„Není žádným tajemstvím, že model tzv. sociálního státu je v řadě evropských zemí v hluboké krizi,“ uvedl v roce 2012 tehdejší premiér Petr Nečas na ideové konferenci ODS. „Řekové, Portugalci a dnes již také Španělé a někteří další na vlastní kůži pociťují rozpad tradičních jistot ve velmi syrové podobě,“ deklaroval tehdejší předseda největší pravicové strany v Česku. O rok později přišel Nečas o moc a ty nejdivočejší experimenty se sociálním státem v Česku aspoň na čas skončily. I když ne docela.
Sociální stát je v zemích Visegrádské čtyřky dlouhodobě nejen předmětem útoků neoliberální pravice, ale také funguje jako nástroj kontroly společnosti.
Marketingovým vybavením české pravice a jejích dvou vlád v letech 2006–2010 a 2010–2013 byly poměrně nevybíravé útoky na údajné „flákače“ a „parazity“, tedy proti příjemcům dávek. V postkrizové atmosféře škrtů a strašení „řeckou cestou“ byla údajná nehospodárnost reprezentována příjemci dávek, kteří měli být obětováni ve jménu obnovení prosperity. Právě fanatické škrtání přitom nakonec způsobilo, že se Česko dostávalo z krize rekordně dlouho a proškrtalo se až k dvojité recesi, která pominula teprve v roce 2013. Ani sociální demokracie vládnoucí s KDU-ČSL a hnutím ANO však neobnovila skutečně univerzální systém dávek.
Společnost pracovních zásluh
Sociální stát je v zemích Visegrádské čtyřky dlouhodobě nejen předmětem útoků neoliberální pravice, ale také funguje jako nástroj kontroly společnosti. O tom svědčí nejen maďarské a polské nakládání s institucemi sociálního státu, ale do značné míry i to české. V Maďarsku byla jednou z reakcí na táhlou ekonomickou krizi, která v Maďarsku začala už v roce 2006, redukce sociálního státu Orbánovým režimem. „Je lepší si přiznat, i když je to obtížné, že koncept sociálního státu je u konce. Místo toho bychom se měli snažit vybudovat pracovní státy a nahradit nárokovou společnost zásluhovou společností,“ řekl ve svém projevu v roce 2014 Viktor Orbán. Tou dobou byl už čtyři roky u vlády a v sociální oblasti kromě centralizace zdravotnictví, která vedla ke snížení kvality zdravotnické péče, nebo škrtů ve školství, jež usnadnily segregaci Romů, zavedl také reformy dávek, zákoníku práce a sociální ochrany. Systém podporoval zejména střední třídu, a to ještě jen její úspěšnější část. Sociální systém rozdělil společnost na „zasloužilé“, hodné sociální ochrany, a „nezasloužilé“, kam patří zejména menšiny, lidé na ulici a jinak marginalizovaní. Na tyto skupiny uvalil stát represe jako například faktickou kriminalizaci bezdomovectví, veřejné pracovní programy a zrušení programů sociální pomoci.
Současně byly zavedeny štědré hypoteční dotace pro střední třídu a systém daňových úlev byl rozšířen na podporu pracujících rodin. Daňový systém ještě více zvýhodnil střední a vyšší střední třídu a v průběhu let byl stále více regresivní na úkor špatně placených pracovníků. Iliberální stát tak zásadně přepsal „sociální smlouvu“ a sociální péči nahradil nacionalistickým konsensem založeným na identitní politice. Orbánova politika přitom byla mimo jiné reakcí na prozápadní, volnotržní fumdamentalsimus jeho politických předchůdců. Protekcionismus vůči domácímu kapitálu se nicméně neodrazil v protekcionismu vůči obyvatelům.
Tradiční rodiny
Jakožto odpor proti prozápadnímu a protržnímu modelu, který nechává vládu nad Polskem cizincům, se formovala ekonomická ideologie a hlavně rétorika Práva a spravedlnosti (PiS), které se k moci dostalo v roce 2015. I když v reakci na ekonomickou krizi neoliberální vláda Donalda Tuska po roce 2010 částečně rezignovala na tržní ortodoxii a uvědomila si potřebu aktivního státu a rozvojové politiky v domácí ekonomice, svůj pohled na sociální dávky nezměnila a tuto agendu nechala až svým následovníkům. Polské Právo a spravedlnost se v letech své vlády 2015–2023 chovalo v některých ohledech podobně jako Orbán – konečně inspirací autoritářským Maďarskem se předseda Jarosław Kaczyński nikdy netajil.
Zásadní rozdíl byl v tom, že PiS dávky v masové míře zavádělo, nikoliv rušilo. S programem 500+ přišli až ultrakonzervativci z Práva a spravedlnosti. I v Polsku však byli stanoveni „žádoucí“ a „nežádoucí“ příjemci dávek. Preferovanými se staly chudé heterosexuální rodiny s více dětmi, které dostaly pět set zlotých na rodinu za každé dítě. Tato sociální politika měla nejen vyrovnávat nerovnosti ve společnosti, ale také formovat společnost podle konzervativních hodnot strany prosazující velké heterosexuální rodiny. Aby se podporované rodiny necítily „jako žadatelé o dávky“, žádosti o rodičovské dávky pro velké rodiny neměly být přijímány na stejných úřadech jako testované dávky, při kterých žadatelé musí dokazovat svůj nárok.
„Silný důraz na konzervativní, familialistické, pronatalistické a produktivistické politiky je také patrný při podpoře dalších sociálních skupin, například zdravotně postižených a jejich rodičů/pečovatelů. Vláda dosud nevyhověla rozhodnutí Ústavního soudu o zrovnoprávnění dávek pro ty, kteří pečují o zdravotně postižené děti, a osoby pečující o dospělé rodinné příslušníky,“ píší ve své studii Řízení nového autoritářství: Populismus, nacionalismus a radikální reformy sociálního státu v Maďarsku a Polsku z roku 2020 výzkumnice Noemi Lendvai-Bainton a Dorota Szelewa. Ukazují, že dávky měly ještě jiné funkce a také že zdaleka nebyly univerzální. Preference „tradičních“ hodnot nebyly ze strany Práva a spravedlnosti zdaleka nevinné. Například LGBTQ+ komunita zažívala v ultrakonzervativci ovládaném Polsku těžké časy včetně „zón bez LGBT“. Dávky každopádně byly nebývale úspěšné v eliminaci chudoby a samotné PiS je v roce 2019 navýšilo a rozšířilo na prakticky všechny polské domácnosti s aspoň jedním dítětem. Dávka 800+ zůstala i po té, co Právo a spravedlnost přišlo o moc ve prospěch Donalda Tuska.
Snížit daně a omezit stát
V Česku sice nezískalo autoritářství nikdy takovou moc jako v Polsku a zejména Maďarsku, ale útok na sociální stát jako reakce na ekonomickou krizi po roce 2008 byl velmi podobný. I český dávkový systém se rozdělil na „dobré“ a „špatné“ dávky a také on dělí lidi na „zasloužilé“ a „nezasloužilé“. Systém „dobrých“ dávek (systém dávek státní sociální podpory vznikl už v devadesátých letech a týká se například příspěvků na bydlení pro pracující rodiny s dětmi) přitom ty „špatné“ (tj. dávky hmotné nouze) doplnily v roce 2006. Systém se dále zásadně zpřísnil v roce 2012, kdy na ministerstvu práce a sociálních věcí byl Jaromír Drábek z TOP 09. Právě tehdy se na úřadech vyplácejících chudinské dávky začalo masivně testovat a byrokracie dosáhla šikanózních rozměrů. Tato tendence z českého dávkového systému už nikdy docela nevymizela. Radnice, kraje i stát využívají dávky pro „nezasloužilé“ členy společnosti pravidelně k represím a disciplinaci chudých obyvatel.
Jurečkova reforma dávkového systému by mohla přinést zlepšení v oblasti byrokracie, zároveň ale sám ministr práce a sociálních věcí stále zdůrazňuje potřebu boje se „zneužíváním“ dávek. Aplikace podobných postojů do praxe pak vytváří další a další byrokracii, jako se to stalo u dávek hmotné nouze.
V „přísnosti na chudé“ nebo alespoň na některé chudé se zejména v Maďarsku spojilo politické autoritářství a tvrdý ekonomický neoliberalismus. V Polsku sice program 500+ pomohl ke skutečně masivnímu řešení dětské chudoby, zároveň se ale i v této politice dají vysledovat stopy sociálního vylučování. V Česku jsme v minulosti podobné praxe, jaké zaváděly autoritářské režimy v regionu, viděli také. A nyní pod vedením ODS vláda opět rozjíždí logiku škrtů a hledá úspory v sociální oblasti, jakkoli tak koná v opozici k autoritářskému populismu a rétoricky prosazuje společenskou solidaritu. V praxi ale provádí stejnou politiku škrtů jako v minulosti, jen bez útoků na „parazitické segmenty“ společnosti. Fakticky však vláda ODS snížila valorizaci důchodů, a nechala tak opozičnímu lídrovi Babišovi možnost zastat se „zasloužilé“ skupiny příjemců dávek.
V tomto ohledu je zvlášť znepokojivé chování Andreje Babiše. Od roku 2021, kdy přešel do opozice, také přestal být (nedobrovolným) koaličním spojencem sociální demokracie. Už před posledními volbami v roce 2021 se ukazoval po boku s Viktorem Orbánem a ve stejném roce také hlasoval pro zrušení superhrubé mzdy, což zvýhodnilo vyšší střední třídu a dále posílilo degresivní charakter českého zdaňování. Babiš zatím vždy vládnul se sociální demokracií, a tak jeho vlády nikdy výrazně neškrtaly ve veřejných výdajích. Politické námluvy mezi pravicovou frakcí ODS, Motoristy/Přísahou a hnutím ANO však ukazují, že oligarchovo hnutí by se mohlo přiklonit ke snaze výrazně snížit daně a omezit stát. Stačí vyjmout „zasloužilou“ skupinu Čechů a Češek a zbytek ve jménu produktivity a úspor osekat. Soutěž mezi jednotlivci a skupinami nemusí řídit jen trh, ale i stát.
Text ze série Dohánění Západu skončilo vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás