Přídavným jménem „utopický” jsme navyklí označovat projekty, o nichž jsme přesvědčení, že se nemohou uskutečnit. Tuto nálepku poslední dobou dostávají třeba lidé, kteří mluví o plánech na zelenou transformaci nebo sdílení majetku. Utopie má v našem slovníku význam něčeho nepraktického. Přemýšlet o budoucnosti je neužitečné, je to „snění za bílého dne“, kdy bychom měli radši „makat“ a „být realisti“.
Přízvisko utopický je u nás také silně spojené se státním socialismem. Ten jsme s radostí odvrhli v listopadu 1989 a náhle se tak ocitli v racionálním světě zbaveném zbytečného snění. Kapitalismus a liberální demokracie byly prohlášeny za jedinou alternativu, čímž skončily dějiny. Jak jsme ale měli brzy zjistit, konec to byl jen zdánlivý.
Možná shledáte některé myšlenky naivními, ale třeba už se všechna ostatní řešení vyčerpala a nám nezbývá nic jiného než popustit uzdu fantazii.
Budoucnost, k níž teď směřujeme, už není utopická, ale dystopická a je to čím dál zřetelnější. Živě sledujeme ničivé klimatické změny nebo bídu a vykořisťování lidí až na dřeň. Tyto jevy se přitom už netýkají pouze zemí globálního Jihu, jde o každodenní realitu i ve středoevropském prostoru. Protože jsme se ale snění o lepším světě zbavili, nemáme už tuto realitu čím nahradit. Maximálně vztekem nebo návratem k jakési iluzorní minulosti.
Absence alternativních vizí přitom není náhoda. Je to výsledek propracované strategie neoliberálního kapitalismu, jenž o sobě tvrdí, že je jediným možným systémem. Toho samého neoliberálního kapitalismu, který sice říká, že funguje úplně sám, ale když přijde krize, je třeba ho dotovat z veřejných peněz, aby se nesesypal. Už skoro čtyřicet let nám vládnoucí elity říkají, že jinak to nejde. Levicové myšlení je prý utopie a utopie je levicové myšlení. Oba termíny se navzájem cyklicky diskreditují.
Platón i More o světě bez majetku
„Žijeme v utopii, ale není naše. Takže žijeme zároveň v apokalypse,“ píše ve slavné eseji autor žánru weird fiction China Miéville. Poukazuje na to, že velký kapitál má dnes téměř neomezené možnosti vykořisťování pracujících i planety. Za své násilí se nemusí nikomu zodpovídat. Miéville se z tohoto důvodu obrací místo naivní představy o jednotě lidstva, které spolu má spolupracovat, ke konfliktu. Konkrétně ke konfliktu s těmi, kdo páchají násilí na lidech i na přírodě. S kapitálem, jenž ve svém hodnotovém žebříčku nemá a nikdy neměl život. „Potřebujeme utopii, ale nemůžeme si ji dovolit bez naštvání. Nemůžeme si ji dovolit bez nenávisti,“ shrnuje Miéville ke konci eseje nutnost třídní nenávisti.
Slavná utopická díla jsou často spojovaná s myšlenkami, které dnes vnímáme jako socialistické či komunistické. Soukromé vlastnictví naopak v Platónově Republice ani v Morově Utopii nenajdeme. Právě anglický humanista Thomas More v 16. století přitom termín ukotvil, když ho použil jako název svého imaginárního ostrova. K napsání této kanonické knihy se autor uchýlil poté, co v Anglii sledoval masivní privatizaci půdy. Primitivní akumulace vedla k propadu obrovského množství lidí do existenční bídy. Poté, co snahy o zlepšení situace skrze spolupráci s králem Jindřichem VIII. selhaly, našel More jako východisko ze zmaru právě přemýšlení o ideální společnosti. Takové, v níž nikdo nemůže akumulovat zdroje ani bohatství. V překladu Utopie znamená „místo, které není“. Ale mohlo by být.
Morova ani žádná jiná utopie ale není nutně jen o hledání lepší budoucnosti. Vždy také vychází z diagnózy doby, v níž autorstvo žije. Můžeme se vysmívat utopickému socialistovi Charlesi Fourierovi, že na přelomu 18. a 19. století snil o městech, v nichž jsou moře naplněné limonádou, dokud nám nedojde, že o nich psal v době, kdy dělníci běžně trpěli hladem a žízní. Utopie nejsou směšné, i když se tak na první pohled někdy zdají. Pro naše politické přemýšlení jsou naopak zcela zásadní.
Budoucnost pro všechny
Nacházíme se v krizi imaginace budoucnosti, ale nechceme přestat snít. Věříme, že lepší svět je možný. „Žijeme v kapitalismu a jeho moci, jak se zdá, nelze uniknout – ovšem, takovým se zdálo být i dědičné právo králů na trůn,“ prohlásila v roce 2014 Ursula Le Guin u příležitosti udělení National Book Award za celoživotní dílo. Pro takovou změnu ale potřebujeme zkoumat utopické myšlení. I proto vám na stránkách deníku Alarm přinášíme sérii Sny o utopii. K čemu dnes utopie slouží? Jak si lepší svět představují ekologové nebo feministky? Má východoevropský prostor vlastní vize budoucnosti? A jak se Japonsku podařilo transformovat sny o utopické budoucnosti do světa, v němž nám stroje pomáhají hlavně s péčí?
V rámci série nabídneme čtenářstvu rozhovory s autorstvem, jako je China Miéville, Kristen Ghodsee, Dean Spade nebo editorstvo časopisu Kajet. V esejích vás také zavedeme do světa imaginace, která se snaží vykouknout za hranice ideologie, v níž posledních třicet pět let žijeme. Možná shledáte některé myšlenky naivními, ale třeba už se všechna ostatní řešení vyčerpala a nám nezbývá nic jiného než popustit uzdu fantazii.
„Utopie jsou shazované za to, že jsou nemožné. Ale vždyť i realita je dneska nemožná,“ shrnuje filozof William Paris v podcastu What’s Left of Philosophy. Jeho práce se zaměřuje na vliv utopií na sociální změny. „Chybí nám utopické vědomí,“ říká. „Schopnost předvídat budoucnost a využívat krize k možným změnám“. A také vědět, k čemu a proč chceme směřovat.
Levice se podle Parise o utopie nezajímá, protože nepředpokládá, že by někdy měla moc realizovat své požadavky. Absence utopického vědomí má pak za důsledek, že i když zrovna nastane trhlina v systému, nevíme, jak a čím ji zaplnit. Utopické vědomí, o kterém píše William Paris, tedy není jen o imaginaci, ale také o tom znát reálné možnosti změny. Je to výsostně praktická a potřebná disciplína.
Když nebudeme mít utopie, jsme navěky odsouzeni žít v dystopii kapitalistického realismu, který generuje deprese, nerovnosti a nezvratnou klimatickou krizi. Budoucnost může být pro všechny, pokud si ji dokážeme představit, promyslet a bojovat za ni. A přesně to plánujeme v následujících týdnech na stránkách Alarmu dělat.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
