„Právě byly vyhlášeny volby. Takže pojďme vykopnout tu chásku!“ Když úřadující prezident britských odborů Public and Commercial Services (PCS) Martin Cavanagh sdělil zaplněnému výstavnímu centru v Brightonu, že premiér Rishi Sunak právě oznámil termín parlamentních voleb, sál zachvátil bouřlivý potlesk a nadšení. Nabitý program konference PCS, téměř dvousettisícového odborového svazu státních zaměstnanců, nedovolil delegátům slavit příliš dlouho, nadšení mezi účastníky ale zůstávalo patrné i po zbytek třídenního jednání.
V rozjitřené atmosféře předvolební Británie otřesy v odborářských organizacích mohou ovlivnit více, než se na první pohled zdá.
Není se čemu divit. Sunakovo napjatě očekávané rozhodnutí přichází ve chvíli, kdy průzkumy veřejného mínění přisuzují labouristům vedeným Keirem Starmerem více než dvacetiprocentní náskok před vládnoucími konzervativci. A ačkoli Starmerovo vedení je k požadavkům odborů o poznání zdrženlivější než křídlo předchozího lídra labouristů Jeremyho Corbyna, ve srovnání s Konzervativní stranou je přístup „starmeritů“ k právům zaměstnanců výrazně příznivější. Napjatě očekávané klání Sunak vs. Starmer tak poslední týdny plní titulní stránky novin. Za pozornost však stojí také fakt, že právě členové a členky PCS si jedním důležitým hlasování letos už prošli, totiž květnovými volbami do národního výkonného výboru. Je jasné, že obměny ve vedení odborů by normálně stěží vzbudily zájem někoho jiného než členské základny a zainteresovaných aktivistů. V rozjitřené atmosféře předvolební Británie však otřesy v odborářských organizacích mohou ovlivnit více, než se na první pohled zdá.
Dvacet let rozkladu
Nástupem nového vedení PCS se uzavírá jedna významná kapitola v novodobých dějinách tohoto hnutí. Po dlouhých dvaceti letech, kdy ve vedoucích orgánech dominovala středolevá frakce Left Unity, se většiny dočkala jednoznačně radikálnější Coalition for Change, jejíž zástupci mají k vyjednávání a ústupkům zaměstnavatelům výrazně bojovnější přístup.
Právě za působení Left Unity se přitom v době energetické a inflační krize uskutečnily jedny z největších stávek státních zaměstnanců za mnoho desetiletí. Ty se v reakci na Sunakův záměr zvýšit platy státních zaměstnanců o pouhá dvě procenta podařilo díky obětavé práci lokálních aktivistů svolat vloni na jaře, a to i přes setrvalé úsilí konzervativců přijmout zákony omezující možnost zaměstnanců se organizovat. Ty jsou podle autorů knihy Unions Renewed z londýnského think-tanku New Economics Foundation jedněmi z nejtvrdších v celé Evropě a zahrnují celou škálu antiodborářských opatření od přímých omezení působnosti odborů na pracovišti až po znemožnění sektorového vyjednávání o platech v duchu taktiky „rozděl a panuj“.
Tlak statisíců stávkujících nakonec přinutil konzervativce navýšit prostředky na platy o 4,5 procenta a zároveň vyplatit všem státním zaměstnancům jednorázovou „cost-of-living“ platbu ve výši 1500 liber (přibližně 44 tisíc korun). Jak ale vyplývá z akademické studie, již si nechalo vedení PCS zpracovat, aby reálné platy většiny státních zaměstnanců dosáhly alespoň úrovně z roku 2010, musela by je vláda zvednout až o 62 procent.
PCS tak slovy dlouholetého odborářského aktivisty z nastupující Coalition for Change, „kývlo na první nabídku, se kterou konzervativci přišli“. Historickou příležitost narovnat dlouholeté křivdy a zajistit státním zaměstnancům důstojné mzdy tedy z pohledu „nové gardy“ minulé vedení promarnilo, a to mimo jiné tím, že odvolalo těžce vybojovanou stávkovou pohotovost. Nemálo zaměstnanců z nižších platových tříd tak musí i nadále spoléhat na příspěvky státní sociální podpory – příběh, který je nám v Česku vcelku povědomý.
Od odporu k pilotům
Příběh Left Unity je přitom ukázkovým – a možná opět lehce povědomým – příkladem „grassroots“ hnutí, které s příchodem do vládnoucích pozic výrazně proměnilo způsob svého fungování. Byla to totiž Left Unity, tehdy ještě pod názvem Socialist Caucus, která na přelomu tisíciletí, mimo jiné díky svému akcentu na lokální aktivismus, naprosto zdecimovala konzervativní křídlo odborů, které v současné PCS prakticky neexistuje. Podle nové, radikálnější koalice však dlouhá léta u moci vedla k postupné „degeneraci“ Left Unity a „smířlivějšímu přístupu vedení“ k nabídkám konzervativních vlád. Pomyslnou poslední kapkou pak měl být již zmíněný loňský stávkový „debakl“.
Na mnoha požadavcích přitom mezi oběma frakcemi panuje překvapivá shoda. Představitelé Coalition for Change se sice pasovali do role obhájců militantní strategie v oblasti vyjednávání, rozsahu protestu nebo rekrutování nových členů, snahy odborářů docílit desetileté restorace platů, respektu k potřebám žen, větší ochrany trans osob na pracovišti nebo významného snížení pracovní doby za stejné úrovně platů však zůstávají společné napříč ideologickými liniemi. A podobně soudržné se odbory zdají být i v otázkách třídní nebo mezinárodní solidarity, jak je ostatně patrné z podpory skotského hnutí Living Rent nebo jednoznačného odsouzení „válečných zločinů“ izraelské vlády v Gaze. Na obou věcech se PCS během brightonské konference shodlo takřka jednomyslně.
I přes zavilý odpor konzervativců se navíc odborům v některých oblastech podařilo dosáhnout svého. V rámci kampaně za čtyřdenní pracovní týden například PCS slavila hned několik dílčích úspěchů, ať už jde o nedávné snížení pracovní doby na 35 hodin týdně ve skotské exekutivě, nebo o významný průlom v jednání s vedením na ministerstvu životního prostředí (DEFRA). A jak vyplývá ze zkušenosti místních aktivistů, i na dalších pracovištích je „čtyřdenní pracovní týden“ dosti populárním tématem.
Není se ostatně čemu divit. Ve světle zjištění rozsáhlé experimentální studie odborníků z Cambridge, UCL a dalších prestižních univerzit se totiž čtyřdenní pracovní týden jeví jako jednoznačná „win-win“ situace. Nejenže menší míru vyhoření v rámci pilotu uvedlo až 71 procent zaměstnanců a 39 procent si připadalo méně ve stresu, ale příjmy samotných firmem, které „4 Day Week“ zavedly, zůstaly vcelku nezměněny, či dokonce mírně vzrostly.
Změny jsou ve vzduchu
Jak nám bohužel historie – i současnost – připomíná, společenské změny nerostou tak úplně na stromech. Není náhodou, že ustanovení víkendu jako dvou nepracovních dní bylo v Británii těžce vydřeným bojem, na kterém se odbory významně podílely. Ten současný nebude, jak se zdá, o nic jednodušší. Jak popisuje Dan Durcan, odborářský aktivista z DEFRA, který na snížení pracovní doby na svém ministerstvu už několik let pracuje, úřednický management reálně začal o změně uvažovat až ve chvíli, když se ocitl pod soustavným tlakem svých zaměstnanců. Ti mimo jiné za podpory a účasti odborů napsali svému vedení otevřený dopis s požadavky nebo se ve velkých počtech zúčastnili hned několika protestních happeningů přímo na pracovišti.
Související článek:
„Je to jako hrát šachy. Musíte vždycky myslet o několik kroků napřed,“ říká Durcan, jemuž vedení DEFRA nedávno přislíbilo pilot dvacetiosmihodinového týdne pro všechny zaměstnance. Zda tuhle partii odbory skutečně dohrají do vítězného konce, se ukáže až v roce 2025.
To, nakolik mohou mít britští zaměstnanci úspěch i mimo otázku pracovní doby, se ale dost možná dozvíme už v příštích několika týdnech. Jestli se naplní předpovědi britských sociologů, novým obyvatelem bytu v Downing Street se 4. července stane Keir Starmer. A budou to tedy labouristé, kteří s odbory zasednou k jednacímu stolu. Jak však začíná být patrné, vyjednávání se „starmerity“, kteří v rámci předvolebních půtek stále víc a víc ustupují politickému středu, ve výsledku nemusí být až takový med. Kdoví, možná ostřejší lokty Coalition for Change ještě přijdou vhod.
Autor je ekonom a odborářský aktivista ve Spojeném království.
Text vychází s podporou nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.