Japonsko, země jako ze sci-fi. Život v technologické utopii

Cestou na tokijský ostrov Odaiba máte trochu pocit, že jste se ocitli v budoucnosti. Nadzemka Jurikamome se obejde bez lidského řidiče a skoro bezhlučně projíždí smyčkou vysoko nad přístavem, kterým křižují lodě. Na trase můžete z okna soupravy pozorovat sci-fi budovy jako Fuji Broadcasting Centre s impozantní koulí vestavěnou do systému nosníků nebo neméně pozoruhodnou budovu výstavního komplexu Tokyo Big Sight skládající se ze čtyř vrcholem dolů otočených pyramid. Z jedné zastávky pak v dálce na pevnině spatříte bezmála dvacetimetrovou sochu bojového robota RX-0 Unicorn z kultovní vědeckofantastické série Gundam, která stojí před odaibským obchodním centrem. Když pak o kousek dál narazíte na zastávku metra s anglickým názvem Tokyo Teleport, napadne vás, že skrývá skutečné teleportační zařízení, které Japonci vyvinuli, ale před světem zatím zatajili.

Odaiba je umělý ostrov na jihovýchodě Tokia, jehož vybudováním chtěla tokijská radnice na konci osmdesátých let dvacátého století vyřešit nedostatek stavebních ploch ve městě. Jeho předchůdcem bylo šest předsunutých vodních pevností, které zde v polovině 19. století umístil šógunát Tokugawa jako ochranu Tokia před potenciálním útokem z moře. O nějakých sto čtyřicet let později začal v Tokijském zálivu růst projekt poháněný investicí čítající neuvěřitelný bilion jenů. Měla zde vzniknout úplně nová čtvrť futuristického bydlení se zázemím pro více než sto tisíc lidí. Plány byly velkolepé a souzněly s optimismem nekonečného ekonomického růstu a technologické dominance Japonska. Odaiba se měla stát realizací utopie města budoucnosti, novou výspou japonské technologické převahy nad světem.

Když se v sedmdesátých letech minulého století industriální revoluce láme v informační, přichází kyberpunk a rovnou zbavuje počítačovou budoucnost její optimistické záře.

Jenže než přišel rok 1996 a plánované nastěhování nových obyvatel, splaskla „bublinková“ ekonomika a Japonsko se ponořilo do těžké recese. Soustavu umělých ostrovů o přibližné rozloze 250 kilometrů čtverečních se ještě podařilo dokončit a s vnitrozemským Tokiem spojuje Odaibu kromě nadzemky také 800 metrů dlouhý Duhový most dokončený v roce 1993. Ale navzdory relativně nízkým cenám pozemků se sem už v době krize nikdo stěhovat nechtěl. Místo futuristického města pro lidi tak zde vyrostly nejprve administrativní a kancelářské budovy a pak i obchodní centra nebo zábavní parky. Dodnes ale počet lidí, kteří na ostrov zavítají, zaostává za všemi předpověďmi, což je jasně vidět na obrovských parkovištích, která zejí prázdnotou.

Nemusíte ani nic vědět o japonském šintoismu a jeho fascinaci prastarými přírodními silami, s nimiž je dobré si nezahrávat, aby na vás Odaiba působila zvláštní směsí údivu i tísně z budoucnosti, která nikdy nenastala. Umělé ostrovy nových čtvrtí Odaiba a Ariake hrají důležitou roli v hororových povídkách Kodžiho Suzukiho ze začátku tisíciletí, které vyšly i česky v antologii Temné vody – náměty z nich pak tvoří páteř filmu Film Honogurai mizu no soko kara z roku 2002. Betonová extenze Tokia do moře se zde objevuje jako ideální místo pro setkání s přízraky minulosti, duchy zemřelých nebo jen různými podivíny, kteří v novém světě nemůžou najít domov.

V jedné povídce křižuje zálivem loď duchů, v další se na záchodcích v dávno opuštěném kině zhmotní vlasy z odpadu a začnou vraždit členy divadelního souboru, který zde našel útočiště. Hrdiny, kteří se do Odaiby dostanou náhodou, nebo zde musejí žít, provází stín zvláštní nepatřičnosti místa, které si trouflo narušit tisíce let platnou konstelaci země a moře. Voda, jež Odaibu obklopuje, je v Suzukiho povídkách starší a mocnější silou než cokoliv lidského. A když některé hrdiny povídek pohltí, stane se tak nejspíš proto, aby se věci vrátily do původního, nezkaženého stavu.

Odaiba dnes působí jako výkřik delirického technologického optimismu osmé a deváté dekády, realizace japonské utopie, která ale právě tady ukázala svoje hranice. Země, která se v padesátých a šedesátých letech zvedla z válečných trosek, se v následných dvou dekádách stala technologickým lídrem globálního vývoje obzvláště v oblasti polovodičů. Během několika let zároveň nashromáždila závratné bohatství, které se odrazilo i v růstu životní úrovně. Některé plány ale byly možná až příliš ambiciózní.

Defaultní nastavení budoucnosti

Když se v polovině osmdesátých let z fascinace prvními moderními počítači zrodil kyberpunk jako podžánr vědeckofantastické literatury, jeho autoři jako William Gibson nebo Bruce Sterling umísťovali děje svých povídek a románů často právě do Japonska. Vytěžili tím podvědomý strach Američanů ze záhadného stomilionového národa, který porazili ve druhé světové válce a následně mu pomohli zpátky na nohy jen proto, aby o pár dekád později začal ohrožovat americkou ekonomickou hegemonii. V Gibsonově kultovním románu Neuromancer nebo povídkách ze sbírky Jak vypálit Chrome se Japonsko zjevuje jako vysoce vyvinutá informační společnost blízké budoucnosti, kde lidské už je dávno prorostlé se strojovým a lidská mysl se může snadno „napojit“ na nekonečné planiny kyberprostoru obývaného informacemi.

„Nešlo o to, že by v Japonsku bylo kyberpunkové hnutí nebo nějaká místní literatura příbuzná kyberpunku, ale že Japonsko jednoduše bylo kyberpunk,“ píše Gibson v eseji Future Perfect, která vyšla v roce 2001 v časopise Time. Spisovatel pak vypráví o mladém novináři, který ho vzal na procházku po neonem ozářené čtvrti Šibuja a nadšeně přitom vykřikoval: „Vidíte? Vidíte? To je to město z Blade Runnera.“ Načež Gibson musí uznat: „A vážně bylo.“ V jiné eseji Modern Boys and Mobile Girls ze stejného roku Gibson konstatuje: „Japonsko je defaultní nastavení globální imaginace pro budoucnost.“

Kyberpunk se zrodil jako antiteze tradičních snů žánru science fiction o šťastné budoucnosti vybudované díky moderním technologiím. Jimi bylo sci-fi posedlé od samotných počátků, jsou extenzí modernistické, nebo přesněji osvícenské představy, že báječné nové vynálezy, kterými nás věda zásobuje, vyřeší problémy lidstva a čeká nás díky nim fantastická budoucnost. Vynálezy budou přirozeně formovat i podobu lidské společnosti vstříc její dokonalé podobě.

U myslitelů utopického komunitarismu ze začátku devatenáctého století, jako byli Charles Fourier nebo Henri de Saint-Simon, hrál vědecký pokrok a s ním spojená technologická evoluce zásadní roli. Pokrok ve jménu rozumu se měl stát páteří ideální společnosti budoucnosti a ze stejného bezbřehého optimismu čerpali pionýři žánru jako byli Jules Verne, Edward Bellamy či H. G. Wells.

Šťastná budoucnost lidstva skrze technologický pokrok se zdála být nevyhnutelnou. Že ale nové technologie přinášejí i nové problémy, jsme si nejprve odmítali přiznat. Když se v sedmdesátých letech minulého století industriální revoluce láme v informační, přichází kyberpunk a rovnou zbavuje počítačovou budoucnost její optimistické záře. V Gibsonových románech a povídkách fungují informace jako těžce návyková droga, společnost se už definitivně rozpadla a vrátili jsme se do džungle, v níž vládnou silnější – tedy všemocné korporace, které dokázaly využít technologie ve svůj prospěch. Informační kovbojové, kteří se prohánějí kyberprostorem, jsou odsouzeni ke sbírání drobků. Z technologické utopie se stala dystopie.

To, že se kyberpunkovou zemí stalo právě Japonsko, má víc důvodů. Byla to ostatně země, která na konci druhé světové války na vlastní kůži poznala, že každý sebevíce přelomový vynález má i svoji odvrácenou tvář, protože se dá použít nejen k budování lepšího světa, ale i k ničení. Například když nad Hirošimou a Nagasaki explodovaly americké atomové bomby a celá města během chvíle vymazaly ze zemského povrchu.

Přesto se Japonsko po prohrané válce přimklo k techno-utopistické vizi a svoje imperialistické choutky transformovalo do globální expanze na poli vědy a techniky. Japonské mikroprocesory zaplavily svět a televize, auto nebo pračka proměnily život běžných Japonců k nepoznání. Zaostalá a převážně zemědělská země se během pár dekád vyšvihla mezi nejbohatší ekonomiky světa rychlostí, která vyrazila dech i největším optimistům. V údivu, s nímž hleděla kyberpunková generace na východ, se ale mísily delirické sci-fi sny se starým dobrým orientalismem. Obraz Japonska na Západě se znovu stal obětí našeho zkresleného pohledu, v němž fascinaci brzy vystřídala fantazie. Jestli dříve naplňoval Západ své orientalistické sny představami o zemi zenových mistrů a čajových obřadů, moderní techno-orientalismus stvořil Japonsko jako ze sci-fi, zemi chorobně posedlou technologiemi. 

Do Gibsonova obrazu kyberpunkového Japonska ale hladce zapadla i místní tradice všeprostupující společenské hierarchie. Všemocné korporace jako univerzální záporák kyberpunkové dystopie neregulovaného kapitalismu mají předobraz v zaibacu, monopolních rodinných koncernech, které vznikaly už v 18. století a dodnes tvoří pevnou páteř japonské ekonomiky. Po druhé světové válce se americké okupační síly snažily jejich moc eliminovat, ale ukázalo se to jako nemožné – jsou totiž dokonale prorostlé se státem a jeho politickou elitou. Ve vizích informační budoucnosti jsou předobrazem korporací ovládajících společnost.

V Tokiu dodnes najdete na domech obří obrazovky, na nichž běží reklamy, které připomínají ty ze slavného sci-fi filmu Ridleyho Scotta z roku 1982 (nebo jeho nedávného pokračování Blade Runner 2049). Hlavní ulice čtvrtí Šibuja, Ginza nebo Akihabara září v noci stovkami reklamních neonů a když na křižovatce v centru Šindžuku zvednete zrak, spatříte na obrazovce Cross Shinjuku Vision trojrozměrný hologram s videem nezbedné kočky, který by do kyberpunkové vize určitě také snadno zapadl. Neméně působivá je v Tokiu vertikalita města, které místo do šířky – jednoduše už není kam – roste do výšky (anebo do hloubky) a obsazuje další a další patra domů obchody nebo službami. Jen mezi nimi zatím nekřižují létající auta, jako to bylo právě v Blade Runnerovi.

Seškrábněte ale futuristický povrch hlavních ulic velkoměsta a najdete pod ním společnost, která je pořád veskrze tradiční a velmi konzervativní. Staré společenské hierarchie a role, po generace předávané způsoby řešení situací, zažitá odpovědnost vůči celku, nic z toho technologický vývoj nevymazal, jen to s ním srostlo do zvláštního hybridu.

