Práva trans lidí v USA utrpí. Musíme si pomáhat mimo státní struktury, říká Jamie Rose

S amerikanistkou Jamie Rose o tom, co znovuzvolení Donalda Trumpa znamená pro práva trans lidí ve Spojených státech.

Magdalena Dušková
Foto Ted Eytan, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0

Když byl Donald Trump prezidentem, napomohl skrze dosazení nejvyšších soudců ke zrušení precedentu Roe vs. Wade. Interrupce tak přestaly být federálním ústavním právem, čímž se k nim v mnoha státech zkomplikoval či znemožnil přístup. V letošní kampani znovuzvolený prezident sliboval, že omezí práva queer a trans lidí. S amerikanistkou a autorkou podcastu Transistorie Jamie Rose jsme mluvily o tom, co jeho zvolení pro trans lidi znamená, odkud ideologicky Trump vychází a co se dá po volbách dělat.

V rámci kampaně Trump letos tvrdil, že ukončí „trans šílenství na školách“ nebo že „udrží muže od ženských sportů“. Co můžeme od nově zvoleného prezidenta a jeho administrativy očekávat v oblasti práv queer a trans lidí a otázek reprodukční svobody? Může při současném rozložení moci opravdu docílit toho, co v projevech sliboval?

Bohužel to vypadá, že v alespoň některých aspektech opravdu může značného omezení trans práv dosáhnout. V únoru vydal poměrně detailní plán toho, jak se konkrétně chystá trans práva omezit, a značná část toho by měla být proveditelná z prezidentské pozice, zejména aspekty týkající se odebrání federálních financí nemocnicím, které poskytují trans lidem (a zejména trans mladistvým) péči, případně školám, které o genderu mluví v rámci výuky nebo které podporují své trans studentstvo. To, co nepůjde prosadit prezidentskými akty nebo ministerskými předpisy, půjde prosadit přes sněmovnu a senát, kde Republikánská strana bude mít většinu. Poslední ochranou tak zůstávají zákony v jednotlivých státech.

Trump vyhrál, protože levicovější demokratické voličstvo má už dost Bidenovy politiky a nechce jí dále poskytovat mandát. Co jim Harris nabídla kromě toho, že není Trump?

Mezi mými americkými známými se už teď šíří značná panika ohledně omezení přístupu k hormonům, které jsou pro mnohé trans lidi nezbytné. Součástí Trumpova plánu je prošetření údajně „zatajených“ negativních účinků tzv. blokátorů puberty (GnRH agonistů) u trans mladistvých a hormonální terapie u dospělých. Blokátory puberty nemají žádné prokázané trvalé efekty a poskytují trans mladistvým více času na rozhodnutí, jestli chtějí po dosažení plnoletosti pokračovat na estradiolu, nebo testosteronu. Panuje obava, že po dobu tohoto prošetřování by mohlo dojít k zákazu předepisování těchto blokátorů. Bez nich by museli trans mladiství nejdřív projít natální pubertou, která naopak trvalé efekty má, a dospělé trans osoby by byly nuceny v podstatě do detranzice.

Ale i pokud k tomuto omezení předpisů nedojde, lze počítat, že aktuální model, kdy mohou dospělé osoby dostat hormony po podepsání informovaného souhlasu, že znají jejich účinky, bude omezen. Pokud by k tomu došlo, nevíme, jak to bude s recepty pro lidi, kteří aktuálně berou hormony na základě tohoto souhlasu (kterých je značné množství), a lze očekávat, že pokud bude potřeba nějaká formální diagnóza (např. genderové dysforie), lékařstvo, které tyto diagnózy poskytuje, bude totálně zahlceno.

Rostoucí tlak na omezování práv trans lidí sledujeme ve Spojených státech už asi deset let. Konkrétně teď mám na mysli stovky návrhů konzervativních zákonů. Co tuto vlnu vyvolalo? Kdo tyto návrhy předkládá? A jaký měly reálný vliv?

Stupňující se odpor k trans lidem lze vidět cirka od roku 2016, kdy republikánská vláda v Severní Karolíně prosadila zákon omezující přístup trans lidí na veřejné toalety. Fakticky jde o proces, který lze sledovat celé poslední desetiletí. Z dlouhodobé apatie vůči trans lidem, kdy primárním strachem trans lidí byla spíše celospolečenská transfobie, se začala postupně vyvíjet společenská válka o postavení trans lidí a jejich práva.

Nerada používám slovo „polarizace“ vzhledem k tomu, že často zakrývá fakt, že se v dané věci jedná o dlouhodobý stav. U otázky trans lidí je však polarizace v posledních deseti letech opravdu znatelná a nepřišla odnikud. Abych ve zkratce shrnula trochu komplikovanější proces: v letech 2014 a 2015 ke zlomu, kdy se o trans lidech začalo mluvit v mainstreamových amerických médiích mimo klasické bulvární perspektivy ve stylu „byl*a tohle, teď je tohle“. Z velké míry to bylo díky viditelnosti Laverne Cox v seriálu Orange Is the New Black a následnému vyoutování Caitlyn Jenner.

Paralelně s tím rozhodl americký nejvyšší soud v červnu 2015 v žalobě Obergefell vs. Hodges. Výsledkem bylo ustanovení rovného manželství na federální úrovni. Pro konzervativní organizace, a zejména ty z řad ultrakonzervativních evangelikálských skupin, šlo o obrovskou prohru – homofobii, alespoň na legislativní úrovni, odzvonilo. Bylo tedy třeba začít oheň nenávisti rozdmýchávat jinde, kde pro to byl ještě dostatečný prostor, a trans lidé byli ideálním cílem. Výhybka se přehodila z homofobie na transfobii.

Později v britských volbách v roce 2017 mluvila Theresa May o reformě procesu určení genderu a pro snadnější přístup k úřední změně genderu. To vyvolalo určitou (původně relativně malou) vlnu odporu ze strany britského transfobstva, které se mimochodem otevřeně hlásilo k transfobním formám feminismu ze 70. let a často bylo z řad konzervativního žurnalismu. Navíc víme, že americké konzervativní skupiny jako Alliance Defending Freedom často financují antigenderové hnutí v Evropě. Kombinace těchto skupin bojujících na dvou různých frontách ale se stejnými cíli vyvolalo společenskou bouři, ve které se stále nacházíme.

Zmínila jsi evangelikály, o nichž se mluví i v souvislosti s napojením na Donalda Trumpa. Kdo tito evangelikálové přesně jsou? Jaké mají cíle? A jaký je jejich vztah se zvoleným prezidentem?

Ráda bych zdůraznila, že se zde bavíme primárně o značně početné podskupině v rámci protestantských hnutí, tzv. bílých evangelikálech. Jde o ultrakonzervativní odnož, která začala nabírat politickou moc zejména v 50. letech po rozhodnutí v případu Brown vs. školní rada Topeky, v němž šlo o rasovou desegregaci škol. Evangelikálské školy jakožto náboženské instituce v segregaci legálně pokračovaly a jejich počet rostl. Udržení segregace bylo historicky jedním z předních cílů tohoto hnutí.

V dnešní době jsou jeho cíle méně otevřeně rasistické, ale queerfobie a odpor k právům na tělesnou autonomii, zejména v kontextu interrupcí, zůstává enormní. Jsou to právě evangelikálské skupiny, které nejčastěji protestují proti přístupu k určitým knihám na školách. Bílé evangelikálské hnutí je v USA také jedním z předních podporovatelů Izraele. Není to proto, že by mělo nějak vřelý vztah k židovské komunitě, spíše naopak, ale proto, že věří, že k Armageddonu dojde na území okupované Palestiny. Cílem je tedy rozdmýchat apokalyptickou válku, jejímž výsledkem bude jejich (a pouze jejich!) spasení.

Trump je na bílé evangelikály napojen dost silně. Ačkoliv během kampaně v roce 2016 neměl otevřenou podporu ze strany čelných evangelikálských představitelů, řadové členstvo tohoto hnutí ho obecně silně podporovalo. Ačkoliv Trumpova amoralita je něco, co by se bílým evangelikálům mělo hnusit, není pro ně problém zkousnout trochu pokrytectví, pokud se budou moci stát jeho našeptavači. Jejich vztah je tedy vřelý, v extrémních případech ho dokonce prezentují jako Božího posla.

Jak si vysvětluješ Trumpovo drtivé vítězství? Stály za ním právě bigotní a antifeministické výroky, nebo šířeji konzervativní hodnoty, anebo něco jiného?

Těch faktorů je spousta a po boji se argumentuje snadno. Jistě je za tím i Trumpova bigotnost, kdy se nebojí říkat přímo to, co jeho předchůdci schovávali za rétorické obraty, v kombinaci s (historicky vždy přítomnými) fašizujícími tendencemi americké bílé populace. Moje osobní přesvědčení ale je, že primárním důvodem, proč volby vedly k jeho vítězství, byla Kamala Harris.

Nejsem politická expertka, takže bych radši zdůraznila to, na co už poukázali jiní lidé a co mi přijde jako podstatné. Ačkoliv povolební data jsou pořád trochu omezená, jedna z možných (a za mě dost pravděpodobných) interpretaci je, že nejde o to, že by Amerika podporovala Trumpa více než v roce 2020, ale o to, že Harris zkrátka neměla dostatečnou podporu skupin, které historicky hlasují pro Demokratickou stranu. Ačkoliv je v tuto chvíli sečteno pouze 95 procent hlasů, můžeme vidět, že oproti Bidenovi v roce 2020, který získal 81 milionů hlasů, Harris hlasy ztratila (aktuálně má 70 milionů). Trump v tuto chvíli sedí na fakticky stejném počtu, jako dostal v roce 2020 (74,2 milionu) a lze očekávat, že nakonec bude mít o něco víc. Kam se tedy poděly ty hlasy, které před čtyřmi lety hlasovaly pro Bidena, když ne k Trumpovi? Ani klasický americký bubák třetích stran to nevysvětluje, vzhledem k tomu, že Robert F. Kennedy (spíše trumpovské hlasy) a Jill Stein (spíše demokratické hlasy) mají podobný celkový počet a Chase Oliver z Libertariánské strany pravděpodobně ukořistil primárně hlasy, které by jinak šly také Trumpovi.

Moje podezření je, že to je výsledek neoliberálních politických pozic demokratického establishmentu, jak tvrdí Bernie Sanders. Nezájem o pracující, nezájem o rozšíření sociální politiky, trvající podpora genocidy v Gaze a další. Republikánská strana je v těchto aspektech samozřejmě horší, ale je to dvojsečný meč. Pokud Demokratická strana bude nadále odmítat změnu ve své středové neoliberální ideologii a získávat levicové hlasy pouze na základě strachu z toho, o kolik horší je opozice, k žádné reálné změně dojít nemůže. Zároveň trestání strany za její neochotu prosazovat skutečnou levicovou politiku vede k trvalým a citelným následkům jak pro marginalizované komunity v USA, tak pro celý svět. Trump nevyhrál, protože by ho Amerika chtěla víc než v roce 2020. Trump vyhrál, protože levicovější demokratické voličstvo má už dost Bidenovy politiky a nechce jí dále poskytovat mandát. Co jim Harris nabídla kromě toho, že není Trump?

Jakou dnes hrají roli transfobní výpady a celkově antigenderová hnutí v politice? Tyto tendence sledujeme totiž po celém světě, často v relativně podobném znění.

Jak jsem už nastínila, antitransgenderové hnutí nepřišlo odnikud a v celosvětovém kontextu ho trvale přiživuje britský tisk a americká křesťanská pravice. Pokud se ale bavíme o antigenderovém hnutí jako celku, je třeba přičíst i vliv Ruska, a to zejména v evropském kontextu.

Antitransgenderová hnutí fungují na stejném principu, jako ta antimigrační a další populistické pozice. Vlády ubírají peníze ze sociální politiky a snižují daně pro korporáty. Běžní lidé se tak mají hůř a nejjednodušší je jejich zlobu přesměrovat na marginalizované skupiny a progresivní snahy hájit práva těchto skupin. Je to klasická fašizující taktika. Antigender a transfobie jsou pouze další odvedení pozornosti. Pseudolevicové neoliberální strany se naopak vlastně ani nesnaží voličstvu lhát o tom, proč se značná skupina společnosti má hůř, jelikož za svou voličskou základnu většinou považují střední a vyšší třídu, které tyto změny nepociťují nebo z nich přímo profitují.

Důvody, proč neustále slyšíme ty samé transfobní argumenty, jsou důsledkem více faktorů. Už jsem nastínila, že konzervativní skupiny z USA často přímo financují prosazování své politiky napříč světem. Ale nelze přehlédnout ani roli sociálních médií. Dezinformace či informace relevantní pouze pro USA nebo Spojené království se prostřednictvím sociálních sítí stávají municí pro argumenty, které v českém kontextu nedávají vůbec žádný smysl. Z úst českého transfobstva se tak dozvíte, že získat diagnózu je věc jedné návštěvy kliniky (není), že se u nás běžně dělají chirurgické zákroky na nezletilých (nedělají), nebo že se vláda aktivně snaží odebírat děti rodičům, protože nepodporují své děti v tranzici (to se neděje nikde).

Zakončila bych náš rozhovor ráda něčím pozitivním. Zastupitelská demokracie sice po celém světě poslední roky produkuje ultrapravicové politické elity, volby ale nejsou zdaleka jediný způsob, jak ovlivňovat dění kolem nás. V čem ty osobně vidíš naději? Co je pro tebe způsob, jak se vypořádávat s nástupem politiků, kteří nám chtějí odebírat základní lidská práva?

Ráda bych zopakovala to, co říkám všem svým americkým známým i lidem, které potkávám digitálně v trans online prostorech: organizujte se a budujte si komunitu. Queer osvobození nikdy nebylo o tom, jaké máme nebo nemáme zákony, ale o tom, jaké prostředí si dovedeme pro sebe vzájemně vytvořit, nezávisle na tom, co nám diktuje společnost nebo stát. A daná komunita musí být rozmanitá, založená na principech vzájemné pomoci a solidarity. Inspirací pro trans lidi by mělo být zejména hnutí za reprodukční práva, které je skrze otázku tělesné autonomie s trans hnutím silně propojeno. V USA, Polsku a dalších zemích aktuálně fungují sítě, které propojují lidi, co potřebují interrupci, a které jsou schopny jim zajistit buď potřebné (zakázané) léky, nebo i převoz přes státní hranice. Je potřeba připravit se na nejhorší, ale nepropadat beznaději.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Magdalena Dušková

Magdalena Dušková je redaktorka Alarmu. Vystudovala politické teorie a kulturní antropologii na FF UK. Píše hlavně o politice, feminismu a sleduje také českou konzervativní scénu. Společně s Karolínou Ježkovou vytváří podcast Hysterie. | [email protected]