Média obletěl výrok prezidenta Petra Pavla, který na konci své dvoudenní návštěvy Ústeckého kraje prohlásil, že jedním z řešení krize bydlení a obchodu s chudobou může být vyvlastnění. Patrně není náhoda, že prezident tento výrok vyslovil po návštěvě litvínovského Janova – zde plánuje místní samospráva existenci několika zdevastovaných domů, které kvůli svému stavu představují bezpečnostní riziko pro místní obyvatele, řešit právě institutem vyvlastnění.
Přestože Pavel upozorňuje, že by právě strukturálně postižené kraje měly mít více finančních prostředků na potýkání se s problémem chudoby a sociálního vyloučení, současná vláda navrhuje zákon, který činí naprostý opak.
Opuštěné panelové domy na sídlišti v Janově, které musí litvínovská radnice zazdívat, aby nebyly rizikem pro místní, jsou nešťastným symbolem privatizace městských bytů na severu Čech v nultých letech. A i příkladem toho, co se stane, když se z bydlení místo lidské potřeby stane primárně finanční investice a komodita.
Chátrající janovské domy byly svými obyvateli opouštěny zpravidla poté, co společenstvím vlastníků jednotek těchto domů (SVJ) začaly narůstat dluhy – ty mohly být způsobeny neplacením energií některých majitelů bytů nebo upadnutím do insolvence majitelů jiných. Tento problém, který by se za normálních okolností řešil na schůzích SVJ, byl v tzv. sociálně vyloučených lokalitách násoben tím, že mnozí z vlastníků bytů si byty koupili jako investici. Sami tak nejenže nebydleli ve svých bytech, ale dokonce nežili ani v Litvínově nebo v některých případech ani v České republice. Tito vlastníci se obvykle neúčastnili ročních schůzí SVJ, které v důsledku toho nebyly usnášeníschopné – proto se akceschopnost SVJ těchto panelových domů radikálně snižovala. A i proto mohly dluhy spojené s příslušnými domy narůstat do enormních rozměrů.
Místostarostka Litvínova Květuše Hellmichová v rozhovoru například uvedla, že byty ve zdevastovaných domech v Janově vlastní 30 až 40 majitelů. I pokud by se litvínovská radnice rozhodla od těchto majitelů byty vykoupit, bude mít velký problém mnohé z nich dohledat, protože vlastníci mnohdy v České republice nežijí. „My vlastníky nedohledáme podobným způsobem, jako je nedohledal stavební úřad nebo jako je nedohledají jejich věřitelé,“ řekla Hellmichová. Sama proto vnímá jako jedinou možnost vyvlastnit zdevastované panelové domy v Litvínově a zbourat je, aby nepředstavovaly bezpečnostní riziko pro místní.
Obdobně se k problematice vyjádřil i prezident Petr Pavel: „Bude potřeba i velice citlivá debata o tom, jak jednat s vlastníky bytů, zvláště těmi většinovými. Když jednotlivec nebude platit za služby, velice rychle nastoupí exekutor. S těmi velkými vlastníky si stát nedokáže poradit. Možná přijde na řadu při jednání i tak citlivé téma, jako je vyvlastnění, což by byl velký zásah do vlastnických práv. Pokud najdeme jinou cestu, bude to dobře, ale minimálně máme právo o tomto vést debatu,“ řekl Pavel.
Méně peněz pro chudé kraje
Prezident se také vyjádřil k problematice sociálního vyloučení, když upozornil, že většina tzv. sociálně vyloučených lokalit se nachází v pouhých třech krajích – Moravskoslezském, Ústeckém a Karlovarském. „Základním problémem sociálně vyloučených lokalit je jejich koncentrace do malého území. Tři kraje, právě jsou to ty tři, které považujeme za strukturálně postižené, v sobě koncentrují asi 70 procent všech lokalit, které nazýváme vyloučenými, zatímco na zbylých 11 krajů připadá těch zbylých 30 procent. To celkem jasně ukazuje, že pro tyto kraje je to v podstatě marginální problém, zatímco ty tři kraje, které jsou tím problémem postiženy nejvíc, tak se s tím potýkají bez toho, že by na tento problém konkrétně měly více prostředků než ostatní.”
V kontextu problematiky, na kterou prezident upozornil, je podivuhodné, že v Poslanecké sněmovně nyní prochází prvním čtením návrh zákona, který nejenže těmto krajům nepřidá finance na řešení komplexní problematiky sociálního vyloučení, ale dokonce dvěma ze tří těchto krajů příjmy sníží. Jedná se o návrh, který by měl měnit zákon o rozpočtovém určení daní.
Rozpočtové určení daní představuje to, jakým způsobem jsou přerozdělovány finance z daňového systému mezi jednotlivé obce a kraje. Navržená změna přinese snížení příjmů pro Ústecký a Moravskoslezský kraj – podle dosavadních odhadů se pro Ústecký kraj bude jednat o úbytek asi 400 milionů ročně. Ústecký, Karlovarský a Moravskoslezský kraj mají přitom nejnižší HDP na obyvatele z celé České republiky. Příjmy Ústeckého a Moravskoslezského kraje z rozpočtového určení daní v přepočtu na obyvatele navíc už v současnosti patří mezi nejnižší. Tím paradoxnější je, že právě těmto krajům má navrhovaná změna zákona množství financí ještě snížit.
Přestože Pavel upozorňuje, že by právě strukturálně postižené kraje měly mít více finančních prostředků na potýkání se s problémem chudoby a sociálního vyloučení, současná vláda navrhuje zákon, který činí naprostý opak.
Bezzubý zákon o podpoře bydlení
Pavel vnímá, že krizi bydlení může pomoci vyřešit zákon o podpoře bydlení. „Teď máme v návrhu zákon o podpoře bydlení, který může pomoci k řešení i těchto problémů.” Prezident ovšem nedodává, že zákon, který má být projednáván parlamentem, je de facto bezzubý. Má především zajistit síť kontaktních poradenských center a systém garancí pro majitele bytů. Návrh zákona ale neobsahuje žádné povinnosti, které by obcím ukládaly starat se o obyvatele ohrožené ztrátou bydlení. Zákon jako takový krizi bydlení a obchod s chudobou v Česku pravděpodobně nezhorší, ale také bohužel jen sotva zlepší.
Prezident Petr Pavel si na tiskové konferenci také povzdechl, že jej zaráží to, jak dlouho všichni hovoříme o problému obchodu s chudobou, aniž by stát proti němu svými opatřeními zakročil. S prezidentem nelze než souhlasit – mnohé z nás jímá téměř bezmezná frustrace při pomyšlení, jak dlouho už se v Česku o problémech strukturální chudoby a sociálního znevýhodnění mluví a jak málo se v tomto ohledu za tu dobu učinilo. Narozdíl od nás prostých smrtelníků se ale Pavel jako prezident pohybuje doslova v těch v nejvyšších patrech české politiky. Nabízelo by se proto, aby Pavel využil svého postavení a vládě doporučil kostituovat návrhy dvou zcela zásadních zákonů – o podpoře bydlení a rozpočtovém určení daní – tak, aby se problematika strukturálního sociálního vyloučení a chudoby v Česku konečně posunula směrem k lepšímu. Máloco je totiž tak deprimující, jako společné naříkání s prezidentem republiky nad nedostatečnou akceschopností politiků.
