Fáze přechodu z centrálně řízeného na tržní hospodářství po roce 1989 patří mezi nejzásadnější společenské a politické změny našeho státu v posledních několika dekádách. Přestože v podobné době vcházely do tohoto procesu i další postsocialistické země, československé postavení bylo do velké míry unikátní. Výjimečná byla ale i československá cesta k liberálnímu trhu či vytvoření soukromého podnikání. O tomto všem jsme si povídali s historikem Václavem Ramešem, který se specializuje na dějiny postsocialismu a působí na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. V roce 2021 vydal vlivnou knihu Trh bez přívlastků, nebo ekonomickou demokracii?, která se právě dějinám transformace věnovala. Proč považuje koncept trhu bez přívlastků za poslední utopický moment českých dějin? A jaký vliv má tato ideologie v dnešní politické situaci?
Když srovnáme Československo s jinými postsocialistickými zeměmi, v jaké kondici vstupovalo v roce 1989 do ekonomické transformace?
Mezi těmi zeměmi samozřejmě byly určité rozdíly. Československo oproti Maďarsku nebo Polsku nemělo výrazné zahraniční dluhy. Vláda tedy měla mnohem volnější ruce v následování svých vlastních představ v hospodářských otázkách. Nikdy neměla nůž na krku. Na druhou stranu rozsah soukromého sektoru byl v Československu opravdu velmi malý, a to jak oproti Polsku a Maďarsku, tak i Východnímu Německu. V Československu existovaly naprosto titěrné zbytky jednotlivě hospodařících rolníků, což byli zemědělci, kteří odolali kolektivizačním tlakům. Na konci osmdesátých let tady byli lidé, kteří legálně podnikali v poskytování služeb na základě povolení národního výboru. Počet těchto lidí na konci osmdesátých let strmě vzrostl. Bylo jich asi osmdesát tisíc. Nějaké základy soukromé výdělečné aktivity tady byly, ale oproti jiným zemím byly velmi omezené.
Československo tedy do transformace vstupovalo s mnohem nižším zahraničním dluhem, ale zároveň bylo řízeno do velké míry skrze centrální plánování a soukromý sektor nebyl rozvinutý. Čím to bylo?
Byl to důsledek politiky jednotlivých komunistických vedení. Ta měla pravomoci a prostor soukromému podnikání uvolnit nebo neuvolnit místo. V Československu nejvyšší komunistické špičky dospěly k názoru, že je tady prostor pro samostatně výdělečnou aktivitu, až na samotném konci osmdesátých let. Nakonec se k tomu dopracovaly. Připravoval se návrh živnostenského zákona, který měl ten prostor otevřít podobným způsobem, jak to bylo třeba právě v Maďarsku.
Na devadesátých letech mi přijde zajímavé, že to je snad poslední utopický moment v dějinách naší společnosti. Byla tam vize, že když uspořádáte co nejvíce oblastí společnosti podle principů trhu, všem to poskytne možnost volby a zároveň to bude generovat takový hospodářský růst, že na tom většina společnosti zbohatne.
Ten návrh se už nestihl realizovat, protože přišla listopadová revoluce. V Maďarsku se na začátku osmdesátých let dostává k moci reformistické vedení, které pragmaticky otevírá prostor pro soukromé podnikání. V určité fázi také navazuje kontakt s opozicí. V Maďarsku byl ten vývoj mnohem kontinuálnější a méně přerývaný než u nás. Československé předsednictvo Ústředního výboru KSČ se k tomu dostalo poměrně pozdě a tyto snahy ukončila změna režimu.
Co v tom hrálo největší roli? Často se mluví o velkém průmyslovém dědictví. Může to být důvod, proč nebyl soukromý sektor tak rozšířený? Byla rozvinutá průmyslová výroba vhodnější pro centrální řízení?
Myslím si, že to souviselo spíš s přesvědčením lidí, kteří rozhodovali o hospodářské politice. To byli lidé, kteří žili mentálně někde na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Byli velmi citliví na cokoliv, co by mohlo připomínat reformy z roku 1968. Byla tam z jejich strany nějaká psychologická bariéra. Když se podíváme na to, jak se někdy v roce 1987 na předsednictvu ÚV KSČ diskutuje o novém zákonu o podniku, který měl zavádět takzvanou socialistickou samosprávu, vidíme, že tito lidé řešili témata typu, jak bude v tomto modelu zajištěna vedoucí úloha strany. Pro ně bylo důležité, aby nad tím měla strana kontrolu. Měli strach, že kdyby o ni přišla, dopadlo by to podobně jako v roce 1968. Vysvětloval bych to tedy spíš mentální setrvačností lidí, kteří stáli na špici. Je ale hodně zajímavé, že tyto pozice sice zastávali poměrně rigidně, ale při čtení záznamů z jednání na předsednictvu Ústředního výboru KSČ mi přišlo, jako by i oni vnímali, že už je to určitý archaismus. Nebyli schopní se toho zbavit, ale zároveň neměli sebevědomí to prosazovat tak nekompromisně jako dřív.
Existuje něco, v čem se československý přístup k ekonomické transformaci odlišoval třeba od zemí jako Polsko či Maďarsko? Bylo pro nás něco typické?
Určitě tam rozdíly jsou. Politici ve všech těchto zemích stáli před podobnými otázkami. Bylo potřeba liberalizovat trh, privatizovat státní podniky a otevřít prostor pro soukromé podnikání. Specifická byla samozřejmě výchozí situace Československa. Pokud si za ideál nastavíme tržní ekonomiku s převahou soukromého sektoru a minimem zásahů státu, Československo se v roce 1989 mělo k tomuto ideálu z těchto zemí nejdále. I proto tady byla ochota nové postsocialistické vlády podnikat mnohem radikálnější kroky.
Ve srovnání s jinými postsocialistickými zeměmi jsme tedy byli od tržního hospodářství nejvíce vzdáleni, což paradoxně vedlo k radikálnějším změnám…
V podstatě ano. Ta míra zestátnění byla vnímána už i samotným komunistickým vedením na konci osmdesátých let jako křeč. Když se třeba podíváte na ten slavný Jakešův projev z Červeného Hrádku, v podstatě říká, že jsme to s tím socialismem trochu přešvihli, že prostor pro soukromé podnikání nemusí být v rozporu se socialismem. Ochota k větší otevřenosti tady tedy byla, ale až na samém konci osmdesátých let.
A nějaká další československá specifika?
Těch byla celá řada. Maďarsko například bylo v mnohem větším kontaktu se zahraničním kapitálem. V Československu to sice existovalo také, ale ta míra byla neporovnatelně nižší. Máme u nás dva příklady předlistopadových podniků, které byly takzvanými joint ventures, tedy společným podnikáním české a zahraniční společnosti. Byl to konkrétně Avex, který vyráběl videorekordéry, a Tessek, což byla firma vyrábějící zdravotnická zařízení. V roce 1989 tady ale byla snaha i ze strany komunistického vedení navázat větší množství užších kontaktů se zahraničními podniky. Ty snahy pak plynule pokračovaly po roce 1989.
Jak se to propsalo do následné privatizace? Byla tu snaha otevírat československé podniky zahraničnímu kapitálu, nebo bylo cílem spíše vytvořit silný domácí kapitál?
Pozorovat jsme mohli obě tendence. Jednak vidíme snahu více integrovat československou ekonomiku se Západem, už na konci osmdesátých let se připravovaly další joint ventures se západními podniky, ale co se týče polistopadové privatizace státních podniků do rukou zahraničních vlastníků, nejprve panovala velká opatrnost. Veřejné mínění bylo velmi negativně naladěno v otázce vstupu zejména německého kapitálu do Československa. Tam se aktivizovala historická paměť a podobné věci.
Vymezování se vůči zahraničnímu kapitálu bylo tedy primárně motivováno nevraživostí vůči Německu?
V momentě, kdy česká vláda vyjednává s německými subjekty, zda by vstoupily do privatizace českých podniků, zaznívá na stránkách českého tisku velká, národně zabarvená kritika. Když se podíváme, co v té době psalo Rudé právo nebo Špígl (první politický bulvár u nás, který se rychle stal jedním z nejčtenějších periodik), aktivují se tam národnostní stereotypy v tom smyslu, že Němci nás okupovali během druhé světové války, a teď dostanou náš majetek. Roli hrála samozřejmě i otázka odsunutých Němců. Na konci devadesátých let to už takový problém nebyl. V momentě, kdy se privatizují banky, už to nevyvolává tak silnou a národně zabarvenou kritiku jako v raných devadesátých letech.
Byla v privatizaci nějaká logika? Přemýšleli zodpovědní lidé o tom, které podniky se budou privatizovat a komu ideálně by měly připadnout? Měli jsme nějaký promyšlený plán?
Způsob, jakým privatizace probíhala, se vyvíjel v několika přeryvech. Jakmile první postkomunistická vláda Mariána Čalfy, v níž byl už ministrem financí Václav Klaus, začíná sepisovat reformní koncepce, už v nich figuruje i privatizace. Na veřejnost ovšem s tímto plánem moc nechodí, protože mají obavu z jeho přijetí. Někdy na jaře 1990 se tady objevuje myšlenka kuponové privatizace, která byla v nějaké formě diskutovaná už v osmdesátých letech mezi ekonomickými experty v Polsku, v omezené podobě byla už předtím prakticky využita v Kanadě. Nikdy ale v takovém rozsahu jako v Československu. V létě 1990 je idea kuponů velmi silně prosazována ministerstvem financí vedeným Václavem Klausem a stává se vlajkovou lodí reformy. Paralelně s tím ale vláda vede jednání se zahraničními investory ohledně jejich vstupu do československých podniků. A některé podniky se prodávají přímo jim. Je to zejména případ Škodovky, ale také vyšších desítek dalších podniků, které byly privatizovány v letech 1991 až 1992.
Proč nebyly tyto podniky zařazeny do kuponové privatizace?
Ve vládě byla celá řada resortů a subjektů, které měly odlišné představy o tom, jak by měla privatizace probíhat. Privatizaci přímými prodeji zahraničním vlastníkům hodně podporoval Tomáš Ježek, tehdejší ministr privatizace. Naopak ministerstvo financí s Klausem a hlavním autorem kuponové privatizace Dušanem Třískou prosazovalo, aby se používala kuponová privatizace jako první volba. Vycházeli z až utopické představy, že se má společnost zorganizovat co nejvíce na základě principů svobodného trhu („trhu bez přívlastku“), tedy že i privatizace má být udělána takovým způsobem, aby se majetek v podstatě rozhodil mezi lidi. Každý si vezme to, o co si požádá, tím se majetek zprivatizuje, čímž se odstartuje nějaká darwinistická selekce a kreativní destrukce, která během nějaké doby vyselektuje velké tahouny ekonomiky. Byla to koncepce hodně prosazovaná federálním ministerstvem financí, které chtělo, aby to byla primární forma privatizace platná pro všechny podniky. Existovala ale dělba kompetencí mezi jednotlivými ministerstvy, takže finance neměly páky na to, aby se tato myšlenka úplně prosadila.
Když vidíte, jak o kuponové privatizaci mluvil třeba Dušan Tříska z ministerstva financí, byla tam silná emancipační vize. Člověk se měl tímto způsobem podle jejich představ ekonomicky osvobodit, měl se mu otevřít prostor pro soukromé podnikání, ale taky si měl vytvořit zcela nový vztah k vlastnictví. Tříska to tehdy prezentuje ve smyslu, že tržní ekonomika je v podstatě demokracie v hospodářské oblasti a kuponová privatizace je naprosto spravedlivý způsob, jak dát každému stejnou šanci bez ohledu na to, jakými prostředky disponuje. Člověk měl následně prokázat, jestli umí ten majetek spravovat a jestli umí podnikat. Myšlení trhu bez přívlastků byla zatím poslední utopie, která se v našem prostoru objevila, tedy utopie ve smyslu ucelené a radikální vize společnosti zásadně odlišné od soudobého stavu.
Jak na tyto myšlenky tehdy reagovala veřejnost?
První reakce odborné veřejnosti byla vlažná až odmítavá. To mluvíme o jaře a létě roku 1990. V Hospodářských novinách ekonomové včetně Oty Šiky říkají, že je to sice zajímavá myšlenka, ale nedá se aplikovat v takto velkém rozsahu, protože to z lidí a akcionářů neudělá zodpovědné vlastníky. Že to budou lidé, kteří dostanou zadarmo kapitál a nebudou se o něj umět starat. Existuje i anketa z roku 1991, v níž na otázku „Hodláte se zúčastnit kuponové privatizace?“ většina lidí říká, že neví nebo že tomu nerozumí. Celý ten mechanismus byl poměrně složitý na pochopení – složitý na pochopení je ostatně i po třiceti letech života v kapitalismu. Reakce lidí tak byla vlažná. Řekl bych, že i proto byla agitace ve prospěch této varianty ze strany jejích autorů velmi ostrá, oni vyloženě postavili takovou rétorickou figuru, že kdo je proti kuponové privatizaci, je proti reformě jako takové.
V tom smyslu, že odpůrci privatizace chtějí návrat do socialismu?
V podstatě ano. Kuponová privatizace byla prezentována jako cesta k efektivitě, prosperitě, svobodě a také k určité dekomunizaci společnosti. V momentě, kdy se ve Federálním shromáždění na podzim roku 1990 formují pravicoví poslanci a kuponovou privatizaci přijmou jako svůj hlavní projekt, zaznívají tam právě argumenty typu: „Kuponová privatizace odstartuje ekonomický růst, což bude to nejlepší odškodnění všech za strádání v éře komunismu.“
A pak je tady ještě jedna věc. Kuponová privatizace byla úspěšně představovana jako způsob, jak zamezit tomu, aby ze sametové revoluce ekonomicky těžily takzvané nomenklatury. Od 1. května 1990 totiž začal platit balík ekonomických zákonů, který v podstatě povolil v Československu soukromé podnikání. Od 1. května jste si mohli založit společnost s ručením omezeným, mohli jste fungovat jako živnostníci. To všechno byly věci, které byly dříve v podstatě trestné. Podnikání bylo do té doby bráno jako spekulace a byl to trestný čin.
Proč to bylo pro privatizaci důležité?
Vedle toho, že od 1. května 1990 bylo možné podnikat, byla zároveň většina podniků ve státním vlastnictví, takže manažeři, kteří mohli v těchto podnicích rozhodovat, z nich začali vyvádět majetek do vlastních nebo spřátelených rukou. To se děje v červnu až srpnu 1990 a děje se to velmi masivně. Neumíme to přesně vyčíslit, ale když se podíváme na to, co se tehdy probíralo na sněmech Občanského fóra, o čem se píše v novinách, co hýbe veřejností, byla tato „spontánní privatizace“ hodně skloňovaným tématem. Mluvilo se o tom, že státní majetek přechází do rukou „nomenklaturních komunistických bratrstev“. Je to obrovské téma. Lidi mají najednou strach, že si státní majetek pro sebe rozeberou lidi, kteří z toho systému předtím těžili. A v tu chvíli přicházejí autoři kuponové privatizace a říkají, že kuponová privatizace dává šanci všem, dá se udělat rychle a ve velkém rozsahu. Tím, že poskytneme každému šanci stát se akcionářem a kapitalistou, zabráníme tomu, aby se majetek postupně rozkradl ve prospěch bývalé nomenklatury. V určitou chvíli se radikální a rychlá kuponová privatizace stává odpovědí na množství palčivých otázek. A tím bych si vysvětloval, že tak rychle prošla.
Měli jsme tedy nějakou představu dekomunizace hospodářství, očištění trhu od manažerských elit minulého režimu. Zároveň ale existuje řada studií, které naopak upozorňují na zásadní kontinuity mezi normalizačními manažery a těmi porevolučními. Proč se dekomunizace nepovedla?
Podniky samotné nemohly rozhodovat o tom, jak a kdy budou privatizovány. To byla pravomoc exekutivy. Ministerstvo privatizace vybralo, které podniky budou privatizovány, a následně byla vyhlášena jakási soutěž, do níž se mohl každý občan přihlásit s vlastním projektem toho, jak by měla ta privatizace probíhat. Manažeři těch vybraných podniků měli povinnost taky podobných projekt vypracovat. O tom, který ten projekt bude nakonec vybraný, rozhodovalo ministerstvo privatizace.
A co když neexistoval žádný konkurenční návrh?
Tak vybrali jen ten jeden, který museli manažeři podniků vypracovat povinně. Každopádně těch konkurenčních projektů bylo většinou víc. Tomáš Ježek uváděl, že průměrně na jeden podnik připadlo čtyři nebo pět projektů. Není jasné, na základě čeho mezi nimi ministerstvo vybíralo, za několik málo měsíců ale museli zprivatizovat asi 1400 podniků. Když si to vynásobíme čtyřmi, tak je to několik tisíc projektů, které muselo ministerstvo mezi říjnem 1991 a jarem 1992 posoudit. Byla tam snaha ze strany vlády přesvědčovat manažery těch podniků, aby do té kuponové privatizace šli. Existovaly i případy privatizačních projektů, kdy podnik následně připadl firmě nějakého bývalého manažera nebo jeho kolegům.
Žádná konkrétní opatření, aby v těchto podnicích nehrály větší roli bývalí nomenklaturní manažeři, tedy nevidíme?
Rozhodující slovo mělo ministerstvo privatizace, které rozhodovalo o tom, který privatizační projekt vybere. Obecně tam byla podle mě snaha upřednostnit rychlé nalezení nějakého soukromého vlastníka před tím, že by se nějak zevrubně zjišťovala se jeho minulost. V tom obrovském množství to ani moc nešlo.
Daly by se najít nějaké významné rozdíly v tom, jak privatizace probíhala v Česku a na Slovensku?
V principu ne, tedy ne v časech Československa. Reforma byla koncipovaná pro celou federaci a stejně tak i kuponová privatizace. Nebyl tam prostor pro nějaké velké odchylky. Právě to se ale stalo významným politickým tématem v lednu 1991, kdy došlo k liberalizaci cen a řada podniků se v řádu týdnů a měsíců ocitla ve velmi těžké situaci. Na Slovensku byl tento problém mnohem vážnější než v Česku a zároveň rostla nezaměstnanost. To vytvořilo prostor pro to, aby se na Slovensku objevil nový politický subjekt, který si za hlavní téma vzal kritiku hospodářské reformy. Mluvím o Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara. To byl velmi silný motiv.Mečiar chtěl, aby mělo Slovensko specifický přístup k reformě a chtěl Slovensko ochránit před z jeho pohledu bezohledným přístupem federální vlády.
Co přesně Mečiarovi vadilo?
Tvrdil, že by měl hrát mnohem významnější roli stát a že by si měl vybírat, které sektory bude více podporovat. To v té době lidé okolo Klause odmítali. Mečiar se prezentoval jako člověk, který proti radikálně liberalizačnímu přístupu bude prosazovat nuancovanější přístup. A v tomto ohledu nacházel odezvu i u české levice reprezentované Levým blokem, která v něm viděla protiváhu ke Klausovi. Poté, co se Slovensko osamostatnilo, privatizace na Slovensku šla klientelistickým směrem. Privatizovalo se do rukou lidí spřízněných s politickou elitou.
Každopádně kuponová privatizace byla hodně atypická. Touto cestou nikdo nešel…
V té době určitě ne. Předtím se realizovala jen v Britské Kolumbii, kde byl tímto způsobem privatizován jeden podnik. Nápad, že by se mohly převést socialistické podniky na akciové společnosti a že by se akcionáři stali obyčejní občané, se teoreticky probíral mezi polskými akademiky na konci osmdesátých let. Jako první takto velký krok ovšem uskutečnilo až Československo. První, kdo po revoluci s touto myšlenkou přišel, byl ekonom Jan Švejnar, měl tady na toto téma přednášku v lednu 1990 a pak v únoru na setkání expertů Občanského fóra.
Je zajímavé, že československá kuponová privatizace operovala s tím, že samotní občané mají být těmi, kdo bude rozhodovat o tom, do kterých podniků své kupony vloží. V Polsku například proběhla kuponová privatizace prostřednictvím národních investičních fondů. Občané si volili jednotlivé fondy, které měly už předem vytvořená portfolia. Občané se tedy nerozhodovali, do kterých podniků kupony vloží, ale jejich vklady spravoval investiční fond. Československá varianta tedy byla mnohem důslednější či radikálnější. Vycházelo to z představy, že jediný, kdo je schopný efektivně alokovat kapitál, je prostě masa občanů. Podle autorů kuponovky stát neměl správné informace. Jediný způsob, jak zjistit, kdo je schopný přežít, spočíval v tom, že se majetek rozhodí mezi občany a ono se to později vyselektuje.
To je hodně radikální představa…
Ano, bylo to hodně radikální. Myslím si, že z hospodářských agend, které tehdy československá vláda řešila, se zrovna v privatizaci uplatnila ta nejradikálnější varianta. V oblastech jako zdravotnictví, školství nebo důchodový systém postupovaly pravicové vlády mnohem obezřetněji a kompromisně. Tady ta reforma tak radikálně neproběhla.
Jaké implikace to mělo pro další hospodářský vývoj Česka?
Ekonom Martin Myant používá pro to, co vzniklo v Československu v devadesátých letech, pojem „český kapitalismus“. Je to struktura kapitalismu založená na domácím vlastnictví, málo regulovaném kapitálovém trhu, rozptylu vlastnictví a nevelké roli zahraničních vlastníků. Jakmile ale státy V4 přistupovaly do Evropské unie, ve svém ekonomickém vývoji konvergovaly a rozdíly se smazávaly. Tyto země musely přijmout celou řadu zákonů a směrnic a tím procesem vstupu do evropských struktur rozdíly mizely. Ještě v polovině devadesátých let byly ty rozdíly velké. I dnes nějaké rozdíly mezi ekonomikami přetrvávají, ale myslím, že způsob privatizace v tom nehraje takovou roli.
Myšlenka privatizace spočívala v tom, že občané samotní dají trh do pohybu, měl to být demokratický proces, kde všichni mají stejnou šanci. Dnes ale máme asi nejvyšší podíl superbohatých v celém regionu. Mezi touto skutečností a procesem privatizace žádnou souvislost nevidíte?
Samotná skutečnost, že je tady velká majetková nerovnost, je určitě důležitá. Je ale otázka, jestli je to důsledkem privatizace, nebo jestli je to něco, co se vytvořilo až potom. Z majetku, který byl privatizován během devadesátých let, navíc přes kupony neprošla ani polovina. V určitý moment byla privatizace velmi zásadní, zejména politicky, ale myslím, že její celkový dopad není tak obrovský, jak se někdy tvrdí. Proč ale došlo k velké koncentraci vlastnictví, na to já osobně odpověď nemám.
Jakým způsobem se tedy privatizovala ta většina státního majetku po roce 1989?
Na konci devadesátých let se privatizovaly banky, což je několik subjektů, ale s obrovským majetkem. Část majetku se privatizovala přímými prodeji v devadesátých letech. V letech 1991 až 1992 se privatizovaly vyšší desítky firem zahraničním vlastníkům. Od poloviny devadesátých let tady byla naopak tendence nacházet české podnikatele, kterým se prodávaly velké české značky – viz Stehlík v Poldi Kladno, Maroušek v ČKD a Soudek ve Škodě Plzeň. Na konci devadesátých let pak zas dominuje privatizace do rukou zahraničních vlastníků. V tom celkovém obrazu není kuponová privatizace tak dominantní, ale politicky rozhodně dominantní byla. Bylo to to nejviditelnější, co vláda v oblasti privatizace udělala. A měla obrovský legitimizační význam i pro celou tržní reformu.
Když tedy mluvíme o vstupu zahraničního kapitálu na český trh, týká se to spíš pozdní privatizace?
Probíhalo to spíš ve vlnách. Na začátku devadesátých let to byla drobná privatizace formou přímého prodeje. Na konci devadesátých a na začátku nultých let pak vlády dělaly řadu investičních pobídek.
Měli jsme tady nějaké konkurenční vize toho, jak by měla československá ekonomická transformace probíhat?
Určitě tady konkurenční vize byly. U každé agendy to bylo trochu jinak. Jedna věc je privatizace státního majetku, druhá reforma zdravotnictví, školství nebo důchodů. V každé oblasti existovalo několik koncepcí. V otázce privatizace se uvažovalo i o velice odlišných postupech. Třeba varianta, že by majetek zůstal nějakou dobu v rukou státu, který by ty podniky nějak restrukturalizoval, investoval do nich a pak je postupně prodával. Tato metoda se používala třeba v bývalém Východním Německu, kde byl státní úřad, který postupně rozprodával státní podniky. Nebo tady byla představa, že by se to mohlo nabídnout k odprodeji primárně zaměstnancům a zaměstnanci by se mohli stát akcionáři těch podniků, což se hodně dělalo ve Slovinsku, kde to nějakým způsobem fungovalo. Tady to bylo odmítnuto z toho důvodu, že to není úplně spravedlivá metoda a že kuponová privatizace je vlastně spravedlivější, protože nabízí možnost úplně všem a ne jen lidem, kteří v dané chvíli v tom podniku pracují.
Mohlo se to tedy vyvíjet radikálně jiným způsobem?
Spíš je otázka, jestli by to přineslo dramaticky lepší výsledky. Jak jsem už říkal, ty rozdíly mezi zeměmi nejsou tak velké. Privatizace proběhla nakonec všude a vliv toho, jakou kombinaci metod jednotlivé země zvolily, se postupem času stíral. Co se celkového směřování té reformy týče, lidé kolem Klause se inspirovali anglosaským kapitalismem, kde je silná pozice vlastníka a menší státní regulace. Odbory tady jako vzor prosazovaly model německého sociálně-tržního hospodářství, ten ale neměl v tu dobu dostatečnou politickou podporu. Verbálně se k němu připojovali snad jen lidovci, ale ti se nakonec přidali ke Klausovi v jeho vládě. Nikdo neměl politickou sílu to prosadit.
Jak vlastně probíhala privatizace v Polsku a v Maďarsku? Byl to úplně jiný mechanismus, nebo najdeme podobnosti?
V Maďarsku se do velké míry uplatnilo to, že tam byla větší míra zahraničních investic a manažeři měli větší šanci si podniky zprivatizovat pro sebe. V Česku tu možnost měli nakonec taky, ale bylo to pro ně výrazně obtížnější. V Polsku privatizace trvala déle a střídaly se různé přístupy. Částečně se tehdy použila i kuponová privatizace, ale různé vlády měly odlišné koncepce. Používaly se mnohem diverzifikovanější metody. Nejsem si ale jistý, že by forma privatizace měla nějaký zásadnější vliv na současnou situaci.
Odvážil byste se československou transformaci nějak hodnotit? Co stojí za to vypíchnout?
Vždy, když to hodnotíme, díváme se na to perspektivou toho, jak by to z našeho pohledu mělo optimálně probíhat. Určitě se dala spousta věcí udělat jinak, ale nepřijde mi, že by výsledek mohl dopadnout nějak dramaticky lépe. Tedy že jsme mohli být do deseti let na úrovni Rakouska, jak se tehdy říkalo.
To byl nicméně významný motiv privatizace…
To rozhodně, toto očekávání se objevovalo velmi často. Dnes nám to přijde směšné, ale v té době to hodně působilo. Na devadesátých letech mi přijde zajímavé, že to je snad poslední utopický moment v dějinách naší společnosti. Byla tam vize, že když uspořádáte co nejvíce oblastí společnosti podle principů trhu, všem to poskytne možnost volby a zároveň to bude generovat takový hospodářský růst, že na tom většina společnosti zbohatne. V jistém smyslu se to stalo, protože životní standard se zvednul velmi výrazně. Zároveň po nějaké době začala sílit kritika, že trh je také prostorem pro dominanci, a utopický moment v této chvíli vyprchal.
Myslíte to tak, že negativní aspekty tržního hospodářství nebyly tehdy tématem?
Kritika trhu byla spíš vnímána jako pozůstatek staršího myšlení, zpátečnictví a snaha o návrat k socialismu. Bylo to víceméně pochopitelné z hlediska tehdejší zkušenosti lidí s obrovským státním hospodářstvím, které produkovalo věci horší kvality a za mnohem vyšší náklady než na Západě – a všichni to tehdy už viděli. Je ale zajímavé, že se toto myšlení propsalo i do nedávných evropských voleb. Podívejme se na rétoriku Motoristů a Filipa Turka. Je to svým způsobem ideový návrat do raných devadesátých let, snaží se oživit představu, že liberalizace všeho je univerzální recept, který se dá použít víceméně kdykoliv. Podle mne se ale na všechno určitě použít nedá. V situaci devadesátých let to bylo důležité, ale není to všelék. Tento resentiment se myslím propisuje i do obliby lidí, jako je Javier Milei a další radikální libertariáni.
Text ze série Dohánění Západu skončilo vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás