V posledních letech se mezi evropskými tvůrci těší až překvapivé oblibě žánr soudního dramatu. Ten filmaři využívají pro reflexi různých společenských témat. Ani klasické pojetí filmů ze soudního prostředí známé z hollywoodské kinematografie se nevyhýbalo kritice institucí či americké společnosti, tato kritická rovina však byla často oslabena směřováním děje k závěrečnému odhalení pravdy. Ať už na počátku stálo jakékoliv bezpráví, cílem mělo být dosažení spravedlnosti, zproštění nespravedlivě stíhaných a případné potrestání viníků. Během posledních tří let ale zejména francouzští režiséři a režisérky pracují s tímto žánrem novými způsoby. Oproti jednoznačnému vítězství spravedlnosti upřednostňují ambivalentní vyznění.
Nedávný Případ Goldmann proměnil soudní síň v arénu politických střetů 60. a 70. let, zatímco teatrální vystupování protagonisty balancovalo mezi legitimní obhajobou a manipulací přihlížejícími. Oceňovaná Anatomie pádu zase ponorem do spletitosti partnerských vztahů nabourala představu, že soudní proces může odhalit nezpochybnitelnou pravdu.
Přestože se zpočátku zdá, že rozhodující budou problémy rasismu a postkolonialismu, snímek se od nich postupně vzdaluje k niternějšímu prožitku mateřství.
Snímek Saint Omer, který vznikl před oběma zmíněnými snímky a do české distribuce přichází s více než ročním zpožděním, jde v této revizi žánrových schémat ještě dále. Navzdory věrnému a takřka dokumentárnímu ztvárnění soudu je od začátku jasné, že závěrečný verdikt není určující. Film totiž využívá soudní proces především jako prostředí, ve kterém mohou být vyslyšeny doposud marginalizované hlasy a kde může zaznít cizí zkušenost.
Dokumentaristka Alice Diop natočila svůj první fikční film na základě skutečné události z roku 2016, kdy byla Francouzka původem ze Senegalu odsouzena za vraždu své jednoleté dcery. Diop tento případ fascinoval, a tak docházela na soudní líčení s obviněnou. Ve filmovém zpracování režisérka a scenáristka zachovává většinu informací ze samotného procesu s výjimkou jména obžalované. Většinu času tak sledujeme obviněnou Laurence Coly (Guslagie Malanda), která v dlouhých proslovech líčí pozadí nepochopitelného zločinu.
Pocit vyloučení
Film Saint Omer, pojmenovaný podle města, ve kterém se odehrává soudní proces, rámuje případ pohledem Ramy (Kayije Kagame), spisovatelky a profesorky rovněž senegalského původu, kterou tento zločin zajímá nejprve po intelektuální stránce. Připomíná jí totiž antický mýtus o Médeie, která ze žárlivosti a nenávisti vůči manželovi zabila své dva syny. Postupně toto intelektuální východisko doplňuje o osobní perspektivu, neboť je sama ve čtvrtém měsíci těhotenství.
V úvodu sledujeme Raminu přednášku o spisovatelce Marguerite Duras, kterou doprovází záběry poválečného trestání Francouzek kolaborujících s nacisty. Kontrast mezi většinovým nadšením z konce války a ponížením několika mladých žen by mohl vést k tomu, že jejich zkušenost zůstane neuchopitelná a zapomenutá. Podle Ramy ale dokázala Duras ve svém díle zpracovat jejich osud a tím jim vrátit důstojnost. Během této scény není naše pozornost vedena ani tak k Ramě, jako k posluchačům z řad studentstva. Ochota naslouchat cizímu osudu, který se může zdát nepochopitelný a nepřijatelný, jako by předjímala pozici, do níž nás Diop situuje po zbytek filmu.
Obviněná Laurence je na začátku procesu představena jako záhadná osobnost. Tato tajemnost je ale záhy přeložena do kulturních termínů a předsudků. Obviněná tvrdí, že zastává „západní hodnoty“. To se ale podle obžaloby vylučuje s povahou jejího zločinu. Doufá, že jí proces nabídne odpovědi ohledně jejího jednání, neboť sama je nedokáže vysvětlit jinak než tím, že se stala obětí kletby. Kvůli kombinaci této iracionální obhajoby se skutečností, že je doktorandkou filosofie s nezvykle sofistikovaným způsobem vyjadřování, je pro většinu přísedících obtížně zařaditelná.
Tato rozpolcenost a pocit, že nikde není přijímána, byla pro Laurence životním prokletím. nadané dítě, které mělo ve škole řadu úspěchů, pociťovala namísto zadostiučinění tlak kvůli očekávání rodičů. Její matka jí v Senegalu zakazovala mluvit místní wolofštinou. Po odjezdu do Francie se ale navzdory studijním úspěchům necítila být vítána. Její vysokoškolská profesorka například během procesu zmíní, že ji udivilo Laurencino rozhodnutí věnovat se rakouskému filosofovi Wittgenstenovi, neboť by očekávala, že si vybere autory bližší své kultuře.
Síla minimalismu
Pocit odloučení ji provázel i nadále. Její poměr s o třicet let starším Francouzem Lucem možná začal příslibem milostného vztahu. Posléze ale v Laurence utvrzoval dojem méněcennosti. Luc vztah skrýval před svou rodinou, a když se jim narodilo neplánované dítě, odmítal přijmout otcovské povinnosti. Výpovědi Laurence jsou často nejasné, jindy se zase točí v rozporech. Přesto je zřejmé, že ve svém životě postrádala někoho, s kým by mohla svou zkušenost sdílet, i kulturní zázemí, které by jí umožnilo své pocity srozumitelně artikulovat.
Saint Omer dává postavě Laurence prostor, který jí byl dlouho upírán. Diop chytře převrací většinu konvencí žánru. Její snímek totiž záměrně potlačuje dramatické prvky, nenabízí dějové zvraty, ani nesměřuje k závěrečnému rozřešení. Soudní proces se nesnaží dynamizovat střihem či rychlými dialogovými výměnami. Naopak zachycuje výpovědi Laurence s až dokumentární syrovostí ve statických záběrech, které často trvají několik minut. Pozornost diváků tak neudržuje dramatická výstavba děje. Namísto toho jsou odkázáni do pozice přihlížejících, kteří musejí naslouchat cizí zkušenosti. Co může nejprve působit jako příliš radikální a divácky neatraktivní přístup, se záhy mění v silný etický apel.
Minimalismus snímku postupně zesiluje význam nepatrných gest i změn polohy kamery, kterých bychom si v jiných filmech ani nevšimli. Kamera Claire Mathon snímá Laurence nejprve v úhledně distancované kompozici, v níž s hnědými šaty téměř splývá se stěnami soudní síně. Následně se pohled obviněné obrací nejen k soudkyni, ale i k divákům. V závěrečné části pak kamera snímá její tvář z detailu, ačkoliv je Laurence navzdory této intimní blízkosti stále záhadná. Chvíle, kdy dojde k setkání pohledů Laurence a přihlížející Ramy, pak ve své jednoduchosti působí až nečekaně silně.
Vnímat jedinečnost
Snímek mimo dusivou procedurálnost soudních projevů zdůrazňuje Raminu osobní perspektivu. Její ponoření do případu roste, neboť si uvědomuje, že mezi ní a Laurence existuje řada paralel. Obě mají komplikované vztahy se svými matkami, u kterých postrádají prostor na otevřenou komunikaci. U Laurence toto odcizení mohlo sehrát roli v tom, že sama nezvládla své mateřství. Ramu jako nastávající matku tato podobnost fascinuje a současně děsí.
Tuto perspektivu rozvíjejí kratičké flashbacky a domácí videozáznamy z Ramina dětství, které poukazují na její složitý vztah s matkou. Neslouží ale k mechanickému předání informací o jejím dospívání. Kvůli záměrné nejasnosti představují jen fragmenty, ve kterých se blížíme jejím pocitům, které v ní proces vyvolal. Rama se sice vztahuje k Laurence prostřednictvím toho, co sama prožívá, ve skutečnosti ale respektuje její individualitu více než ostatní. Chápe ji totiž jako osobu, jejíž nepochopitelné jednání je součástí komplikovaného životního předmětu. Přestože se zpočátku zdá, že rozhodující budou problémy rasismu a postkolonialismu, snímek se od nich postupně vzdaluje k niternějšímu prožitku mateřství. Samotná společenská témata by totiž mohla vést k tomu, že se v jejich obecnosti rozpustí jedinečnost Laurencina života.
Obhájkyně v silném projevu upozorňuje na složitost mateřských vztahů, ve kterých i ubližování dětem často vychází ze snahy je ochránit. Současně vyzývá porotu k větší empatii a ke snaze se vyhnout jednoznačným soudům. Ty mohou být v souladu se zákony, nejsou ale cestou k pochopení konkrétního případu. Ne náhodou snímá kamera tuto závěrečnou řeč frontálně, takže obhájkyně mluví přímo k porotě i k divákům. Zamlčení samotného verdiktu pak jen potvrzuje, že Saint Omer není filmem o hledání objektivní pravdy. Je spíše výzvou k naslouchání a otevřenosti vůči jedinečnosti cizích příběhů.
Autor je filmový recenzent.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás