jednají nezodpovědně a podporují dítě v údajných nesmyslech, druhým vyčítají, že nejsou dost vnímaví a dítěti nevěří.
Hledání správné cesty
Možná máte sami jasno v tom, jak byste se zachovali, kdybyste byli v roli matky nebo otce dítěte, které řekne, že je trans*. Pravděpodobně ale nemáte představu, jak byste se cítili. Někteří rodiče připodobňují svoje přijetí tranzice dítěte k fázím truchlení – přes popírání se nakonec doberou ke smíření. Jde o formu rozloučení, i když ne s člověkem, ale s jeho genderem. Podporovat svoje dítě v něčem, s čím se těžko vyrovnáváte, není psychicky jednoduché.
I Jana pociťovala ztrátu, pohoda vlastního dítěte pro ni ale byla důležitější. „Mě hodně bolelo, že přicházím o tu dcerku, kterou jsem si vysnila. Řekla jsem si ale, že nemůžu bejt takovej sobec. Nejdůležitější je, aby moje děcko bylo šťastný. Že musím udělat všechno pro to, aby to zvládlo a aby to prostě nějak šlo,“ vzpomíná. Rodiče trans* dětí bojují se svým prožíváním náhlé změny v rodině a balancují mezi správným rozhodnutím a zachováním vlastní psychické pohody. Sami jsou totiž často v situaci, kdy by potřebovali odbornou pomoc. Toto období se pojí se strachy a nejistotami z budoucnosti. S tranzicí je napadá celá řada otázek. Co když si to dítě rozmyslí? A nemůže mu užívání hormonů i nějak uškodit? Na jedné straně můžete mít pochyby, jestli je tranzice skutečně to nejlepší řešení, na druhé straně si říkáte, co by se stalo, kdybyste tranzici neumožnili. Co když si dítě ublíží?
Zatímco si rodiče myslí, že tranzice jejich dítěte je soukromou záležitostí rodiny, veřejnost se hlásí o slovo. Rodiče se stávají terčem moralizace kvůli svému jednání. Někteří se cítí se být odsuzováni jinými rodiči, setkávají se s nepochopením ve školách nebo v širší rodině, nehledě na názory diskutujících v online prostoru. Pro rodiče existují podpůrné skupiny pro sdílení zkušeností a problémů, sdružuje je organizace Trans*parent. Není však dostupná dostatečná podpora státu, která by zajišťovala rodičům informace o tranzici dětí. Měli bychom proto psychickou zátěž rodičů vzít na vědomí, vytvářet jim bezpečný prostor a posílit péči o jejich psychickou pohodu. Tím totiž pomůžeme nejen jim, ale hlavně dětem.
Autorka je socioložka.
Text vznikl v rámci projektu GAUK č. 88322 s názvem „Trans* rodiny v České republice“, řešeného na Institutu sociologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás