Ústav pro pokračování normalizace a testování nových podob cenzury

Říká se tomu reenactment. Historické bitvy jsou znovu přehrány skupinami historických šermířů, jiná skupina nadšenců se shlukne před československým bunkrem v našich a německých dobových uniformách a hraje si na to, jak by to vypadalo, kdyby Beneš nepřijal mnichovský diktát. Podobné aktivity mohou být inspirativní také proto, že všichni chápou rozdíl mezi hrou a skutečností, minulostí, která se přehrává, a přítomností, v níž se toto přehrávání odehrává. Pokud se na tento rozdíl zapomene, už to není reenactment, ale v lepším případě zpozdilost, v horším případě hrozba.

Institut zaměstnaneckého díla skýtá ve spojení s kulturou veřejného skandálu ohromné cenzurní možnosti. Pro každou instituci, která se věnuje výzkumu a chce si uchovat sebeúctu, teď bude velkou otázkou, jak s touto hrozbou naloží.

Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je paravědecká instituce vzniklá po letech antikomunistického tlaku a lobbingu. Proč paravědecká? Protože sice má provádět vědecký výzkum („zkoumá a nestranně hodnotí“), ale zákon zároveň předepisuje, co má být výsledkem takového výzkumu. Instituce je navíc umístěna pod přímou politickou kontrolu – členy její rady volí Senát.

Výsledky tomu odpovídají. Zpočátku šlo o chrám antikomunismu, v němž navíc docházelo k četným půtkám mezi jednotlivými frakcemi kněží. Ve chvíli, kdy Senát přestala ovládat pravice, dostal ÚSTR prostor pro normální fungování. Tehdy se stal nejen místem, kde působili inspirativní historici, ale také prostorem pro inovace v pedagogické práci. Tým didaktiků dlouhodobě pracoval s učiteli dějepisu a rozvíjel metody pro nové způsoby výuky moderních dějin.

Pan Sebevědomí

Když Senát znovu ovládla pravice, stal se ÚSTR předmětem pravidelného skandalizování. Do jeho čela se postavil svého druhu úkaz – dlouholetý mediální manažer Michal Klíma, výše jehož sebevědomí je nepřímo úměrná porozumění tématu, o němž se autoritativně vyjadřuje. Napřed vstoupil do debaty s historikem Michalem Pullmannem, přičemž dal arogantně najevo, že nepotřebuje znát aktuální historickou literaturu k tématům, o nichž se vyjadřuje. „Četl jsem Solženicynovo Souostroví Gulag,“ odvětil na snahy mluvit s ním o aktuálním stavu poznání stalinismu. Vyjádřil tím bohužel dost přesně mentalitu velké části současných antikomunistů, která připomíná výrok přisuzovaný vojevůdci Umarovi ibn al-Chattábovi, když měl nechat spálit Alexandrijskou knihovnu: „Buď je v těch knihách to, co je v Koránu, a pak jsou zbytečné, anebo v nich je něco jiného, a pak jsou škodlivé.“

Se sebevědomím člověka zvyklého přikazovat a nepochybovat o sobě rozpoutal následně Michal Klíma několik malých „kauz“. Nejdříve inscenoval rozsáhlé pobouření nad „cenzurou“, kterou jeho hbité novinářské oko ztotožnilo s rutinní součástí vědecké práce: s recenzním řízením, které v tomto případě doporučilo Františku Stárkovi a Ladislavu Kudrnovi, aby z knihy, již vydávají, odstranili předmluvu, která neodpovídala základním parametrům odborného textu. Klíma měl jasno, stal se svědkem politické cenzury. Desítky tisíc vědců, kteří pravidelně posílají texty do recenzního řízení a berou jeho výsledky vážně, by se asi podivily nad všímavostí novinářského brouka Pytlíka z Prahy, který by jim vysvětlil, že způsob, jakým odborná komunita hlídá kvalitu svých publikací, je formou „cenzury“, protože neumožňuje dvěma antikomunistům z ÚSTR vyjádřit svůj jasný názor (jako kdyby k tomu neměli řadu jiných platforem a jako kdyby právě od toho nebyla esejistika a publicistika).

Řekli bychom si tedy, že jde holt o nějakého devadesátkového a poněkud nerdského bojovníka za „svobodu slova“ proti „cenzuře“, jakých tu máme plný internet. Jenže i to by bylo na předního českého mediálního manažera ve výslužbě příliš vysoké očekávání. Hned jeho další pokus o skandalizaci ÚSTR byl naopak cenzurní: spočíval ve snaze vyvolat skandál kolem badatelské učebnice moderních dějin, kterou připravil tým vzdělavatelů z ÚSTR. Působí to, jako kdyby vše, co Michal Klíma ví o didaktice, pocházelo z jeho vlastního dětství: učebnice si představuje jako autoritativní knihy, v nichž budou shrnuta všechna podstatná fakta, děti se je naučí a budou z nich zkoušeny. Když je konfrontován s tím, že se pedagogika mezitím posunula a badatelská učebnice nemůže zachytit všechna fakta, protože potřebuje jít do větší hloubky, ani jej nenapadne zamyslet se nad tím, že by nemusel mít pravdu. Začne prostě zlobně křičet a s horlivostí inkvizitora dávat dohromady, co všechno mu v učebnici chybí a co všechno v ní je jinak, než by si představoval. A najednou, místo varování před cenzurou, kterému se věnoval dosud, křičí po odstranění učebnice.

Docent Wikipedie

Badatelská učebnice dějepisu se stala symbolickou kótou. Lidé, kteří se snažili brát práci v ÚSTR vážně a pochopili jej nikoli jako paravědeckou instituci, ale jako skutečně odborné pracoviště, a pokoušeli se o kvalitní bádání a vzdělávání o nedávné minulosti, měli smůlu. Senát se stal znovu pravicovým, navolil Radu ÚSTR, která tomu odpovídala, a ta zvolila ředitelem jednoho z autorů oné „zakázané předmluvy“ Ladislava Kudrnu, fanouška koloniálních armád, v jehož textech se potulují neoznačené odstavce převzaté z Wikipedie, a muže velmi plochého vidění světa. Ten se rozhodl pojmout svůj návrat jako očistu ÚSTR od všeho, co podle jeho názoru neodpovídá zákonnému vymezení ústavu, kterému rozumí především jako antikomunistické propagandě v masce pozitivistické vědy.

Oddělení vzdělávání věnovalo nové vedení obzvláštní pozornost: zpochybňovalo jeho práci, vyhodilo mu šéfa a ztrpčovalo život zaměstnancům do té míry, že nakonec kolektivně odešli. Vedení to nestačilo a pokusilo se zničit výsledky jejich práce. Na učebnici zaútočilo u soudu s tím, že na ni má jako na „zaměstnanecké dílo“ autorská práva a požádalo o její stažení. Soud dal sice za pravdu vzdělavatelům a nakladatelství Fraus, které o učebnici stálo, tato situace ale netrvala dlouho. Nový majitel nakladatelství, vydavatelská skupina Klett, se zalekl „kontroverzní“ učebnice a deklaroval, že ji již nebude vydávat. Kudrnovo vedení ÚSTR slaví své pochybné vítězství a my se můžeme zamyslet nad tím, o čem to vypovídá.

Situace, kdy o věcech rozhodují nekompetentní, ale politicky pevní kariéristé, zatímco lidé, kteří věci skutečně rozumí, jsou vyhazováni z práce v atmosféře mediálního štvaní – nepřipomíná to něco? Jistě, nežijeme v podmínkách policejního státu, vlády jedné strany a zahraniční okupace… V mezích možných reálií to ale působí jako nejvěrnější možná napodobenina normalizace, jakou lze dnes vůbec rekonstruovat. Díky vám, Ladislave Kudrno a Michale Klímo, vždycky je dobrá trocha názornosti.

„Autorská“ práva zaměstnavatelů

Pozoruhodná je ovšem ještě jiná věc: jak vůbec může zaměstnavatel zničit práci svých bývalých zaměstnanců? Vedle veřejné skandalizace k tomu nové vedení ÚSTR využilo pozoruhodný právní nástroj: prohlásilo, že učebnice jsou „zaměstnaneckým dílem“ a patří tedy zaměstnavateli. Do jejich osudů nemají jejich původci vůbec co mluvit, rozhoduje o něm ten, koho politicky jmenovaná a proměnlivá rada ÚSTR udělá ředitelem. Kauza tak připomněla povážlivou právní situaci na mnoha vědeckých a výzkumných institucích, včetně třeba Akademie věd a Univerzity Karlovy. I zde jsou výsledky práce zaměstnanců „zaměstnaneckým dílem“, k nimž má práva zaměstnavatel.

Instituce „zaměstnaneckého díla“ a korporátního autorství se rozšířila z firem. Snad může mít v nějaké podobě opodstatnění jako ochrana veřejného zájmu – když někdo výzkumem placeným z veřejných peněz vybádá drahocenný patent, neměl by socializovat náklady a privatizovat zisky. Představa, že ztrácí nárok jakkoli spolurozhodovat o výsledcích své práce je ale i v tomto případě podivná.

V humanitních a společenských vědách většinou výsledky nejsou spojeny s velkými penězi, velmi často se do nich ale propisuje osobnost badatele. Odborné interpretace jsou předmětem legitimních sporů, které často mají i politickou dimenzi. Představa, že původci díla k němu ztratí práva, jimiž pak disponuje instituce, do jejíhož čela se mohou dostat odborní a političtí odpůrci daného díla a jeho autorů, může pak snadno působit jako noční můra.

Když se „zaměstnanecké dílo“ zavádělo na instituci, kde působím, děsil mě právě tento jeho aspekt. Představoval jsem si pozoruhodné knihy, které z této instituce vzešly a vyvolaly výrazné a produktivní veřejné debaty, ke kterým patřily veřejné kontroverze: třeba Konec experimentu Michala Pullmanna nebo Paměť a genocidu Pavla Barši. Co kdyby vznikly v době, kdy už bylo zavedeno „zaměstnanecké dílo“? Pro ty, kdo by s danými texty nesouhlasili, by nebylo nic jednoduššího než tlačit na zaměstnavatele, aby daná díla znepřístupnil. Děkani fakult a rektoři univerzit jsou volení a může se jimi stát leckdo. Co kdyby o další existenci těchto kontroverzních děl rozhodoval třeba pověstný symbol oportunismu Tomáš Zima? Co kdyby o nich rozhodovali lidé jako konzervativní ideolog a plagiátor Martin Kovář nebo historik Ivan Šedivý, který se veřejně vyjádřil, že nové trendy ve svém oboru považuje za „Molotovovy koktejly 21. století“ a „progresivní revoluci, které nyní čelíme“? Oba se svého času chtěli a mohli stát děkany filozofické fakulty. Mohli bychom se v takových situacích spolehnout na jejich svobodomyslnost a pluralismus a v případě tlaku také na jejich odvahu a charakter? U Ivana Šedivého snad ano, u Zimy a Kováře jen sotva. Ti dva slouží spolu se Ševčíkem jako ilustrace toho, jak malou morální a osobnostní integritu mohou také mít lidé, kteří rozhodují na vysokých školách.

A klidně si to můžeme představit i naopak – co kdyby se naplnily fantazie některých pravicových fantastů a děkanem či rektorem se stal někdo, kdo by byl „příliš woke“? Nikoho takového sice v akademické obci jako možného kandidáta nevidím (Barbora Tachecí nebo nějaký jiný šiřitel konspirační teorie o tom, že české humanitní a společenské vědy ovládla levice, by mi ale třeba poradil). Nicméně, klidně si to představme jako hypotetickou situaci – co kdyby někdo takový nastoupil a podlehl, třeba pod tlakem některých studentských iniciativ (např. těch, které si už dnes myslí, že akce na vysokoškolské půdě by měl schvalovat senát, a patrně jim nedochází, jak ničivý vliv by to mělo pro akademické svobody a patrně i pro jejich vlastní aktivity), představě, že by měl cenzurovat práci svých pravicových kolegů a kolegyň? Právní institut zaměstnaneckého díla by mu k tomu dával skvělé nástroje.

Když se na mém pracovišti zaváděla instituce „zaměstnaneckého díla“, snažil jsem se tyto hrozby pojmenovat. Domníval jsem se, že přes svou hypotetičnost ilustrují, jak problematickou právní situaci institut zaměstnaneckého díla nastoluje. Připadal jsem si přitom ale nepatřičně, až trochu paranoidně. Výsledky práce humanitních a sociálních vědců přece nejsou tak důležité, nebudou nikomu stát za to, aby je zakazoval. I osobně nesympatičtí lidé mají nějaké hranice… Po kauze badatelské učebnice z ÚSTR jsem si to myslet přestal.

Současné zneužití institutu „zaměstnaneckého díla“ pravicovými umlčovateli z vedení ÚSTR ukazuje, že ani paranoidně působící obavy ze zneužití bohužel nebyly plané. Institut zaměstnaneckého díla skýtá ve spojení s kulturou veřejného skandálu ohromné cenzurní možnosti. Pro každou instituci, která se věnuje výzkumu a chce si uchovat sebeúctu, teď bude velkou otázkou, jak s touto hrozbou naloží. Bude muset řešit, jakým způsobem udrží jednoznačné morální právo svých zaměstnanců přinejmenším spolurozhodovat o výsledcích své práce a nenechat je napospas nepředvídatelným změnám ve vedení institucí.

Hlavně nebýt „kontroverzní“

Nový majitel nakladatelství Fraus, německá vydavatelská skupina Klett, od vydávání učebnice sama odstoupila s tím, že nechce mít v portfoliu „kontroverzní“ produkt. Jak ukazuje historik Milan Ducháček, jedná se spíš o záminku – nový německý vlastník nakladatelství se patrně rozhodl zbavit badatelských učebnic dějepisu jako sice oceňovaného, ale nedostatečně rentabilního produktu (stáhl i učebnici pro pravěk a starověk, která žádné „kontroverze“ nevyvolala). Samo nakladatelství učebnici dál oceňuje, ale vysvětluje svůj postoj obavou z dalších soudů a souvisejících nákladů.

Ať už jsou skutečné motivy jakékoli, zdůvodnění je poučné ze dvou hledisek. Jednak ukazuje, jak škodlivou roli současné vedení ÚSTR hraje: státní instituce buď odrazuje a zastrašuje soukromé nakladatelství od investice do nových podob vzdělávání, nebo mu její chování přinejmenším slouží jako dobrá záminka. Namísto toho, aby ke kvalitnímu vzdělávání o nedávné minulosti vedení ÚSTR přispívalo, svým ničením práce bývalých zaměstnanců poškozuje didaktiku i ve zdánlivě nesouvisejících oblastech.

Tím druhým poučením je rostoucí konformismus. Bývaly doby, kdy nonkonformita, ba i kontroverznost nutně nediskvalifikovaly, ba byly dokonce známkou úspěchu. Co nikoho neurazí, to nikoho nezaujme, říkávalo se tehdy.

Dnes jakoby tento duch doby vyvanul. A nejvíc jej popírají ti, kteří se ho nostalgicky dovolávají – lidé, kteří pláčou po České sodě a „právu na vlastní názor“, ale pociťují jako skandál to, že je historie nahlížená více úhly pohledu. Pokud platí, že svoboda je krom vnějších podmínek také stav ducha, ztrácíme ji velikou rychlostí.

Autor je politolog a novinář.