Pokud chceme pochopit, co se dělo v postsocialistickém Maďarsku, musíme se vrátit před rok 1989 a k socialismu. V protikladu k obecnému mainstreamovému chápání ekonomické tranzice se věci nezačaly měnit jen tak z ničeho nic. Musíme se vrátit k období pozdního socialismu, protože celý proces transformace a integrace globální ekonomiky začal už před rokem 1989.
Nešlo jen o převzetí státních společností, ale spíše o rozebrání velkých socialistických podniků a jejich přetvoření na rezervoár montážní práce pro západní korporace.
Nejednalo se pouze o nějakou politickou změnu, která umožnila ekonomickou liberalizaci. Mohli bychom dokonce argumentovat zcela opačně a říct, že jsme mohli pozorovat hlubší ekonomické změny, které ovlivnily i rozhodování pozdně socialistického politického vedení. To všechno pak vyústilo v politické události roku 1989.
Jak přesně se to projevovalo v tehdejším Maďarsku?
Byl tady obrovský problém s dluhem, který dopadal na země sovětského bloku, ale také na země, které v dnešní terminologii spadají pod takzvanou semiperiferii. Maďarsko bylo jednou ze zemí RVHP, ekonomického sdružení pod taktovkou Sovětského svazu. To se potýkalo s obrovským zadlužením vůči cizím měnám – země RVHP měly velké dluhy vůči západním donorům. V případě Maďarska to bylo konkrétně Japonsko. Musel se tedy nastartovat nějaký proces, jak s tímto dluhem pracovat. A to se dělo už někdy od sedmdesátých let, kdy se mezinárodní okolnosti poměrně výrazně proměnily. Od konce sedmdesátých let byla situace zcela mimo kontrolu vedení jakéhokoliv státně socialistického vedení. Měli jsme tady významné změny v měnové politice, změny úrokových sazeb v režii amerického FEDu, koordinaci směnných kurzů ze strany velkých průmyslových velmocí. Tohle všechno mělo velký vliv na tehdejší Maďarsko.
Chcete tím říct, že mezinárodní ekonomické mechanismy byly mimo kontrolu tehdejších východoevropských režimů?
Zcela určitě, neměly nad tím žádnou kontrolu. Byly dokonce donuceny jednat proti svému původnímu politickému rámci a odstoupit od hlubší industrializace. Dokonce bych řekl, že se tato situace pro tyto země po roce 1979 stala jakousi dluhovou pastí, ze které nebyla cesta ven. A to jak politicky, tak finančně. Tato situace konkrétně Maďarsko donutila připojit se k Mezinárodnímu měnovému fondu. To nebylo něco, po čem by tehdejší režim toužil, a snažil se tomuto kroku vyhnout.
Jak to myslíte?
Téma připojení k Mezinárodnímu měnovému fondu se v Maďarsku řešilo od šedesátých let, ale byl tady konsenzus, že je potřeba se tomu vyhnout. Po roce 1979 už jiná možnost nezbývala. Maďarsko se připojilo v roce 1981.
Tvrdíte tedy, že Maďarsko po roce 1979 nastartovalo řadu reforem, které zemi nasměrovaly na cestu tržního hospodářství?
Ano, ale řadu těchto opatření vyžadoval právě Mezinárodní měnový fond. Maďarsko tedy s reformami začalo už před rokem 1989. Tehdy mělo v socialistickém bloku až pionýrskou, avantgardní reputaci. To byl samozřejmě liberální narativ. Pravdou bylo spíš to, že k tomu bylo donuceno kvůli vnitřním krizím. Je to ale zajímavé i politicky, protože v tomto procesu se začala moc přesouvat na určité lobbistické a ekonomické skupiny uvnitř socialistického vedení, které měly blízko k liberálnímu vidění ekonomiky a často to byli také lidé vyškolení ve Spojených státech. Operovali tehdy uvnitř státu, ale se socialismem už neměli nic společného. Měli ovšem podporu od Mezinárodního měnového fondu a začali socialistický systém rozkládat. Můžeme v tomto kontextu dokonce mluvit o politice škrtů, a to už v roce 1979.
Co si představit pod politikou škrtů za socialismu?
Třeba uvolnění zafixovaných cen chleba. Jedním z velkých symbolů socialistických výdobytků bylo například to, že se cena chleba dvacet let nezměnila. To se právě v tuto dobu změnilo. Podobných případů bylo více a jednalo se o podobné cenové reformy. Od poloviny osmdesátých let se ale už bavíme o bankovních reformách a zavádění hybridních forem soukromého podnikání.
Chápu, že celá řada reforem začala už před rokem 1989, ale přinesl tento rok nějakou významnou kvalitativní změnu? Co jsme mohli pozorovat po roce 1989? Jakým způsobem byl volný trh v Maďarsku implementován?
Jedním z hlavních pilířů postsocialistické reformy byla privatizace. V Česku a na Slovensku probíhala privatizace mnohem opatrněji než v Polsku a v Maďarsku. V Československu se podařilo alespoň částečně upřednostnit domácí aktéry a v některých případech i pracující. To se v Maďarsku nestalo. Privatizace začala v Maďarsku už před rokem 1989. Máme tady krátké období, kterému říkáme spontánní privatizace. Iniciovali ji manažeři velkých státních podniků a často z této privatizace také těžili. První postsocialistické vlády tyto změny neiniciovaly a snažily se spíše získat kontrolu nad už probíhající privatizací. Viděli jsme tady jistý konkurenční boj mezi politickou reprezentací a manažerskou třídou. Politikům se jakýsi vliv na privatizaci podařilo získat až tím, že do tohoto procesu zapojili zahraniční investory. Zahraniční kapitál následně poměrně rychle získal navrch. První postsocialistická konzervativní vláda ale prohrála hned následující volby a vytvořilo se vakuum, které později vyplnil Fidesz. Orbán a Fidesz se spojili právě s domácí manažerskou třídou, která na začátku devadesátých let prohrála souboj se zahraničními investory.
Tento konflikt mezi postsocialistickou manažerskou třídou a zahraničním kapitálem je tedy něčím, z čeho dnes Orbán a jeho vláda těží?
Svým způsobem ano, i když vývoj byl samozřejmě velmi složitý. O raných devadesátých letech ale můžeme určitě říct, že se zde formuje konflikt mezi domácím a zahraničním kapitálem. Stát se i v tuto chvíli pohyboval v režimu řešení svého dluhu a jeho možnosti zasahovat do těchto záležitostí byly velmi omezené. Musel totiž obsluhovat svůj dluh v různých programech Mezinárodního měnového fondu. Celá řada vlád tehdy upřednostňovala zahraniční kapitál nikoliv z nějakých politických instinktů, ale spíše kvůli tomu, že domácí kapitál neměl dostatek tvrdé měny, která byla potřeba. Byl tady velký tlak na získávání tvrdé měny, což akcelerovalo privatizační proces do fáze šokové terapie, kdy zahraniční investoři vstupovali masivně na maďarský trh. Domácí kapitál byl marginalizován.
Jaké to mělo následky pro maďarskou politiku?
Každá úspěšná vláda, která chtěla konsolidovat moc, musela nějaký způsobem uklidnit domácí kapitál. To je pro postsocialistickou éru klíčové. To je do velké míry hlavní úspěch Fideszu, který dokázal v podmínkách globální ekonomiky a prostřednictvím evropských fondů posílit vliv nejbohatších ekonomických elit v Maďarsku.
Která odvětví byla nejvíce zasažena privatizací a velkými ekonomickými změnami devadesátých let? A jaká byla reakce společnosti?
Nejvíce byla zasažena exportní výroba. Byly to velké a relativně úspěšné společnosti v rámci sovětského bloku. Některé z nich dokonce vyvážely své produkty i mimo země RVHP. Mám teď na mysli třeba výrobce autobusů, vlaků, elektroniky. Většina z nich byla rozdělena na menší celky a už se do svého původního postavení nikdy nevrátily. V nejlepším případě se z částí těchto společností stali dodavatelé komponentů pro větší korporace ze Západu. Mám na mysli společnosti jako Ikarus a podobně.
Proč vás tolik zajímá právě exportní výroba?
Ve svém výzkumu chci především zmapovat, do jaké pozice byl vytlačen domácí kapitál a proč právě v tomto sektoru existuje velká závislost na zahraničním kapitálu, a to až do dnešních dní. Exportní byznys v Maďarsku vlastní prakticky jen zahraniční investoři. Pokud dnes někde chceme najít domácí kapitál, je to většinou v sektoru služeb nebo v infrastruktuře. Stát si zachoval určitou schopnost dotovat tyto oblasti. Myslím teď třeba stavebnictví nebo finančnictví. To jsou naprosto typické oblasti, z nichž se generují nejvlivnější a nejbohatší lidé postsocialistického Maďarska. Když ale mluvíme o strategických sektorech, jako jsou inženýrské sítě, energetika, média, maloobchodní prodej, tak i tady více než 80 procent trhu převzali zahraniční investoři. Když se ale podíváme na exportní výrobu, je to více než 90 procent. Navíc je to trochu jiná situace. Nešlo jen o převzetí státních společností, ale spíše o rozebrání velkých socialistických podniků a jejich přetvoření na rezervoár montážní práce pro západní korporace. Během šokové doktríny přišla řada velmi kvalifikovaných dělníků o práci a stalo se to v podstatě ze dne na den, což přispělo i k pádu první porevoluční vlády.
Související článek:
Jak na maďarskou ekonomiku a společnost dopadla velká finanční krize z let 2008 a 2009?
Maďarsko bylo v krizi už před rokem 2008, což bylo pro země našeho regionu trochu atypické. V krizi bylo už od roku 2006, a to byl taky důvod, proč na něj ekonomická krize dopadla mnohem tvrději než jinde. Mohla za to forexová hypoteční dluhová krize. Abych to nějak zjednodušil, šlo v podstatě o to, že kvůli liberalizaci finančního trhu byl bankovní sektor po roce 1989 privatizován do rukou zahraničních bank. Společně s tím jsme tady mohli pozorovat vysokou podporu dluhové ekonomiky. Stát vyzval střední třídu, aby se zadlužovala na trhu s bydlením. Když se tyto dvě věci spojily dohromady, měli jsme tady maďarskou střední třídu, ale i části chudších vrstev, které si braly velké množství hypoték v zahraniční měně. Přes 60 procent domácností v tuto dobu nabralo velké množství zahraničního dluhu. Tato bublina následně praskla, směnné kurzy se extrapolovaly. V důsledku toho asi 30 procent všech maďarských domácností zbankrotovalo. Většina této zátěže totiž dopadla na dlužníky a banky chtěly zachránit především samy sebe a zbavit se těchto půjček. Stát neměl žádné možnosti, jak se s tím vypořádat, takže se to dostalo k Mezinárodnímu měnovému fondu. Tohle všechno se přidalo k dalším projevům finanční krize, které zažívaly i jiné země včetně České republiky. Exportní trh zkolaboval, průmysl byl v úpadku. Celý postsocialistický liberální ekonomický systém zkrátka zkolaboval.
Jak na tento vývoj reagoval Orbán? Předpokládám, že právě tyto události ho katapultovaly k moci, kterou drží už čtrnáct let.
Fidesz měl už ve svém předchozím vládním angažmá vlastní úrokovou politiku, která chtěla půjčky vyvázat ze závislosti na zahraničních měnách. Na tuto politiku v podstatě po roce 2010 navázal. Fideszu se v prvním desetiletí 21. století podařilo vytvořit velmi dobře organizované politické hnutí. Zahájili něco, čemu říkali „občanské kruhy“, do nichž zapojili lokální aktivisty. Po krizi v roce 2008 a 2009 dokázali oslovit celý segment maďarské společnosti, který byl opravdu znechucený z politického vývoje. Nejdůležitější pro ně byl domácí kapitál. Do té doby byl navázaný na sociální demokraty, kteří byli hlavní tváří maďarského neoliberalismu. Fidesz se dlouhodobě snažil tuto skupinu lidí rozdělit a dostat na svou stranu, a tak se propojil s hnutím obětí forexového dluhu. Jednalo se o vzdělané lidi ze střední třídy, kteří moc dobře chápali, v jaké situaci se ocitli. Byli touto krizi velmi tvrdě zasaženi, včetně vystěhování ze svých domovů a tak dále. Došlo tedy k dočasnému spojenectví mezi Fideszem a těmito aktivisty. Dokázali tuto kauzu využít pro politickou mobilizaci. Fidesz tehdy ve volbách získal ústavní většinu, a mohl tak změnit v podstatě cokoliv, co se mu zachtělo. Od té doby vidíme v Maďarsku opravdu dramatické ústavní změny.
Co Orbánova vláda v této věci udělala?
Podařilo se jim forexovou krizi využít k posílení domácího kapitálu. Dokázali umlčet velkou část aktivistického hnutí a dochází k rozpadu této aliance. Do roku 2015 se jim podařilo přenést většinu forexového dluhu na maďarskou měnu. V tomto ohledu navázali na svou předchozí politiku podpory středostavovských domácností při získávání hypoték, ale tentokrát v maďarské měně. Jednalo se o velmi selektivní proces. Většina držitelů forexového dluhu z tohoto procesu neprofitovala. Podařilo se ale obnovit hypoteční trh v maďarské měně. Aby to mohli provést, museli proniknout opravdu hluboko do bankovního systému i do stavebnictví a převzít centrální banku. Tehdy došlo ke znárodnění bankovního sektoru. Museli v tomto procesu převzít centrální banku, použít její rezervy, ale podařilo se jim zkonsolidovat hypoteční trh.
A v jiných oblastech? Jak byste vlastně Orbánův ekonomický projekt definoval?
Hlavním úspěchem Fideszu bylo vyrovnání sil mezi domácím a zahraničním kapitálem v Maďarsku. Jednalo se v podstatě o vytvoření nových vztahů mezi dominantním zahraničním kapitálem a domácím kapitálem. Šlo především o to, aby z těchto nových vztahů více benefitoval domácí kapitál. Dosáhli toho poměrně agresivním přístupem v exportních odvětvích. Zaměřil se na specializovanější práci a na vztahy s německými automobilkami. Všechny tři největší německé značky mají v Maďarsku obrovské továrny. Momentálně je Maďarsko třetí největší takovou zemí po Česku a Slovensku. Tento model je teď pod velkým tlakem v souvislosti s elektromobilitou. Maďarská vláda vytváří velmi agresivní neoliberální politiku, aby přilákala zahraniční kapitál. Sazbu pro korporátní daně snížila na nejnižší úroveň v Evropské unii. Momentálně je to devět procent. Do toho musíme ještě započítat různé daňové úlevy, takže reálně se daňová sazba pohybuje kolem čtyř až pěti procent. Zároveň tady máme nový pracovní zákon, který je extrémně flexibilní. Dokonce se spekuluje, že se na jeho tvorbě podílela německá hospodářská komora. A konečně jsme tady měli také velkou reformu ve vzdělávání. To všechno dohromady tvoří průmyslový balíček, který je extrémně neoliberální. Je to klasický závod ke dnu. Pro Maďarsko je ale momentálně poměrně výhodný, protože od roku 2010 zaznamenalo velký příliv zahraničních investicí.
To je ale jen jedna část Orbánovy doktríny. Co dalšího na ekonomické úrovni přinesl?
V určitých speciálně vybraných odvětvích pod silným vlivem domácího kapitálu, ale také v bankovnictví jsme ze strany Orbána a Fideszu zaznamenali velmi intervenční politiku. Podařilo se jim zahraniční kapitál buď úplně vypudit, nebo s ním vyjednat nové podmínky. Došlo ke znovuznárodnění některých společností v energetice a v sektoru inženýrských sítí, případně alespoň získali určitá důležitá aktiva. Často v tom hrála roli i korupce či úplatky. Máme tady celou oligarchickou strukturu, která je extrémně závislá na státních subvencích a regulacích. Dobrý příklad je bankovnictví, kde je momentálně přes šedesát procent sektoru buď vlastněno státem, nebo pod kontrolou domácího kapitálu. Podobně dynamické je to i v telekomunikačním sektoru. A stejné tendence sledujeme v maloobchodním prodeji potravin.
Vidím v tom trochu paradox. Na jedné straně se oslabují pracovní práva, snižují se daně, a vláda se tak pokouší přilákat zahraniční kapitál. V jiných sektorech naopak vidíme protekcionismus a snahu znárodnit důležité podniky. Jaká je v tom logika?
V jistém smyslu je to velmi logické, i když pro lidi zvnějšku je poměrně složité to pochopit. Zahraniční narativy se Orbána snaží vykreslit jako někoho, kdo je proti zahraničnímu kapitálu a používá velmi drastické metody, aby ho vytlačil ze země. Byl tady velký konflikt třeba s Deutsche Telekom. Je tady ale i druhá tvář Maďarska, která je k zahraničnímu kapitálu extrémně vlídná a vytváří mu skvělé podmínky – především pro německé automobilky. V podstatě tu ekonomickou strategii můžeme rozdělit na tři sektory. Na jedné straně je exportní výroba závislá na zahraničních investicích, následně sektor služeb pod kontrolou domácího kapitálu a pak bankovnictví. Vytvořili podmínky, za kterých mohli znovuzískat většinu bankovního sektoru, aniž by poškodili zájmy zahraničních bank. V souvislosti s dluhovou krizí byly tyto banky poměrně spokojené s tím, že mohli maďarský trh opustit, a to za velmi štědrých finančních kompenzací od maďarského státu. Nejnapjatější situace je dnes v sektoru služeb, kde panuje napětí mezi různými skupinami domácího kapitálu. Každý tento sektor má svou speciální logiku.
Když mluvíme o Orbánově úspěchu, často je srovnáván s polskou vládou Práva a spravedlnosti. V polském případě byl politický úspěch částečně motivován sociální politikou. Můžeme říct, že Orbánova vláda nabízí maďarským voličům něco podobného?
Orbánovský model je úplně jiný. Sociální benefity jsou u nás snad nejnižší v Evropské unii. Podporu v nezaměstnanosti například můžete čerpat maximálně tři měsíce. Orbánova vláda snížila celou řadu sociálních transferů a místo toho začala nabízet veřejné práce. Je to zároveň extrémně třídně podmíněné. Veřejné práce se nabízejí především nejchudším vrstvám maďarské společnosti. V případě střední třídy dochází k velkým daňovým úlevám pro rodiny s dětmi. Je to poměrně štědrá politika, ale těžko ji můžeme označit za sociální. Nedochází totiž k přerozdělování finančních zdrojů, systém spíše podporuje existující třídní rozdíly a podporuje bohatší části společnosti. Oceňuje vyšší střední třídu a naopak disciplinuje a trestá nižší vrstvy společnosti. Polská vláda opravdu nalila finanční prostředky do nejchudších částí polské společnosti, ale v Maďarsku k ničemu takovému nedochází.
Text ze série Dohánění Západu skončilo vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.