Sofia Coppola celou svou kariéru vypráví o privilegovaných, a přitom bezmocných ženách, které nežijí dle konvencí a dostávají se do konfliktu s autoritami a společenskými dogmaty. Nejdřív šlo o pětici sester na americkém předměstí ve Smrti panen, pak o znuděnou královnu Marii Antoinettu a dívky z jižanské internátní školy v thrilleru Oklamaný. Všechny chtějí svobodně projevit svou vášeň, vztek, vitalitu… Kostýmy a lokace se mění, jádro problému zůstává. Ženského pohledu se drží také nejnovější snímek Priscilla, premiérově představený na loňském benátském festivalu, kde Cailee Spaeny získala za přesvědčivé ztvárnění titulní hrdinky cenu pro nejlepší herečku.
Máme přístup pouze do zákulisí, kde se rocková ikona projevuje jako nevyrovnaná, nezralá osobnost. Ukazuje se, že Elvis není schopen milovat bez toho, aby zároveň ovládal, a vnímat ženu jinak než jako soukromé vlastnictví.
Znovu sledujeme dívku obklopenou luxusem, a přesto nešťastnou. Místo ve Versailles trčí v Gracelandu. Od úvodního záběru, v němž se dokonale upravená chodidla hlavní hrdinky noří do huňatého, plameňákově růžového koberce, je patrné, že Coppola neztratila nic ze svého citu pro pastelovou estetiku nazdobených dívčích světů. Ten Priscillin spolu s kostýmní návrhářkou Stacey Battat a scénografkou Tamarou Deverell zaplnila ikonickými rekvizitami: jsou tu okřídlené cadillaky, krémově bílý nábytek, třpytivé šaty, porcelánové talíře s květinovými vzory… Taktilní detaily různých šatů a šperků zpočátku navozují atmosféru komfortu a hmotných potěšení, ale současně předznamenávají, že se Priscilla během vysílajícího vztahu s Elvisem, kterého ztělesnil Jacob Elordi, sama promění v dekorativní objekt.
Gaslighting jako podle učebnice
Skutečnost, že tvůrci nezískali práva k použití Elvisových písní, se ukázala být požehnáním. Stejně jako Priscilla, většinou poslušně čekající doma, ani my nevidíme, jak Král sebevědomě kroutí pánví na pódiu. Máme přístup pouze do zákulisí, kde se rocková ikona projevuje jako nevyrovnaná, nezralá osobnost. Ukazuje se, že Elvis není schopen milovat bez toho, aby zároveň ovládal, a vnímat ženu jinak než jako soukromé vlastnictví. Projevy dominance a psychického násilí, kterým Coppola věnuje větší pozornost než ve svých předchozích filmech, jsou přitom zprvu nenápadné.
Film začíná v roce 1959, kdy se Elvis na americké letecké základně v Západním Německu seznamuje s tehdy čtrnáctiletou Priscillou Beaulieu. O rok později je propuštěn z armády a vrací se do Států. Jeho budoucí manželka zůstává v Evropě. V následujících měsících si občas telefonují nebo píšou. Priscilla se mezitím z bulváru dozvídá o Elvisových aférkách s Nancy Sinatrou a jinými divami. Přesto dychtí po dalším setkání. K tomu dochází v létě 1962, kdy jí rodiče dovolí navštívit zpěváka v Gracelandu. On ji však odveze do Las Vegas. Začátek jejich společného soužití je zároveň momentem, kdy se o protagonistku začínáme bát.
Na jaře 1963 se Priscilla s posvěcením rodičů stěhuje k Elvisovi a naplno se rozbíhá temně pohádkový příběh à la Pygmalion, Modrouvous nebo Alenka v říši divů. Jako mnoho žen z legend a mýtů rovněž Priscilla je uhranuta mocným mužem, nechává se vlákat do jeho kouzelného zámku a plně se mu podvoluje. Pak se ale lesk a sláva rozplynou a jasně vidíme, jak je princezna smutná a izolovaná a že se její milý chová jako učebnicový gaslighter.
Film sledující přes deset let společného života dvou celebrit vypráví o životě se slavným mužem tak, jak jej Priscilla popsala ve svých pamětech Můj život s Elvisem z roku 1985. Zblízka sledujeme její proměnu v ideální ženu. Vždy zábavnou, vždy krásnou, neodmlouvající. Tak jako ostatní hrdinky od Coppoly i Priscilla se nachází ve zranitelném životním období, kdy člověk teprve zkoumá, kým by chtěl být. Priscille ale není umožněno to zjistit. O její hodnotě, roli i míře volnosti rozhoduje partner.
Elvis má velmi specifické požadavky na to, jaký by Priscilla měla mít účes, šaty nebo barvu vlasů. Nejdřív je to zábava. On ji zahrnuje drahými dary, ona si užívá přepych. Jde o oboustranné okouzlení. Pro oba je rozhodující vzhled. I Priscilla se zamilovala do Elvisova idealizovaného hvězdného obrazu, který vídala na obálkách časopisů a vinylových desek, ne do skutečného člověka. Čím dál je ale zjevnější, že nejde o hru, ale o formu nátlaku. Aby Priscilla mohla zůstat ve vztahu, musí se podvolit mužovým představám.
Život v mauzoleu
Graceland je sice plný krásných lesklých artefaktů, ale ty stejně jako vše ostatní odpovídají vkusu Elvise. Priscille nic z toho nepatří, nemá k tomu vztah. Jako kdyby žila v cizím domě. Také z tlumených kompozic kameramana Philippa Le Sourda, zachycujících extravagantní výbavu honosné ložnice a obývacího pokoje způsobem, který nevyvolává skoro žádné vizuální potěšení, je patrné, že pro Priscillu jsou to jen věci bez života. Podobně vykonstruovaně a upraveně (dokonce ještě víc než v předchozích filmech od Coppoly) zde vyznívá každý záběr. Právě ulpívání na površích a vypravěčská střídmost, bez estetických či emocionálních vzruchů, ale vystihují, jak se pro hrdinku její domov mění v chladné mauzoleum.
Když ji Elvis bere na nákupy, tak ne proto, aby ji potěšil, ale aby ji přetvořil podle sebe, udělal z ní doslova svou druhou „polovičku“, a doplnil tak chybějící dílek své nevybalancované osobnosti. Nekončí to ale sukněmi a kostýmky. Vyžaduje, aby si obarvila vlasy na černo, a používala silný make-up. Ten kromě jejích očí zvýrazňuje i grotesknost celé její princeznovské proměny. To je mu ale pořád málo. Elvis se stává pánem Priscillina času. Láduje ji prášky na spaní, po kterých ona upadá do dvoudenního spánku. Nebere ohledy na to, jak by chtěla trávit dny, a vnucuje jí vlastní tempo, určované tím, kdy a kde zrovna koncertuje nebo natáčí film. Nejraději by Priscillu z běhu času vyjmul a proměnil v nehybný obrázek – tak, jak mu to během jejich postelových hrátek umožňují polaroidové fotografie, které uspokojují především jeho erotické fantazie.
O příběh Priscilly Presley nejde proto, že bychom se dozvídali důležitá biografická fakta, ale proto, že je veškeré dění filtrováno její perspektivou zasněné, nezkušené dívky. Zdá se tedy přirozené, že film na rozdíl od jiných životopisných dramat není tvořen kauzálním řetězcem událostí, kdy jedno zásadní rozhodnutí vede k dalšímu. Styl vyprávění, s mnoha zatmívačkami, elipsami a montážními sekvencemi, dělá z filmu sérii neostrých impresí a mlhavých vzpomínek na vztah, který nemohl dopadnout dobře.
Pohádka končí
Elvis a Priscilla se přes všechnu citovou asymetrii, kontrolu a manipulaci očividně milují a ona netouží po ničem jiném než po životě s ním. On ale zůstává v zajetí svých závislostí, psychicky příliš nalomený, aby jí ze sebe dokázal nabídnout víc než malý kousek. Chce například, aby jejich svazek zůstal cudný až do svatby. Po ní se ale stává ještě vzdálenějším a nedostupnějším. Když Priscilla porodí dceru Lisu Marii, Elvis už nevidí důvod, proč by se jí měl dotýkat. Splnila svůj úkol a teď už je pouhým ornamentem, který má podobnou důležitost jako jiné blyštivé předměty zdobící obrovské pokoje Gracelandu.
Ačkoli je to Priscilla, kdo žije ve stínu manžela, v polostínech, napůl zahalen temnotou, se po většinu filmu nachází Elvis. Elordi jej hraje uměřeněji, s menší pompézností než Austin Butler ve filmu Baze Luhrmanna z roku 2022. Nejspíš i proto, že Elvise zpravidla vidíme v soukromí, bez jeho hvězdné aury, případně z profilu nebo atypických úhlů, které přispívají k jeho odtažitosti. Priscilla přesto dlouho doufá, že by pohádka mohla pokračovat. Zbavená vlastní osobnosti a tužeb si neumí představit, že by žila někde jinde, pro někoho jiného.
Film patřící mezi režisérčiny nejkoncentrovanější studie toho, jak může být člověk vnějším tlakem proměněn v pouhý obraz, respektive odraz něčích nároků a očekávání, končí náhle, odchodem Priscilly z manželství a z Gracelandu. Vzhledem k pojetí příběhu a tématu emancipace, které Coppolu vždy zajímalo, nemohl skončit v příhodnější moment než v ten, kdy pohádka končí a Priscilla vyráží poznat skutečný svět a svou pravou identitu. Hraje jí k tomu song I Will Always Love You. Jde o příhodně zvolený hudební podkres. Dolly Parton jej nahrála ve stejném roce, kdy se Presleyovi rozešli. Když chtěl Elvis o rok později nazpívat jeho coververzi, Parton mu práva k hitovému singlu, tehdy jejímu nejcennějšímu dílu, neposkytla. Později vzpomínala, jak po tomto rozhodnutí probrečela celou noc – šlo přece o Elvise! –, ale přitom věděla, že udělala správně. Priscilla během hořkosladkého konce zjišťuje totéž: obhájit vlastní autonomii někdy pekelně bolí.
Autor je filmový recenzent.