Na začátku vlády Fideszu byl rozvrat neoliberalismu, v Maďarsku paradoxně reprezentovaného levicí. Volební vítězství Fideszu v roce 2010 bylo drtivé a někdejší vládní strany se z porážky nikdy zcela nevzpamatovaly. Orbánismus začal vznikat po vleklé krizi, která v Maďarsku začala už do roku 2006. Kromě politického paradigmatu, pluralitních médií a systému protivah Fidesz zasáhl i do ekonomického paradigmatu. Základní fundament zahraničních investic a dominance zahraničního kapitálu v technologicky náročnějších sektorech však ani Orbán nezměnil, naopak jej posílil. Přesto dokázal zároveň posílit i roli domácího kapitálu, ze kterého udělal jeden z pilířů svého mocenského bloku.
Navzdory nacionalistické rétorice a ochranitelství vůči loajální podnikatelské oligarchii Orbánův režim funguje především ve prospěch nadnárodního, zahraničního kapitálu, na kterém je země ekonomicky závislá. Uspokojování domácího byznysu, zahraničních korporací a vlastní politické třídy pochopitelně vyžaduje tlumení opozičních aktivit pomocí represí za hranicí demokratických standardů a také silné nacionalistické rétoriky. Jak si ale všímá politolog a výzkumník Gábor Scheiring: „Jedním z nápadných rysů Orbánovy neliberální hegemonie je mlčení podnikatelské třídy. Dosud ani národní, ani mezinárodní kapitalisté nevyzvali k odporu proti útokům na liberální instituce.“
Orbán a jeho verze spojení tvrdého kapitalismu s nacionalistickou rétorikou a autoritářským vládnutím nejspíš ještě neřekli poslední slovo.
Silný vztah Fideszu k domácímu byznysu se rodil postupně. Domácí podnikatelé se v devadesátých a nultých letech v Maďarsku pohybovali spíše v odvětvích s nižší přidanou hodnotou a mnohem více než nadnárodní korporace spoléhali na levnou pracovní sílu. Vlády šly mnohem více na ruku korporacím a spoléhaly na pokračování ekonomického modelu budovaného už od sedmdesátých a osmdesátých let. Postkomunistická Socialistická strana Maďarska a její ekonomická elita věřily v minimální stát a co největší zahraniční investice. A také v malé daně, malé přerozdělování a růst tažený nadnárodním kapitálem. Dvaceti letům mezi roky 1990 a 2010, které vytvořily podmínky pro nástup Orbána, jsme se věnovali v předchozím textu této série. Z hlediska pozdějšího vývoje se jako nejpodstatnější v této době ukázalo rozvrácení maďarského „Rezavého pásu“, tedy tradičního dělnického regionu, a také ignorování zájmů domácích podnikatelů. Na obojím mobilizoval a později stavěl legitimitu Fidesz.
Pragmatická volba domácího kapitálu
Pro pochopení některých aspektů ekonomického chování Fideszu se musíme vrátit do roku 1994, kdy byla strana ve volbách poražena Socialistickou stranou Maďarska. Ta se v první polovině devadesátých let ukázala jako lépe ukotvená mezi staronovou maďarskou ekonomickou elitou. Ekonomická moc vycházela z kontaktů vzniklých ještě před rokem 1990 a při následné transformaci. Představitelé Fideszu si tohoto byli vědomi a svého hendikepu se hodlali zbavit. „Nemůžeme počítat s nikým jiným než sami se sebou, máme jen to, co si získáme. Naši soupeři za posledních čtyřicet let vydělali spoustu peněz a hromadili je pro těžké časy, případně mohou využít své pozice ve vládě k zajištění svého financování. Pokud s nimi nebudeme schopni soutěžit, nebudeme schopni předat své myšlenky voličům. Nebudeme mít žádné publikace, žádné kanceláře, žádné zaměstnance a neuspějeme, i když budeme mít ten nejlepší možný program,“ popsal situaci v roce 1994 sám Viktor Orbán. Strana věděla, že potřebuje vlastní ekonomické zázemí.
Domácí kapitál ale také hledal spojence. Vláda Fideszu mezi lety 1998 a 2002 ještě změnu ve prospěch domácího byznysu nepřinesla a pokračovala v preferenci nadnárodního kapitálu a přímých investic. Během dlouhé vlády maďarské středolevice mezi lety 2002 a 2010 se začaly rodit některé klíčové vazby mezi domácím kapitálem a politickou pravicí reprezentovanou Fideszem. Když vláda v roce 2002 zvedla minimální mzdu, pro domácí byznysmeny to byla pohroma. Jejich byznysmodel založený na nízkých mzdách a nízké přidané hodnotě nenacházel na vládní úrovni zastání. Hlavními příjemci státních benefitů byly korporace a stát neudělal takřka nic pro podporu domácích podnikatelů. Tržní fundamentalisté z Maďarské socialistické strany, kteří chtěli minimální stát a rozvoj tažený mezinárodním kapitálem, raději podporovali korporace, se kterými měli i užší personální propojení.
Ideologii a zároveň zájmy domácích kapitalistů definoval v jednom rozhovoru ekonom László Parragh: „V Maďarsku existují dvě paralelní ekonomiky. Nadnárodní korporace nejsou vládními opatřeními příliš ovlivněny. A když jsou, mohou využít svou lobbistickou sílu ke zmírnění dopadu (…) Celkově jsme odevzdali náš těžký průmysl cizincům – to byla cena za změnu režimu. Aktiva koncentrovaná v průmyslu jsou klíčová pro rozvoj národa. Průmysl by měl generovat většinu zisků národních kapitalistů – je s námi kulturně a finančně spojen. Nicméně pouze malé a střední podniky zůstaly v maďarském vlastnictví. Nebezpečím vládních opatření je, že se naše pozice zhorší i v tomto sektoru (…) V Maďarsku nyní dominuje liberální hospodářská politika, která prosazuje nadvládu tržních pravidel. Myslí si, že státní zásahy by měly být minimalizovány. To není myšlení založené na podpoře. Znamená to, že bychom se měli vzdát nástrojů, které by mohly posílit slabší domácí podniky a umožnit jim úspěšně konkurovat na trhu.“
Od roku 2002 se Fidesz přiklonil k ekonomickému nacionalismu a nechával si vypracovávat podklady právě od obchodní komory, jíž Parragh šéfoval. Část domácích kapitalistů si našla cestu k Fideszu během nultých let za středolevicových vlád, kdy nepříznivě pociťovali upřednostňování nadnárodního kapitálu. Ochotně proto poskytovali média a podporu Orbánovu Fideszu. Jiní podnikatelé si našli cestu k orbánovcům jednoduše až po jejich převzetí moci.
Podnikatel György Wáberer byl právě takový. Typický maďarský privatizační manažer v první polovině devadesátých let spolu se svými kolegy zprivatizoval státní podnik Volán Tofu. Za peníze, které takto získal, pak koupil nákladní dopravní společnost Hungarocamion, kterou vytáhl až na jednu z největších v Evropě. Za jeho úspěchem měla stát podle zpráv řady médií také velmi agresivní mzdová politika – jeho společnost platila jedny z nejnižších mezd v Evropě. Wáberer už u sociálnědemokratické vlády lobboval za daňové zvýhodnění dieselových motorů, vyšlo mu to ale až s vládou Fideszu. Jeho firma díky tomu ušetřila přes milion dolarů ročně. Později v roce 2015 se stal komisařem pro silniční dopravu a logistiku. Začal více kontrolovat řidiče zahraničních společností a zavedl pro ně přísnější pravidla, zároveň snížil administrativní a daňovou zátěž pro domácí provozovatele nákladní automobilové dopravy. „Nejvíce jsme dosáhli za vlády Orbána. Jeho vláda byla nejotevřenější podpoře našeho sektoru, a to způsobem, který prospívá celé zemi,“ komentoval to Wáberer. Řada domácích kapitalistů zbohatla díky nízkým mzdám pro nekvalifikované síly. Po roce 2010 získala obchodní komora – a konkrétně Parragh – významný vliv na ekonomickou politiku Fideszu.
Autoritářství a akumulativní stát
Nástup orbánismu znamenal celou škálu změn – nejen politických, ale i ekonomických. Orbán v roce 2010 reagoval na globální ekonomickou krizi, která bolestivě odhalila závislost Maďarska na mezinárodním kapitálu. Na domácí půdě pak čelil znechucení z neoliberalismu a tržního hospodářství mezi lidmi i znechucení domácích kapitalistů z předchozích vlád.
Některá odvětví jako bankovnictví a energetika byla do určité míry získána pod domácí kontrolu. Tím Orbán neuspokojoval pouze spřátelené podnikatele navázané na Fidesz, ale celou širší domácí podnikatelskou buržoazii. To neznamená, že nedocházelo k přerozdělování směrem k loajální oligarchii. Jen tuto podnikatelskou vrstvu není dobré chápat nutně jako nejbližší stranické spojence. Akumulativní stát podporoval i menší podnikatele. Dobrým příkladem chování nového režimu může být v podstatě vyvlastnění tabákového průmyslu a udělování licencí na prodej tabáku, které byly přes firemní strukturu využity k odměňování různých spojenců.
Orbánismus politicky i ekonomicky podlomil sociální stát. Rozpad některých služeb „kompenzoval“ kriminalizací chudoby, například zákony proti bezdomovectví a zavedením veřejně prospěšných prací. Nezaměstnaní byli vyloučeni z některých sociálních dávek a vytlačeni ještě více na okraj. Tento autoritářský neoliberalismus rozděluje potřebné na „zasloužilé“, kterým poskytuje alespoň základní sociální ochranu, a „nezasloužilé“, na které nasazuje disciplinaci a represi.
Důraz domácích podnikatelů na ekonomický protekcionismus a povinnost státu pomáhat domácím podnikatelům nebyl v žádném případě spojený s podporou sociálního státu. Naopak. Na rozdíl od mezinárodních korporací většina domácích podnikatelů působila v odvětvích s nízkou přidanou hodnotou, a tvrdě se proto stavěla nejen proti daním, ale také proti zaručeným mzdám, sociálním výdobytkům a veřejným výdajům do školství nebo zdravotnictví. Nadnárodní kapitál byl v tomto ohledu přeci jen o něco velkorysejší.
Autoritářská nabídka
V prvních letech orbánismu mezi roky 2010 a 2018 zaznamenala celá Evropa ekonomický růst, kdy mohly postsocialistické země ve střední Evropě konečně naplno využít výhod integrace do globální ekonomiky. Maďarsko v těchto letech generovalo růst přes tři procenta, vyšší než ČR a Slovinsko, ale nižší než Polsko nebo Slovensko. Až na vybraná odvětví, která přešla pod vliv loajální podnikatelsko-politické třídy, stát zdaleka nerezignoval na pobídky pro nadnárodní kapitál. Právě naopak, pobídky zesílily. Jen roli přímých zahraničních investic do určitě míry převzaly evropské fondy.
Nabídka nekvalifikované pracovní síly byla společně s ořezáním už tak dost osekaného sociálního státu jedním z velkých zisků pro domácí podnikatele a v menší míře také pro nadnárodní korporace. Vláda významně zvýšila flexibilitu pracovní síly a snížila její ochranu. Vedle schválení nového zákoníku práce v roce 2012 rozpustila stálý tripartitní orgán a novým zákonem skoro znemožnila stávky. Podnikatel Ferenc Dávid, který zastupoval zájmy podnikatelů, mohl spokojeně konstatovat, že předchozí zákon „příliš svazoval ruce zaměstnavatelům a zaměstnancům“.
To však nebyla jediná neblahá reforma. Vláda snížila investice do vzdělání na všech stupních, a proti univerzitám bojovala i politicky. O odchodu Středoevropské univerzity z Budapešti do Vídně se mluvilo hodně i u nás, stejně jako o zákazu gender studies na maďarských školách. Vláda také snížila minimální věk pro odchod ze školy z osmnácti na šestnáct let. Význačný proorbánovský podnikatel a lobbista navrhoval dokonce patnáct let.
Už středolevá vláda v Maďarsku neváhala snižovat daně ve prospěch korporací, Orbán to ale dotáhl do extrému. „Oficiální sazba daně z příjmů právnických osob je 9 procent, ale efektivní daň, kterou firmy po různých úlevách platí, je pouze 7,2 procenta, zatímco třicet největších nadnárodních společností, dominovaných německými výrobci, platí efektivní sazbu 3,6 procenta. Protiváhou takto nízkého zdanění firem spolu s vysokými dotacemi společnostem – mnoho z těchto ustanovení je nezveřejněných – je nejvyšší DPH v Evropské unii, a to 27 procent, jejíž břemeno nesou zaměstnanci, kteří jsou nuceni utratit největší část svého příjmu na základní potřeby. Není tedy překvapením, že maďarský systém daně z příjmů fyzických osob je téměř regresivní, s univerzální rovnou sazbou 15 procent,“ popsal v roce 2019 deník Lefteast.
Základním smyslem orbánovského autoritářského neoliberalismu je uspokojování tří mocensko-ekonomických bloků: domácích velkopodnikatelů, nadnárodních korporací a politické třídy. Pochopitelně tak musí docházet k pacifikaci případných nespokojenců a kriminalizaci chudých. Místo třídní perspektivy prorežimní propaganda staví národní solidaritu podél kulturních linií a etnonacionalismu, a celkem úspěšně tak přesměrovává nespokojenost společnosti. Od roku 2015 stále zesiluje antiimigrantská rétorika, která mohla radikalizovat nespokojence vzniklé už za orbánismu, který rovněž nechává hodně lidí na druhé koleji. Nedávno zesnulý filosof Gáspár Miklós Tamás neváhal pojmenovat tento typ státní propagandy a režimu jako postfašismus.
Čínský hub
„Čína je jedním z pilířů nového světového řádu,“ řekl Orbán na společné tiskové konferenci s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem na konferenci v Budapešti. Orbán nenechává nikoho na pochybách, kde v tomto světovém řádu bude Maďarsko stát. V roce 2022 čínští výrobci baterií oznámili investice do země ve výši přes deset miliard dolarů. V roce 2023 se Čína stala největším zahraničním investorem v Maďarsku. Maďarsko je pro čínské investice do baterií určená pro auta skutečně ideální destinací. Jedná se o jedinou zemi vyjma Německa, kde se vyrábí několik předních značek jako Audi, BMW nebo Volkswagen. Čínské investice nejspíš neohrozí ani spory mezi EU a Čínou ohledně cel na dovoz elektroaut. Toto spojení má samozřejmě i výrazný politický smysl – Čína je autoritářskou zemí a politickým konkurentem Evropské unie. Orbán tímto svým ekonomickým dobrodružstvím rozjíždí „politiku mnoha azimutů“ na vskutku vysoké úrovni.
Čínské investice se však zdaleka netěší oblibě u celé maďarské společnosti. Ani proklamované snížení nezaměstnanosti není ve skutečnosti zvlášť atraktivní, protože nezaměstnanost je v Maďarsku nízká – stejně jako korporátní daně.
Maďarské neoliberální autoritářství je závislé na zahraničních investicích a uspokojování investorů. Nízké korporátní daně pak znemožňují posunout maďarskou společnost většími investicemi do vzdělání a lidského kapitálu. I sociální politika je výběrová a účelová. Ekonomický model tak vyžaduje stále agresivnější politickou rétoriku i politiku. Přesto se nedá říct, že by byl režim v nějaké větší krizi a čekal ho brzký pád. Naopak se zdá, že řešení společenských rozporů represivním státem, autoritářskou politikou a ještě tvrdším neoliberalismem je ve světě čím dál populárnější trend. Orbán a jeho verze spojení tvrdého kapitalismu s nacionalistickou rétorikou a autoritářským vládnutím nejspíš ještě neřekli poslední slovo.
Text ze série Dohánění Západu skončilo vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás