V roce 2017 byl Louis C. K. nezpochybnitelným králem komiků. Svými sebeironickými vtipy s oblibou bral fanoušky do nejtemnějších míst svého myšlení, obnažoval své já a ukazoval ho jako nekonečný proud hnusu. Byl hrdinou obyčejnosti v éře sociálních sítí, které nás neustále konfrontují s našimi nedostatky. „Je v pohodě občas nenávidět sebe i lidi v nejbližším okolí,“ vzkazoval při svých stand-upech. „Nikdo nejsme úplně dokonalý.“ Jenže v listopadu 2017 přinesl deník New York Times zpovědi několika žen, před nimiž Louis C. K. masturboval, a z veřejného tajemství se stala jedna z kauz #MeToo. Louis C. K. nezapíral, přiznal, že všechno je pravda, a následně oznámil, že se stahuje z veřejného života. Mezitím přišel o distribuci jeho film I Love You Daddy a s komikem rozvázaly obchodní vztahy společnosti Netflix a FX Networks.
Takzvaná cancel culture, o níž tak rádi mluví všichni bojovníci kulturních válek, zase tolik věcí změnit nedokáže.
Události kolem komikovy kauzy mapuje dokumentární snímek Sorry / Not Sorry režisérské dvojice Cara Mones a Caroline Suh. Premiéru měl vloni na festivalu v Torontu, teď vstoupil do kin a digitální distribuce. Ukazuje širší obrázek tzv. cancel culture a ptá se po hranicích viny, odpouštění a lítosti.
Louis C. K. se po osmi měsících potichu vrátil na pódia a jeho kariéra pokračovala. Už ne ale přes tradiční kanály zábavního průmyslu, ale na jeho vlastní webové stránce. Vlastně by se dalo říct, že je teď úspěšnější než dřív: dostal Grammy, objel na turné Ameriku a vyprodal Madison Square Garden. Ženy, které promluvily ve zmíněném článku, naopak čelí nenávistným útokům komikových fanoušků a jejich kariéra bude už navždy spojována jen s obviněními vznesenými vůči slavnému muži.
Morální odsouzení
V úvodu dokumentu Sorry / Not Sorry sledujeme scénku z jednoho staršího stand-up výstupu, v němž Louis C. K. se svým typicky ironickým nádechem mluví o paradoxu, že muži jsou historicky největší hrozbou pro ženy, a přesto s nimi ženy pořád udržují vztahy. Jednou takovou hrozbou se nakonec stal i on sám. Komičky Jen Kirkman, Megan Koester a Abby Schachner, které figurovaly i ve zmíněném článku New York Times, na kameru vyprávějí o svých podivných setkáních s komikem. O tom, že masturbuje před ženami, aniž by se jich ptal na souhlas, se podle nich v komunitě komiků a komiček dobře vědělo, ale Louis C. K. už byl tehdy v hierarchii průmyslu příliš vysoko na to, aby se mu některá komička mohla postavit a neohrozila tím svoji vlastní kariéru.
Všechno nakonec rozhýbala kauza Harveyho Weinsteina spojená s virální kampaní #MeToo. Došlo tak i na problematické chování Louise C. K. Ovšem zatímco hollywoodský producent nebo ve filmu často citovaný Bill Cosby sexuálně zneužívali ženy na drogách, Louisova vina se v zdá podstatně menší. „Jen“ vytahoval penis z kalhot a ukájel se v místnosti, kde byli i další lidé. Vina tak spočívala výhradně v rovině morálky. A právě tady je kauza nejzajímavější.
Louis C. K. se nikdy halasně neprohlašoval za oběť cancel culture a přehnané korektnosti, jako to dělají jeho kolegové Dave Chappelle nebo Ricky Gervais. Ve svém doznání otištěném v New York Times dokonce píše o „nezodpovědném používání moci“, kterou měl nad komičkami, jež k němu vzhlížely. Takhle hluboké sebereflexe obvykle muži přistižení v podobných případech schopní nejsou. Tvůrkyně dokumentu Sorry / Not Sorry se tady nicméně nezastavují a pátrají, jak se Louis C. K. se svým „skandálem“ zkoušel vyrovnat po návratu ve svých komediálních výstupech. A narážejí na velmi problematické věci.
