Současné debaty o „komunistické minulosti“ ve středoevropském regionu v sobě mají něco podezřelého. V liberálním se diskursu se touto neslavnou minulostí překrývají problémy dneška, v diskursu krajně pravicovém má pak být tato naše zkušenost specifickou výhodou pro větší bdělost vůči neomarxismu a progresivismu. Ať už je ale „komunistická zkušenost“ pojímána ideologicky jakkoli, sama o sobě nám o současnosti mnoho neřekne. Poznání transformace, při které se kromě ekonomiky a politiky rychle měnil i jazyk popisující společenské děje, však k lepšímu pochopení současnosti pomoci může. Minulý režim – či v případě celé střední Evropy minulé režimy – s komunistickou ideologií a státně socialistickou praxí centrálně řízených ekonomik přitom slouží jako pozadí transformace. Jako místo, odkud se kdysi vyšlo.
Spojování „levicových a vlasteneckých“ stran, které teď provádí šéfka české komunistické strany Kateřina Konečná, možná ne definitivně, určitě ale na dlouhou dobu uzavírají éru, kdy v politice existoval levicový hlas reflektující společenské nerovnosti a třídní perspektivu. Právě třídní perspektiva, jakožto základní teoretické východisko jakékoliv levicové politiky, byla v Česku stejně jako v dalších postsocialistických zemích od devadesátých přehlížena a zkušenost milionů lidí, kteří se nestali „vítězi transformace“, tak byla nedostatečně zohledněna či přehlížena.
S koncem minulého režimu odešla – nebo alespoň byla zproblematizována – také identita dělnické třídy.
Vnímat problémy české a slovenské (nebo polské či maďarské) transformace a jejich výsledky jako regionální specifikum, tedy s důrazem na jedinečnou postkomunistickou zkušenost, by byla chyba. Procesy jako deindustrializace, osekávání sociálních států, digitalizace, individualizace a mnoho dalších se děly na Západě i globálním Jihu zhruba ve stejnou dobu jako v postsocialistické střední Evropě. A jazyk ultrapravice, která dnes nejhlasitěji, a hlavně nejúspěšněji sbírá hlasy odporu proti světovému liberálnímu řádu, se všude na světě podobá. Mimo jiné reprezentuje ty, kteří v devadesátých a nultých letech nenaskočili do procesu globalizace a transformace a nějakým způsobem zůstali vzadu. Tento společenský řád pak přenáší bohatství, ale taky chudobu do dalších generací, přičemž osekávání všeho veřejného činí chudobu zcela nesnesitelnou.
Středoevropský příspěvek do celosvětového ultrapravicového obratu proti globalizaci a liberalismu nepochybně pochází z Maďarska. Jak polské Právo a spravedlnost, tak Andrej Babiš a hnutí ANO se pokoušeli a stále pokoušejí v některých aspektech kopírovat a napodobovat Viktora Orbána. Využití znechucení z (neo)liberálního řádu se zapojením některých odkazů k široce a vágně definovanému dělnickému odkazu je pro nacionalistické politiky zvláště lákavé. Jen pár týdnů před atentátem, při němž byl zraněn, slovenský premiér Robert Fico absolvoval pracovní směnu v továrně. A důraz na tvrdou práci je v nějaké podobě vlastní i marketingu Andreje Babiše v roli neúnavného manažera.
Vzpomínky na rovnost
Jako součást analýzy ústupu demokracie v Maďarsku zkoumal Gábor Scheiring vstup neonacionalismu do země a rozšíření této ideologie mezi (někdejší) dělnickou třídu. Scheiring analyzoval rozhovory s kvalifikovanými i nekvalifikovanými dělníky a dělnicemi ve čtyřech oblastech Maďarska, které byly v devadesátých a nultých letech výrazně postiženy deindustrializací. Zajímal ho zejména prožitek transformace u těchto lidí. Rozhovory pořídil v letech 2016 a 2017.
Prožívání transformace ke kapitalismu bylo nepřekvapivě v těchto oblastech převážně pochmurné. Lidé špatně snášeli nezaměstnanost, rozpad komunity, ztrátu jistoty a novou epochu vnímali také jako konec dostupnosti řady sportovních a kulturních událostí. „Měli jsme možnost sportovat, účastnit se kulturních akcí. Bez ohledu na to, kolik jsme vydělávali, mohli jsme jezdit na výlety, na dovolenou, a to nejen proto, že jsme byli mladší, ale také proto, že jsme neměli žádná omezení… Teď, když se svět rozšířil, ten pocit už nemám. Nemám tolik příležitostí, zejména po roce 2008, abych cítil, že jsem svobodnější,“ řekl někdejší střední manažer z cukrovaru v Szerencsi.
I z Česka známe silně znevažující až dehonestační typ rétoriky o lidech, kteří mají pocit, že „dřív to bylo lepší“. Jejich argumenty nejsou brány jako validní, nebo jsou spojovány jen s apelem na morálku. Argumentace pak jde směrem, že se nikdo nemohl mít líp, protože odpůrci režimu trpěli ve vězení. S koncem minulého režimu odešla – nebo alespoň byla zproblematizována – také identita dělnické třídy.
„Dělnická třída existuje, protože jsem její součástí. Nicméně, neříkáme tomu dělnická třída,“ uvedl kvalifikovaný manuální pracovník Duna Steel Works v Dunaújvárosu. Lidé si uvědomovali, že se poněkud ztrácejí v nové terminologii, která k nim není nejupřímnější. „Ubozí dělníci, říkají jim ‚polgár‘ (středostavovský občan – pozn. red.), ale klamou je, protože ve skutečnosti jsou proletáři. Ale nikdo jim neříká: vy jste proletariát. Oni se za to také stydí, ale ve skutečnosti proletariát jsou. Musí si to přiznat. Prvním krokem je uvědomit si, že se nestali polgárem, ale že jsou proletariát. Můj švagr je polgár – vlastní pekárnu a žije jako polgár. Jeho pekař není polgár. Ti, co obsluhují u stolů, nejsou polgár. Jsou to proletáři, a můj švagr jim platí peníze, které stačí na jídlo a na zaplacení účtů, ale to je vše,“ řekl do výzkumu střední manažer z oceláren v Dunaújvárosu.
Deindustrializace v někdejších silných průmyslových regionech tedy znamenala ztrátu identity na mnoha úrovních – osobní, komunitní i regionální. Proces zavírání továren se nedotkl jen těch, kteří v jeho důsledku přímo přišli o práci. Zavřená kina, restaurace, školky a další služby měly tvrdý dopad na celé společenství. Navíc odešli mladí lidé a rodiny s malými dětmi a často celé regiony se staly nehostinnými místy k životu.
Návrat nacionalismu
Toto svoje zklamání pochopitelně překlápěli lidé z „Rezavého pásu“ do kritiky nespravedlností. Scheiring si všimnul, že obecně jsou respondenti kritičtější k zahraničním firmám. V souvislosti s nimi mluvili často o otroctví a kolonialismu a za špatné považovali i jejich fungování. Naopak v případě firem v domácím, maďarském vlastnictví sice spatřovali chyby v managementu, ale logiku jejich fungování jako takovou nekritizovali. Vykořisťování v jejich případě nezmiňovali.
Středolevá Maďarská socialistická strana byla postupně chápána jako v zásadě falešná, pouze předstírající zájem o osud dělníků a dělnic. V maďarském „Rezavém pásu“ si držela podporu do roku 2006. Stejně tak odbory byly mezi respondenty chápány jako věc minulosti, která už není schopna koordinovat kolektivní a hlavně účinnou politickou akci. Levicová infrastruktura ani stávající terminologie nenabízely dobrou perspektivu ani symbolickou hrdost a solidaritu. Oproti termínu třída se tak dral do popředí národ. Kromě národa nebyla žádná další nadosobní entita, která by popisovala společnou skutečnost a zároveň vyvolávala naději a pocit vnitřní soudržnosti a solidarity.
Dělníkům ale v případě národa nešlo jen o abstraktní ideu solidarity založené na pokrevní, kulturní či jiné sounáležitosti. Národ je (v něčem podobně jako třída) chápán jako entita prosazující společné zájmy a cíle svých příslušníků. Vnitřní solidarita je skutečně jen vnitřní a respondenti, kteří mluví o jednotě a soudržnosti, dodávají, že toto je omezené státními hranicemi a není žádoucí, aby Maďaři řešili problémy okolního světa. I když tedy mezi dělníky hraje práce důležitou roli, zakládá spíše prostor pro oddělování „nehodnotných“ neprivilegovaných, jako jsou migranti a nezaměstnaní, a těch „hodnotných“ a „poctivých“, jako jsou pracující Maďaři.
Národ tak podle výzkumu funguje pro lidi s deindustrializovaných oblastí jako morální komunita, ale s hmotnými dopady a závazky, jako imaginární komunita solidarity. Národ aspoň symbolicky přebírá roli třídy a funguje „jako ventil pro třídní stížnosti“. Podle Scheiringa tímto způsobem národ nabízí obnovu narušené sociální smlouvy. „Vznikající neonacionalistické přeformulování solidarity dělníků je zakořeněno v jejich každodenních zkušenostech během období transformace,“ píše Gábor Scheiring. Právě to otevřelo strukturální příležitost pro neliberální politické podnikatele, jako je Orbán, aby využili dělnického hnutí proti postsocialistické transformaci, která v Maďarsku měla podobu politiky otevřených dveří pro nadnárodní korporace a nízkých daní. V případě Maďarska mělo dělnické kontrahnutí důležitou roli především ve volbách v roce 2010, kdy dělnictvo poprvé masově vypovědělo loajalitu socialistům a volilo pravici.
Dřina bez národa
Česká socioložka Kateřina Nedbálková se také zabývá dělnickou třídou. Její výzkum v továrně na boty patřící do globálního koncernu Baťa knižně vyšel jako Tichá dřina. Několikaměsíční pozorování v továrně jde do hloubky a popisuje celou řadu aspektů „bytí dělníkem“, či spíše dělnicí. Jedním z cenných postřehů Nedbálkové je právě ten o nízké či žádné reprezentaci dělnické třídy v médiích, politice a veřejném prostoru. Přitom dělníci a dělnice tvoří významnou část společnosti.
Výzkum pak u dělníků a dělnic ukazuje znechucení politikou, jakkoli názory na to, co je a co není správné nebo žádoucí, dělnictvo má. Nejlépe mezi lidmi v továrně dopadali Andrej Babiš a také Miloš Zeman. Především Babiš reprezentuje tvrdého pracanta, který se rve za zájmy lidí (byť v minulosti kradl). Závěrečnou shrnující kapitolu svojí knihy Nedbálková příznačně nazvala „Neocenění“. Konstatuje v ní mimo jiné, že přestože třídní rétorika byla v Česku po roce 1989 rychle opuštěna a ani třídní zkušenost dělníků (a zejména ženských dělnic) není zdaleka jednolitá, povědomí o vlastní pozici ve společnosti mezi dělnictvem zůstává. Nostalgie po jistotách minulého režimu je ovšem skrývána kvůli předpokládaným odsudkům.
Pocity domácí komunity dělníků ohledně továrny a cizí korporace zkoumá i Nedbálková. Ve srovnání s Maďarskem však v Česku v roce 2020, kdy Nedbálková v továrně pracovala, zdaleka nebyla taková míra neonacionalismu, který by jakožto imaginární společenství mohl symbolicky nahradit třídu a stal se vlivným politickým aktérem. Zároveň každé další volby ukazují, že nespokojenost nachází stále nové kanály, kterými se šíří. Naposledy Českem otřásl nečekaně dobrý výsledek Filipa Turka, který sbíral hlasy převážně méně vzdělaných mladších mužů z periferních oblastí, kde je zároveň hodně průmyslu spojeného s výrobou automobilů. Turek v žádném případě nebyl mluvčím dělnické třídy, ale se svým proautomobilovým programem odpovídal i na část ekonomických strachů a nejistot.
Andrej Babiš zatím s „národem“ politicky tak docela pracovat neumí, byť Babišovu snahu o rámování vlády Petra Fialy jako progresivistické jasně ukazuje ultrapravicovou inspiraci Orbánem. Zároveň však třídní analýza z hodnocení voleb stále vypadává. Neochota liberálů hovořit třídní perspektivou došla svého prozatímního vrcholu v případě úspěchu Roberta Fica a dalších autoritářských politiků a stran na Slovensku. Sociolog Michal Vašečka radši mluvil o biologických příčinách a determinaci Slováků, než aby artikuloval třídní pohled a interpretaci.
Text ze série Dohánění Západu skončilo vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.