Toto paradoxní rozkročení mezi minulostí a budoucností vám dojde teprve po pár dnech pobytu, nejpozději v momentě, kdy zjistíte, že spousta věcí, které na Západě stačí řešit digitálně, zůstává v Japonsku pořád v klasické fyzické podobě, plastové nebo papírové – od lístků na metro až k formulářům, s nimiž komunikujete s úřady. Může se vám dokonce stát, že po vás budou chtít, abyste požadované dokumenty poslali FAXem, tedy technologií, která už je na Západě zcela mrtvá a nepoužívaná. Ne tak v Japonsku, kde na ulicích pořád potkáte telefonní budky a často nezaplatíte jinak než hotovostí. Japonská fascinace modernitou tady naráží na tradici. A někdy prostě prohrává. 

Národ robotů

Dějiny v Japonsku namíchaly zvláštní koktejl hybridního vztahování se k budoucnosti – technologickou budoucnost vyvažuje tradicí a tradici zase upgraduje techno-utopií, aniž by jedno či druhé mělo absolutně na vrch. Perfektně je to vidět v Japonském národním muzeu vědy a výzkumu: Miraikan, které bylo otevřené na umělém ostrově Odaiba v létě 2001. Jeho heslem je „Spolu s vámi otevíráme budoucnost“, a pokud je někde místo, kde se dá dozvědět víc o japonském vztahu k budoucnosti, je to právě tady. Ředitelem instituce je Mamoru Mohri, první japonský kosmonaut a v hlavní expozici vás upoutá zavěšený obří model zeměkoule Geo-Cosmos posetý desetitisíci LED panelů. Dá se kolem něj projít do vyšších pater po visuté lávce, která ho obepíná, a sledovat, jaké je v různých částech planety zrovna počasí. Celkově budova působí hodně předimenzovaně, což je slovo, které v Tokiu (a potažmo celém Japonsku) rozhodně zase tak často nepoužijete.

V Miraikanu se dá navštívit třeba model vesmírné stanice ISS ve skutečné velikosti nebo simulátor zemětřesení. V jedné části si můžete ve velmi realistickém simulátoru stáří vyzkoušet, jaké to je přecházet ulici ve městě, když už vám moc neslouží oči ani nohy. Hlavně ale muzeum hostí stálou expozici japonských robotů, které jsou chloubou místního technologického výzkumu. Dřív zde měl domov i slavný dvounohý robot Asimo společnosti Honda, kterého sem v roce 2014 dokonce přijel navštívit americký prezident Barack Obama. Zahráli si tehdy spolu fotbal a Obama přiznal, že setkání s umělým člověkem bylo trochu „děsivé“, což hostitele poněkud zarazilo. Asima zde už ale nepotkáte, před dvěma lety „odešel do důchodu“, což nejspíš znamená, že bylo příliš náročné starat se o jeho údržbu. Společnost Honda ho v roce 2018 přestala vyrábět komerčně, protože projekt nebyl rentabilní.

Výstavu Hello! Robots v Miraikanu můžete zahájit u panelu s podrobnou historií robotiky, který propojuje vize sci-fi spisovatelů a spisovatelek se skutečným technologickým vývojem. Když si na dotykové tabuli budete chvíli listovat časovou osou, možná vás napadne, že dějiny jsou tady trochu moc japanocentrické. Má to nicméně důvod, Japonsko je skutečně od šedesátých let zemí robotům zaslíbenou, firmy investují velké peníze do výzkumů a dnes zde najdete největší počet průmyslových robotů na planetě.

Japonský „národ robotů“ má kořeny v příbězích z vědeckofantastických komiksů nebo animovaných seriálů a s hrdiny, jako jsou Doraemon nebo Astroboy, vyrůstaly celé generace. Filmy s prvně jmenovaným plní japonská kina každý rok na konci března, kdy končí školní rok a děti jdou tradičně za odměnu s rodiči na film o Doraemonovi. Druhý jmenovaný – robotí kluk Astroboy (v Japonsku známý jako Atom) – je výtvorem Osamu Tezuky, jednoho z pionýrů japonského komiksu a animované tvorby. V Tezukových příbězích se objevil poprvé v polovině padesátých let a neporazitelného robota pohání malá atomová elektrárna, což je Tezukova přímluva za mírové použití štěpení atomu.

Astroboy je samozřejmě typickým kladným hrdinou, který pomáhá lidstvu v boji s nejrůznější vesmírnou havětí, je to ale také kluk, který se občas naštve nebo si postaví hlavu. Co se týče schopnosti projevovat humanitu, zdá se být lidštější než sami lidé a v podtextu dětského příběhu můžeme číst jeho boj o rovnoprávnost lidí a robotů. To odráží buddhistickou představu nedělitelného světa, jehož jsme my lidé součástí stejně jako všechny ostatní bytosti a věci hmotného i nehmotného světa.

Jestli je západní popkultura plná strachu z umělých bytostí (od Golema po R.U.R.), v Japonsku jsou roboti naopak naši přátelé. Zatímco konkurenční velmoci jako Čína nebo USA vyvíjejí roboty pro budoucí války, tady se výzkum soustředí hlavně na bytosti, které nám mají ulehčit život. Na výstavě Hello! Robots jsou k vidění hlavně roboti jako domácí mazlíčci z budoucnosti.

Například Keparan společnosti Toyota je vysoký asi sedmdesát centimetrů a připomíná trochu přerostlého modrého plyšáka. Můžete s ním komunikovat s pomocí terčíků, které umí přečíst a zareagovat na ně. Když mu ukážete terčík s nápisem „Ahoj“, na oplátku vám zamává. Umí ale i tancovat na hudbu, a hlavně se neustále učí, třeba poznávat obličeje lidí, kteří s ním komunikují. Robotí pes Aibo firmy Sony reaguje na povely nebo doteky a každý prototyp má vlastní svébytnou osobnost. Paro připomíná tuleně a když ho pohladíte, hýbe se a vydává zvuky. A pak je tu ještě roztomilý Lovot (jméno vzniklo spojením slov „love“ a „robot“) s kamerou na hlavě. Pohybuje se na kolečkách a je schopný interakce s různými členy domácnosti. Když si pořídíte dva – v Japonsku už je Lovot volně na prodej – můžou si dokonce hrát spolu.

Všechny zmíněné roboty si v Miraikanu můžete i vyzkoušet. Spojuje je schopnost interagovat s člověkem, projevit empatii nebo reagovat na lidské nálady. Což jsou všechno samozřejmě zásadní projevy péče, které se hodí hlavně u lidí, kteří zůstali sami nebo jsou dlouhodobě upoutaní na lůžko. Obyvatelstvo Japonska stárne, což je jeden z negativních důsledků ekonomického boomu sedmé a osmé dekády, kdy rodiče odkládali pořizování si potomků, což do demografické křivky nevratně „vykouslo“ díru. V praxi to znamená, že se o jednu generaci (navíc značně početnou) nemá kdo starat.

Etnicky velmi homogenní společnost má také problémy s přijímáním imigrantů, takže Japonsku nezbývá, než si chybějící pracovní síly na péči o staré a nemohoucí lidi zkonstruovat. Japonští roboti jsou tu hlavně pro lidi, pro jejich potřeby, přesně jak hlásá buddhistická teze o tom, že všechny bytosti žijí na Zemi ve vzájemném sepětí a musejí si pomáhat, protože cílem všech bytostí je společná harmonie.

Pečující roboti jsou přesto v Japonsku pořád tak trochu v plenkách a bude asi trvat ještě pár let, než výrazněji ulehčí sociálním službám. Jakkoliv demografická bomba už tiká pořádně hlasitě. Jsou ale důkazem toho, jak se může techno-utopické myšlení z vědeckofantastických románů přetransformovat ve společnost, která myslí i na ty, které technologický pokrok obvykle nechává rád pozadu.

Cestovat do Japonska s představou, že zde potkáte lesklou, neproblémovou budoucnost, je samozřejmě zavádějící. Skutečně se zde dá nahlédnout do věcí příštích, jen je to jiná budoucnost než ta z kyberpunkových románů nebo techno-optimistických vizí staré sci-fi. Je to totiž udržitelná budoucnost, kterou si země dokázala napsat sama.