Bez poučení
Dávalo smysl, že Louis C. K. bude po svém návratu mluvit i o své masturbační kauze, která mu změnila kariéru. Nakonec brutální upřímnost byla vždy jeho nejsilnější stránkou a jeho „stand-upové já“ dávno srostlo s tím skutečným. Kdo by čekal, že se bude kát a sypat si popel na hlavu, se ale hrubě mýlil. Ve svých výstupech z posledních let – a to i na albu Sincerely Louis C. K., které v roce 2023 získalo Grammy za nejlepší komediální nahrávku – se komik snaží masturbaci na veřejnosti prodávat jako svůj „kink“, něco, za co se nemusí stydět. „Rád si ho honím a jsem u toho nerad sám,“ říká v jedné ukázce z vystoupení a publikum ho za to odměňuje smíchem. Ženy, před nimiž muži nevyžádaně odhalují svoje penisy, to ale určitě za kdovíjakou švandu nepovažují.
Jestliže dřív byl Louis C. K. mužem, který otevřeně přiznával svoje slabosti a tvrdil o sobě, že je bídák, ale zároveň se jím snažil nebýt a ve svém vnitřním boji najít své lepší stránky, tady už se z něj stává jen cynický bídák. A těžko to svede na ironii, do níž výroky o sobě obvykle balí. Je to nejspíš humor, protože se tomu lidé smějí, zároveň je to ale mrazivé přiznání toho, že si z celé kauzy nevzal vůbec žádné ponaučení.
Kauzy #MeToo často vyšumí a skončí tím, že obvinění muži dokážou debatu přerámovat tak, že ze sebe udělají oběť. Říkají si o pochopení společnosti, zatímco na ženy, skutečné oběti odporných sexuálních činů, se prostě blahosklonně zapomene. Dokument Sorry / Not Sorry tuto chybu nedělá a zaměřuje se na výše zmíněné trio žen, které muselo (a musí) čelit nenávisti fanoušků slavného komika. Z Abby Schachner, která tvrdí, že Louis C. K. masturboval, když jí telefonoval, si poměrně nechutně střílí Dave Chappelle. Megan Koester přišla o práci a živí se prodejem odpadků na eBay. A Jen Kirkman opustila komediální průmysl. Všechny tři mluví na kameru o frustraci z kauzy. Poukázaly na nevhodné chování svého kolegy a vesměs sklidily nevoli.
Kdo je oběť?
„Stalo se ti něco strašného, ale proč by tě to mělo dál zraňovat i poté, co to vyneseš na světlo?“ podivuje se v dokumentu Cara Buckley, reportérka New York Times a spoluautorka článku, který kauzu odstartoval, a připomíná, že strach z reakce okolí je přesně tím důvodem, proč se oběti sexuálních přečinů často raději neozvou vůbec.
Snímek Sorry / Not Sorry stojí zcela otevřeně na straně obětí, zároveň se ale snaží nesklouznout do laciného moralizování a odsuzování. Raději se ptá po hranicích, které si kultura a její provoz nově nastavují v jednání s problematickými personami, z nichž Louis C. K. patří ještě mezi ty méně toxické. Tvůrkyně přitom ukazují, že takzvaná cancel culture, o níž tak rádi mluví všichni bojovníci kulturních válek, zase tolik věcí změnit nedokáže. Bohatí a mocní muži jsou pořád na vrcholu řetězce a je jim dovoleno dělat si, co si zamanou. Když to na ně praskne, jejich přečiny se utopí v informačním balastu, případně díky své moci můžou kontroverze převrátit ve výhodu.
V tak složitých a nuancovaných kauzách, jako je ta Louisova, těžko čekat, že veřejnost udělá něco jiného, než že se emočně přikloní na stranu muže, který jí celou svoji kariéru mluví z duše. S fanoušky, kteří samozřejmě dál stojí na straně slavného komika, by nejspíš nepohnuly žádné důkazy a Sorry / Not Sorry se ani nesnaží nikoho přesvědčovat. Jen připomíná, že oslavovaná sebereflexe slavného komika má své meze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás