Článek s dlouhým titulkem „Křičela, prosila, ale stejně jsme ji znásilnili. Táta ji pak zabil. Lhostejnost výpovědí teroristů z Hamásu bere dech“, zveřejněný minulý týden na nejnavštěvovanějším zpravodajském webu Novinky.cz, minul asi jen málokoho. Jeho autorka vychází z videa, které zveřejnila koncem března izraelská armáda. Co se už ale čtenář nedozví, je skutečnost, že kolem videa existuje řada pochybností ohledně věrohodnosti výpovědí a správnosti překladu doznání v titulcích, a také panuje podezření, že natočená přiznání jsou výsledkem mučení – jak upozorňuje několik lidskoprávních organizací včetně izraelské organizace sdružující lékaře Physicians for Human Rights – Israel (PHRI).
Na našem přístupu k tomu, co se děje civilistům v Gaze, se ukazuje, že akceptujeme to, z čeho vzešlo peklo nacistického běsnění a pronásledování Židů i ostatních nacisty nenáviděných skupin.
Od října loňského roku jsem se zapojila do stovek diskusí na sociálních sítích a také tváří v tvář v „off-line světě“. Velká část z nich, ať už to byly debaty s mými známými, nebo na stránkách veřejně známých osobností a novinářů, měla podobný průběh. Obsahovaly obhajobu a schvalování kolektivní nenávisti, kolektivní viny a kolektivního trestu – tedy těch zvrácených principů, u kterých jsme se po druhé světové válce a nacistických zrůdnostech jako civilizovaná společnost shodli, že „nikdy více“. Najednou jako by tohle základní pravidlo mezilidského soužití, podložené mezinárodním právem, vůči Palestincům neplatilo. Jako by občas válečné zločiny, etnické čistky, případně akty genocidní povahy byly vlastně v pořádku, vysvětlitelné a ospravedlnitelné.
Neověřené zprávy
Podle atmosféry v diskusích na sociálních sítích, neochvějného proizraelského postoje nejvyšších politických představitelů naší země a mediálního rámování situace v Gaze se zdá, že velká část české společnosti nevidí v přisuzování kolektivní viny za masakr, který 7. října spáchali členové hnutí Hamás, všem Palestincům včetně dětí problém. Není přitom překvapivé, že jedním z nejčastěji zmiňovaných zdrojů informací, které autoři příspěvků na sítích považovali za důkaz, že kolektivní vina a kolektivní trest jsou v případě lidí v Gaze obhajitelné, byl právě server Novinky.cz.
Tomu, jak server Novinky.cz (a další velká česká média včetně veřejnoprávní televize) posledních několik měsíců konstruuje právě situaci v Gaze a Izraeli, pořád ještě věříme, nemáme potřebu si informace ověřovat a dohledávat souvislosti z dalších důvěryhodných, třeba i zahraničních zdrojů. Novinky.cz přitom chrlí jeden od důležitého kontextu osekaný článek a komentář za druhým. A i když se později prokáže, že zpráva nebyla pravdivá, neuvedou to na pravou míru.
Ve stejný den, kdy vyšel zmiňovaný text, zveřejnil server další článek pod názvem „Izraelská armáda: Tělo Shani bylo v tunelu pod budovou UNRWA“. Autorka článku přitom vychází pouze z informací izraelského zpravodajského portálu Israel National News (Arutz Sheva), který se netají podporou výstavby ilegálních izraelských osad na území Gazy a identifikuje se s radikálním náboženským sionismem. Světová média, ani ta relevantní izraelská, o této zprávě nepíšou, což vyvolává minimálně dojem, že nejde o ověřenou informaci.
Reakce na Mezinárodní soudní dvůr
Načasování obou uvedených článků, které zaplavují čtenáře detaily o brutalitě Palestinců, není zřejmě náhodné. Vyšly ve stejný den, kdy svět obletěla zpráva, že Mezinárodní soudní dvůr Izraeli nařídil zastavit ofenzivu ve městě Rafáh v Pásmu Gazy, která by znamenala likvidaci statisíců lidí, kteří v Rafáhu přebývají.
V několika málo odstavcích je v „novinkovém“ článku detailně popsáno, jak měla trojice palestinských mužů 7. října loňského roku postupně znásilnit a jeden z nich následně zavraždit mladou izraelskou ženu. O koho konkrétně mělo jít, nedokázala izraelská armáda ani policie říct (což se z textu redaktorky serveru Novinky.cz Jitky Zadražilové také nedozvíte). Naopak se čtenář dočte o zděšení „vyslýchajících“, čili vojáků izraelské armády. Ti prý byli v šoku, „s jakou věcností a bez jakéhokoliv projevu emocí popisují vraždění nevinných civilistů, znásilňování žen, které okamžitě stříleli, jakmile s nimi byli hotovi. Po výčitkách svědomí ani stopy. Jejich výpovědi jsou chladné a překypují lhostejností.“
Zkrátka, nikdo z čtenářů Novinek nesmí zůstat na pochybách: Palestinci nejsou lidé, jsou to stroje na znásilňování a vraždění nevinných…
Když chceme věřit
Zautomatizovaná důvěra v pravdivost toho, co nám předkládají redaktoři a redaktorky velkých médií, je stále značná – a z pohledu psychologie či sociologie zřejmě do značné míry přirozená. Zvlášť tomu tak je, když se jedná o zprávy, které nás utvrzují v tom, že naše představy o světě jsou správné a že to nejsme my, občané a političtí představitelé České republiky, kdo má mít špatné svědomí za selektivní soucit a kdo má přestat zavírat oči před pácháním válečných zločinů našeho spojence.
Argumenty, které jsem ve stovkách diskusí potkávala, se přitom neustále nápadně opakovaly. Dokola zaznívala spojení jako „lidské štíty“, „zvolili si je“, „tunely pod nemocnicemi, školami a sídlem UNRWA“, „můžou ten masakr zastavit, když vrátí rukojmí“ apod. Není divu, tohle se totiž objevuje v podstatě každý den v nejsledovanějších médiích či vstupech oblíbeného zpravodaje České televize v Izraeli Davida Borka, který o Palestincích referuje například jako „z většiny o prosťáčcích a lidech, kteří nejsou schopni rozpoznat pravdu, případně ani nechtějí“ (vstup pro ČT 24, 19. října 2023), a spojení „lidské štíty“ mu také není cizí. To, že se jedná často o argumenty postavené na neověřitelných či vyloženě lživých základech, informacích dodaných pouze izraelskou armádou nebo zpětně nepotvrzených či vyvrácených, trápí v redakcích zmíněných médií zřejmě málokoho.
Ať se zbaví Hamásu
Jedním z nejčastějších názorů, na který jsem v debatách narazila, je, že si za to, co se děje v Gaze, Palestinci mohou sami, protože si Hamás zvolili. Jenže poslední volby proběhly před 18 lety, kdy polovina obyvatel Gazy nebyla ani na světě, a tehdejší volby Hamás, který v minulosti oproti umírněnému Fatahu protežoval a pomáhal finančně zajistit třeba právě izraelský premiér Benjamin Netanjahu, vyhrál těsnou většinou.
Další často sdílená představa, že obyčejní Palestinci mají moc nad vedením Hamásu a mohou rozhodovat o osudu rukojmích, je jednoduše absurdní a svědčí buď o absolutní neznalosti, nebo o bezostyšném aplikování staré známé kolektivní viny a vnímání Palestinců jako nerozlišené masy členů teroristické organizace.
Jako klíčovou souvislost vnímám i to, že u izraelských obětí se většinou dovídáme jméno, vidíme jejich tvář, rodinné fotky a poznáme aspoň něco z jejich osobního příběhu. Vcítit se do takového člověka – a vůbec ho za člověka považovat – je tak nějak přirozené, snadné. Do podrobností popsané zrůdné násilí na takto přiblížené oběti stejně tak přirozeně vyvolává zděšení, lítost a soucit. Pokud jde o palestinské oběti izraelské ofenzivy v Gaze, česká média – a s nimi zřejmě velká část čtenářů – se povětšinou spokojí s existencí bezejmenné masy, případně s mantrou o lidských štítech, za nimiž se schovávají členové Hamásu (ačkoli na používání Palestinců včetně dětí jakožto lidských štítů vojáky izraelské armády upozorňuje dlouhodobě například izraelská lidskoprávní organizace B’Tselem), nebo jednoduše se zmínkou o „vedlejších ztrátách“. Není tomu tak vždycky, ale nepoměr v tom, jakým způsobem se v České republice referuje o izraelských a palestinských obětech, je jasně patrný.
Loajalita, nebo spoluvina?
Jednou z představ široce sdílených v české společnosti je ta, že za státem Izrael je potřeba stát, ať udělal a udělá cokoli, a kritika válečných zločinů, kterých se Izrael dopouštěl v minulosti a dopouští se jich i teď, je vnímána jako projev nepřátelství vůči Židům a antisemitismus. Další zakořeněnou představou v naší společnosti je, že muslimové jsou podezřelí, nebezpeční a nekompatibilní s principy „západního svobodného světa“.
Na našem přístupu k tomu, co se děje civilistům v Gaze, se ale ukazuje, že akceptujeme to, z čeho vzešlo peklo nacistického běsnění a pronásledování Židů i ostatních nacisty nenáviděných skupin. Zase je tu kolektivní nenávist, přisuzování kolektivní viny a aplikování kolektivního trestu. Zároveň se stavíme do role garantů univerzality lidských práv. To je pokrytectví v krystalické podobě. A být s tím kompatibilní znamená, že jsme spolupachateli válečných zločinů – a to i tím, že jsme se jim nepokusili zabránit.
Autorka je sociální pedagožka.