Vypadá to, že v podstatě jediným opatřením proti krizi nájemního bydlení, které nám po současné vládě zůstane, bude zavedení tzv. rozkazu k vyklizení, nástroje, který má pronajímatelům umožnit zbavit se rychleji a snáz nájemníků, kteří neplatí činži. Zůstává-li vám na první dobrou taky rozum stát nad tím, jak že má vyhazování lidí na ulici bojovat s potížemi s bydlením, nechte si tuto absurditu zrcadlící mnoho různých ideologických dogmat a mocenských nepoměrů české společnosti vysvětlit.
Vláda nám tak mimořádně bizarním způsobem vysílá jednoznačnou zprávu: nájemní bydlení je v jejím podání zejména pro movité a pokorné nájemníky, kteří snesou rychlé zvyšování nájmů a bez odporu se podrobí nejistotě krátkodobých smluv. Opravdovým středobodem politiky nájemního bydlení pak je zejména komfort pronajímatelů.
Nájemníci jsou v Česku dlouhodobě v zásadě občané druhé kategorie: v zemi kompenzující si historické trauma přepjatým důrazem na vlastnictví, která zároveň teprve nedávno umožnila rozsáhlou a poměrně výhodnou privatizaci státem spravovaného bydlení, je jich jednak celkem málo a jednak to jsou z principu buď lidé hůře postavení anebo mladí.
Jsou tak v lepším případě vnímaní jen jako čekatelé na vlastní bydlení a v horším jako socky, co se na český standard žití ve vlastním nezmohli. Nikomu se politicky nevyplatí se jich nějak radikálněji zastávat zejména proto, že na druhé straně pomyslné barikády svůj zájem těžit pokud možno neomezeně ze svého majetku velmi hlasitě artikuluje mnoho drobných pronajímatelů i lobby velkých aktérů branže.
Absolutně tady tak nepřicházejí v úvahu opatření, která jsou mnohde na západ od nás zcela běžná – jako je regulace nájmů, vysoká daň z držení prázdné nemovitosti určené k bydlení nebo zákaz Airbnb. V Česku se maximálně vymýšlí různé pozitivní pobídky, jak vlastníkům pronajímání zpříjemnit, popřípadě je pokud možno bezbolestně postrčit k tomu, aby nájemníkům poskytli alespoň bazální jistotu bydlení.
Ano, zpravidla se bavíme o té části společnosti, která měla nejen tolik prostředků (nebo štěstí nebo obojího), že má sama kde bydlet, ale ještě vlastní další jednu či více nemovitostí, které se jí i bez dodatečných příjmů z nájmu zejména v posledních letech zhodnocují dechberoucím tempem. Vlastnictví tohoto aktuálně nejlukrativnějšího typu majetku je však očividně navzdory líbivému principu zakotvenému v Listině práv a svobod v praxi nezavazuje vůbec k ničemu.
Mezitím nájem těm méně šťastným ukrajuje čím dál větší část jejich příjmů. Podle nejnovější Zprávy o dostupnosti bydlení v Česku je to v průměru 26 procent, místy ale i výrazně víc – minimálně čtvrt roku tedy čeští nájemníci nepracují na nic jiného než na pasivní příjem svého pronajímatele. Nutně se vkrádá otázka, od jak vysokého podílu bude na místě začít mluvit o určitém typu novodobého feudalismu či nevolnictví.
Šampioni v nedostupnosti bydlení
Německý týdeník Spiegel před časem vyčíslil, jak masivní měrou se u sousedů právě zdražování nájmů v souběhu s rekordním nárůstem hodnoty pronajímaných nemovitostí podílí na explozi nerovnosti ve společnosti: jedni mají čím dál větší problém základně vyjít, zatímco z druhých se postupně stávají majetkoví milionáři s tučným každoměsíčním příjmem k tomu. Tahle souvislost u nás bohužel obvykle zůstává neviditelná a upozorňovat na ni platí za nepřístojné.
Že tento trend bude pokračovat, je v podstatě jisté – s tím, jak jsme na evropské špici také v nedostupnosti vlastnického bydlení, bude poptávka po tom nájemním dál růst a výši nájmů šponovat. Koneckonců už teď čím dál více slýcháme – ne náhodou často od těch, kteří v tom vycítili lukrativní byznysovou příležitost – že si na představu bydlet v nájmu máme zvykat a že to přece má řadu pozitiv.
Ne tak v Česku, kde si můžeme nechat zdát byť jen o tom zcela základním, totiž přiměřené výši nájmů a určité jistotě v nich zůstat podle vlastní potřeby. U nás se naopak i to málo ke zlepšení situace nájemníků, co měl v plánu v zákoně o podpoře bydlení prosadit pirátský předseda a ministr pro místní rozvoj bizarním, ale vzhledem ke složení zbylé čtyřkoalice celkem logickým, způsobem smrsklo do represe vůči tzv. neplatičům. Ta má představovat právě onu výše zmíněnou pozitivní pobídku pronajímat.
Původně se počítalo ještě s uzákoněním zákazu řetězit nájemní smlouvy na dobu určitou, typicky na rok, ale klidně i méně. To je oblíbený mechanismus, kterým se pronajímatelé vyhýbají alespoň nějakému omezení tempa zdražování nájmu stanovenému pro dlouhodobé smlouvy občanským zákoníkem (byť i podle toho se smí za tři roky navýšit až o 20 procent). S každou formálně novou smlouvou se oproti tomu smí zdražovat zcela libovolně.
Zákon původně obsahoval také tak trochu rozpačité opatření zřizující kontaktní centra, na která se lidé s problémy s bydlením měli mít možnost obracet o pomoc. Co na tom, že si i bez nich sociální pracovníci stěžují, že takovým lidem mohou maximálně pomoct s vyplněním žádosti o příspěvek na bydlení nebo jim poradit nechat se zapsat na nekonečné pořadníky o těch pár stovek městských bytů, které se náhodou nezprivatizovaly.
Nyní tedy z už tak spíše směšného balíčku zůstává pouze zjednodušené vystěhovávání těch, kteří dluží na nájemném, doprovázené nadějí, že tak přijdou na trh byty, které jsou nyní z obav z problémů prázdné. Případně že budou pronajímatelé ochotnější uzavírat smlouvy na dobu neurčitou, když se potížistů přesto budou mít šanci zbavit jednoduše.
Řešení „neplatičů“ místo krize bydlení
Nechme nyní stranou otázku, proč prostě u nás nemůžeme pronajímatele k něčemu normálně zákonně zavázat a musí se hledat podobně krkolomné, pravděpodobně nefunkční okliky, jak kýženého dosáhnout. I to, proč v Česku panuje představa, že ze všech byznysů by zrovna pronajímání bytů mělo být pokud možno odstíněno od veškerého podnikatelského rizika či utopených nákladů – částečně jsem již na obě odpověděla výše. Zaměřme se na tu vskutku perverzní logiku řešit krizi bydlení vystěhováváním lidí na ulici.
Pro lidi v nejobtížnějších životních situacích, kteří nezvládnou platit nájem, se u nás symptomaticky vžilo pejorativní označení „neplatiči“. Kromě toho, že se problém tváří v tvář faktu, že jich reálně je naprosté minimum, účelově nafukuje tak, až se z něj stal středobod české debaty o nájemním bydlení, se o nich v podstatě nikdy nemluví s empatií. Jako o lidech, kteří se pravděpodobně dostali do naprosto bezvýchodné situace a místo vyhození na ulici by potřebovali rychlou a účinnou finanční a sociální pomoc. Tuzemské veřejné mínění si je očividně představuje spíš jako nějakou zlovolnou kočovnou bohému, která neplatí z plezíru a je jí třeba zatnout tipec.
Kam se po – do budoucna urychleném – vystěhování podějí, nikoho nezajímá, protože si za to beztak můžou sami. V realitě často končí v lepším případě na otřesných a předražených ubytovnách, v horším na ulici, protože kdo neměl na placení nájmu, těžko má našetřeno na provizi realitce, kauci ve výši jednoho až tří nájmů a první nájem dopředu (při současných nájmech tedy částky klidně ke sto tisícům). S takovým přístupem k politice bydlení skutečně není divu, že jsme v Evropě na špici jak s ohledem na podíl lidí v provizorním bydlení, tak přímo těch bez domova.
Vláda nám tak mimořádně bizarním způsobem vysílá jednoznačnou zprávu: nájemní bydlení je v jejím podání zejména pro movité a pokorné nájemníky, kteří snesou rychlé zvyšování nájmů a bez odporu se podrobí nejistotě krátkodobých smluv. Opravdovým středobodem politiky nájemního bydlení pak je zejména komfort pronajímatelů.
Všichni „neplatiči“, které spirála zdražujících se nájmů a do budoucna ještě posílená moc vlastníků vyplivne na ulici, mají smůlu, ale to je tak v pořádku. Dokonce je to v pořádku až tolik, že nikdo otázku, co proboha s těmi nešťastníky bude, ani nepoloží. Hlavně, že už nebudou obtěžovat pronajímatele.
Autorka je politoložka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás