V sobotu 21. prosince to byl rok od střelby na filozofické fakultě. Byl to rok ode dne, kdy se pro tisíce lidí změnil svět. Já jsem ten poslední rok strávila tím, že jsem se pokoušela zbavit strachu v knihovně Akademie věd, v tramvajích, v metru, na koncertech nebo na demonstracích. Snažila jsem se zbavit strachu z mužů, kteří sahají do tašek nebo do kapes bund. Mužů, kteří vždy nakonec vytáhnou mobil nebo knížku. Ale ty vteřiny, kdy se bojím, že sahají pro zbraň, trvají moc dlouho. Záznamy v mém dnes už neexistujícím deníku by vypadaly asi takto:
„Je 26. června, dneska se to stalo zase. Přímo na fildě, na debatě s Ilanem Pappé. Přišel tam člověk, který si říká Aaron Günsberger, ve žluté košili se samopaly. Na místo, kde před půl rokem proběhla masová střelba. Začal být agresivní a skoro se tam s někým porval. Bylo mi to nepříjemný, ale dokud jsem se bavila s lidma, dalo se to zvládnout. Když jsem si ale měla sednout do narvaný posluchárny, začal to být problém. Najednou jsem všude viděla ‚podezřelý lidi‘, který měli podezřelý zavazadla. Venku stála policie, ale kdyby se tam mělo něco stát, bylo jasný, že by nestihli přiběhnout dost rychle. Uklidňovala jsem se tím, že je přirozený, že se zrovna tady a teď bojím. Vždyť i mně přišla do mailu spousta výhružek. Že si za podporu Palestiny zasloužím znásilnit od teroristů a tak. Chtěla jsem vnímat slova, který Pappé říkal, ale slyšela jen šum. Cítila jsem zrychlující se tep (omlouvám se za patos), dýchat bylo čím dál tím těžší. Rozhlížela jsem se, kudy by šlo nejrychleji utéct nebo kde se schovat. Byla jsem připravená, že tam určitě umřu, ale snažila jsem se být statečná a zůstat sedět. Po čtvrt hodině jsem se omluvila pár lidem, které jsem musela zvednout, a rychle odešla. Ten vrah zase vyhrál. I po všech těch měsících je můj strach furt silnější než moje víra v to, že mě týpek pár sedadel za mnou nezabije střelnou zbraní.“
Nemá tedy smysl si namlouvat, že jsme – zvlášť jako lidi na levici uprostřed sílících ultrapravicových tendencí – v bezpečí.
Takových deníkových zápisků bych za poslední rok napsala spoustu. Možná jsem jen srab a možná je to celé směšné. Už o tom ani s nikým nemluvím. Na hlasité údery ale pořád reaguji stejně jako před rokem. Zradila jsem vlastní tezi o tom, že se společně postupně semkneme a uzdravíme. Že bude vše zase dobré. Zradila jsem optimismus.
„Příběhy o studentkách a studentech, kteří se z filozofické fakulty loňského 21. prosince nevrátili domů, jsou plné víry v to, že člověk může, ba dokonce musí napnout své síly do pomoci neslyšícím, do péče o hudbu a literaturu a do následování ideálů. Výzva, která před námi, kteří jsme zůstali, stojí, je především výzvou k víře v lepší svět,“ napsal kamarád a bývalý spolužák Matěj Moravanský pro Deník Referendum.
Výzva k víře za lepší svět je něco, co potřebujeme a co se přes veškeré zlo, které ve světě sleduji, snažím najít. Jenže ve světě, v němž jsou násilné a nenávistné tendence rapidně posilovány – ve světě, v němž ultrapravice dosahuje na čím dál větší moc – velkou naději nenalézám. Místo toho vidím vražděné palestinské civilisty a rostoucí rasistickou a nacionalistickou nenávist.
Vím, že bych neměla dávat do souvislosti střelbu na FF UK a probíhající genocidu v Gaze, ale jedná se o dvě události, jež ve mně zcela potlačily víru, že svět může být v brzké budoucnosti bezpečné a hezké místo. I když vím, že bychom to všechny a všichni moc potřebovali. Zároveň právě výhružky a nenávistné reakce v souvislosti s podporou Palestiny často prohlubovaly pocity ohrožení.
Nedávno mi kamarád vyprávěl, že když se na filozofické fakultě objevili policisté, že někdo vyhrožuje střelbou, tak se zatvrdil a o to spíše šel přímo na místo do knihovny s myšlenkou, že znovu už mu školu nikdo nevezme. A to i když vůbec nevěděl, zda tam opravdu někdo zbraň nemá, zda mu tam někdo neublíží. Zní to jako dost nelogické uvažování, ale vlastně v něm logiku vidím.
Zatímco mladí ultrapravičáci vyhrožují, že „každej komouš musí viset“, tak zastánci státu Izrael řvou na mladé aktivistky, že „doufají, že je (někdo) znásilní“. Nemá tedy smysl si namlouvat, že jsme – zvlášť jako lidi na levici uprostřed sílících ultrapravicových tendencí – v bezpečí. To totiž není pravda. Jsme v ohrožení, to ale neznamená, že budeme zůstávat doma. Ačkoli jsem za poslední rok hodně demonstrací vynechala ze strachu, že budou terčem násilného útoku, bát se není řešení. Když se bojíme, tak vyhrávají právě ti, kdo nám chtějí ublížit.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás