Úleva přeplněným vězením podle ODS: odpustky za hospodářskou kriminalitu

Stát už nemá kam dávat vězně. Počet vězňů roste, Česko má čtvrtou nejvyšší míru uvěznění v Evropské unii. Šéf věznic: Přeplněné cely? Stovky vězňů tam nepatří. To jsou jen některé z mnoha titulků, které se vyrojí prakticky kdykoliv, když přijde řeč na české vězeňství. To je přeplněné, podfinancované, v důsledku toho těžce neefektivní a s obrovským procentem recidivy.

Volání po alternativních trestech a snížení počtu uvězněných, které opakovaně žádají experti, dává v českém kontextu logicky smysl. Pokud Česká republika posílá za mříže dvakrát víc lidí než Německo nebo Rakousko, přestože kriminalita je srovnatelná, zjevně máme problém. Ministerstvo spravedlnosti Pavla Blažka, které přišlo s novelou trestního zákoníku, chce tento problém řešit faktickým zvýhodňováním bohatých kriminálníků oproti těm chudým. Ministerstvo totiž navrhuje posílit, jakožto alternativní, peněžité tresty a to i u závažné hospodářské kriminality, jako je korupce.

Netrestat hospodářskou kriminalitu vězením z pohledu ODS možná spojuje příjemné s užitečným, ale z hlediska problémů českého vězeňství to jde trošku proti smyslu nutných reforem.

Podle expertů oslovených serverem iRozhlas totiž hrozí rozložení důvěry v právní stát, protože by závažná hospodářská kriminalita, byť dokázaná, nekončila vězením. „Bojím se, že když třeba někdo udělá škodu státu vyšší než 10 milionů korun, jde tedy o závažnou hospodářskou kriminalitu, například podvod, a pak nepůjde natvrdo do vězení, ačkoliv tam nebudou významné polehčující okolnosti, tak to otřese důvěrou veřejnosti ve spravedlnost. V to, že tady platí rovnost před zákonem a že stát je schopný trestat nejen bagatelní kriminalitu, ale i ty, kteří dělají ty velké podvody,“ vysvětlil pro iRozhlas právník Věnek Bonuš z Rekonstrukce státu.

Reforma navržená ministerstvem nyní prochází připomínkovým řízením. A před tím, že by novela Blažkova ministerstva umožňovala prakticky netrestat vězením i nejzávažnější hospodářskou kriminalitu, varuje také Nejvyšší státní zastupitelství. A rozkladu důvěry se bojí také Nejvyšší správní soud. Výhrady má i ministerstvo vnitra, které zmiňuje například korupci jakožto příklad vysoké společenské nebezpečnosti. „Je otázka, zda v případě určitých trestných činů, u nichž se předpokládá vysoká společenská škodlivost (jako např. výše zmíněná korupce), je případné uložení samostatného peněžitého trestu obecně dostatečnou sankcí, neboť z pohledu některých pachatelů se může jednat o jakousi formu ,finančního vykoupení z trestného činu’,“ píše ministerstvo.

Koho zavřít?

ODS přistoupila i k této reformě způsobem, jakým přistupuje ke všemu: bohatí ano, chudí ne. Netrestat hospodářskou kriminalitu vězením z pohledu ODS možná spojuje příjemné s užitečným, ale z hlediska problémů českého vězeňství to jde trošku proti smyslu nutných reforem. Už teď pachatelé hospodářských zločinů končí obvykle s podmínkou, možnost trestat je pouhou pokutou by tento trend ještě posílila. Zbytečně zavřené lidi můžeme přitom hledat úplně jinde než mezi pachateli hospodářské kriminality.

„Nedávno se pokusil z toalety v liberecké nemocnici uprchnout jeden vězeň. Byl potřetí ve vězení, od soudu dostal tři měsíce za to, že v obchodě ukradl čokoládu a sušenky v hodnotě 116 korun. Je to dlouhodobý uživatel omamných látek. Otázkou je, co si od toho trestu slibujeme, protože za tři měsíce se člověk ve vězení nezmění. Tři měsíce stojí devadesát krát 1 800 korun a máme téměř jistotu, že ten člověk bude krást znovu, že se nezmění, pokud se mu kromě přiměřené sankce nedostane i odborné péče nebo léčby. Podobných případů naleznete v českých věznicích stovky,“ popsal minulý rok pro Novinky Generální ředitel české vězeňské služby Roman Michalidis. Kdo někdy navštívil české vězení nebo se o danou problematiku zajímal, potvrdí, že podobných případů je mnoho.

„Peněžní trest zde nepřipadá v úvahu, ale myslím si, že odborná péče spojená s povinností pobývat v nějakém komunitním zařízení, které bude svým režimem velmi vzdálené vězení, by mohla prospět celé společnosti daleko víc. A stálo by to menší peníze,“ sám navrhnul poměrně konkrétní změnu, respektive trend, kterým by se mohlo české věznění posunout. Trestat lidi, kteří potřebují pomoc, vězením nedává smysl.

Kriminalizace chudoby

Vězeňský systém se nedá oddělit od zbytku společnosti. Česká vězení jsou také odrazem neuspokojivé sociální politiky. V zemi, kde chybí politika bydlení, politika péče o lidi v závislosti, dostatečná péče o lidi s psychickými problémy, aspoň trošku důstojná minimální mzda, důstojná dávková politika pro rodiny s dětmi, nejsou přeplněná vězení zase takovým překvapením. To, co popisuje Michalidis, není nic jiného než kriminalizace chudoby.

Například extrémně špatná bytová situace v Česku se odráží i v situaci propuštěných vězňů, což může ovlivnit i míru recidivy. Propuštění vězni, kterým neposkytne bydlení rodina, se prakticky ihned po odchodu z vězení ocitají v sociálně velmi náročné situaci. Asi každý si dokáže představit, jak jistota bydlení může člověku pomoct při snaze najít své místo ve společnosti. Stejně tak si každý umí představit, jak absence stálého bydlení vede ke všem myslitelným patologiím, které mohou vyústit až k recidivě.

Naopak netrestat hospodářské zločiny bílých límečků by dál jen posílilo nerovnost ve společnosti. Zločiny lépe situovaných by jednoduše měly menší riziko. Hospodářské kriminality se většinou lidé nedopouští ze zoufalství. Nejde o sociální případy, které by se ve vězení ocitly, protože legální možnosti řešení jejich životní situace byly extrémně omezené.

Pro připomenutí pocitu nespravedlnosti českého vězeňství stačí zmínit třeba případ „kmotra“ Romana Janouška, který v opilosti a zcela záměrně srazil autem ženu a z místa činu ujel. Potom náhle a dlouze onemocněl, vyhýbal se soudu, „nemocný“ lezl po horách v lyžařském vybavení. I pobyt ve vězení si neustále přerušoval ze zdravotních důvodů, nakonec si za ublížení na zdraví a řízení pod vlivem návykové látky odseděl jen polovinu čtyřletého trestu. Kvůli své další kauze související s laboratoří Chambon, v níž byl zproštěn obžaloby, se zároveň domáhal na státu odškodnění 155 milionů za zadržovaný majetek v podobě zlatých cihel a asi 61,5 milionu korun – přiznáno mu bylo ale jen odškodnění v řádu stovek tisíc.

Další zavřený boháč spojený s ODS lobbista a poradce Mirka Topolánka Marek Dalík, zase při výkonu trestu „pobýval a obědval v penzionu, kde ho hlídala majitelka.“ Uvedené případy jen dokazují, že bohatí mají už nyní před rukou spravedlnosti výrazně jiné možnosti. Nakonec tak není náhoda, že peněžité tresty prosazuje ministerstvo vedené ODS.

Autor je redaktor Alarmu.