Často se říká, že za nárůst krajní pravice může chudoba a z ní pramenící strach a frustrace. Jenže krajní pravici jsou chudí lidé ukradení, jak ukázala analýza Evropské odborové konfederace. V sociálních otázkách poslanci z ultrapravicových a konzervativních europarlamentních frakcí hlasují jasně proti redistribuci a vyšším sociálním jistotám. A to jak ve frakci Identita a demokracie, kde najdeme například českou SPD či německou AfD, tak i v Evropských konzervativcích a reformistech, kde se česká ODS potkává s polským Právem a spravedlností či italskými Bratry Itálie. Mnoho z těchto stran se přitom v rámci nacionalistických kampaní zaštiťuje tím, že pomáhají „běžnému lidu“. Tento mýtus byl také důvodem, proč si Evropská odborová konfederace nechala danou analýzu historie hlasování zpracovat.
Celoevropská analýza ukazuje, že symbióza ultrapravice a kapitálu není pouze českou výchylkou, ale obecným fenoménem.
Analýza zkoumala hlasování o tématech minimální mzdy, podpory pro nejchudší v rámci energetické krize nebo pomoci, aby lidé neztráceli práci kvůli energetické transformaci. Tyto návrhy byly v europarlamentu Identitou a demokracií i Evropskými konzervativci a reformisty z valné většiny zamítány. Velmi malá část ultrapravicových europoslanců zároveň podpořila návrh na minimální úroveň daně nadnárodních společností, která by pomohla s přerozdělením bohatství a umožnila výstavbu potřebné veřejné infrastruktury, kterou právě pracující lidé denně využívají. Kdybychom se podívali čistě na český kontext, oba europoslanci za SPD, tedy (dříve) Hynek Blažko a Ivan David, hlasovali například proti usnesení o společné evropské akci v oblasti péče, proti usnesení o plánu na sociální Evropu nebo proti zřízení fondu spravedlivé transformace. A to přesto, že se jejich strana opakovaně zaklíná pomocí chudým.
„Maska krajní pravice sklouzla, jejich volební záznam vypráví skutečný příběh. Dělají přesně to, proti údajně bojují. Dávají velké sliby, když potřebují hlasy lidí, ale jakmile jsou zvoleni, otočí se k nim zády,“ říká generální tajemnice Evropské odborové konfederace Esther Lynch. „Zkušenosti s krajně pravicovými vládami v Evropě také ukazují, že kdykoliv a kdekoliv jsou u moci, útočí na práva pracovníků a odborů,“ dodává.
Úpadek levice
I díky artikulaci sociálních témat však evropská ultrapravice dále sílí. Na tomto vývoji jistě má svůj díl odpovědnosti také politická levice, jejíž strany voličstvo mnohdy zklamaly ústupky liberálům a také neschopností čelit rostoucím nerovnostem, krizi bydlení a změnám pracovního trhu. Vlna po krizi v roce 2008 a vítězství často radikálních levicových stran (či alespoň naděje na tato vítězství) už doznívá a putuje do zapomnění. „Evropští představitelé středolevicových stran zůstali pevně na svých pozicích, aniž by představili mnoho nových myšlenek,“ otevírá Politico svůj text o šancích levice v nadcházejících volbách do europarlamentu. Strohé konstatování o chybějících myšlenkách definuje směs nostalgie po sociálním státu, silných odborech a masových sociálnědemokratických stranách. Tato nostalgie se pak kloubí se zmatkem a nedostatkem sebevědomí a imaginace, jak čelit současným krizím.
Postupný pád levice se spojil s uprchlickou krizí v roce 2014, kdy se otevřel prostor pro nacionalistické strany. Jejich program byl jasný – bránit „své lidi“ nejprve před uprchlíky, později před čímkoliv, co se dá pro tento typ marketingu použít. Sociálnědemokratické a některé levicové strany v Evropě tehdy nedokázaly adekvátně zareagovat a často se snažily být v otázce uprchlíků někde uprostřed a nepřidávat se ani na jednu stranu. Například dánští sociální demokraté si osvojili protiuprchlickou rétoriku i praxi, německá Levice se kvůli tomuto tématu fakticky rozpadla a taky současný lídr kandidátky do europarlamentu za SOCDEM Lubomír Zaorálek se dodnes dušuje, že „odmítl migrační pakt a zablokoval kvóty“.
Díky tomuto úpadku levice se dostala (rétorická) obrana obyčejných pracujících lidí do gesce populistické ultrapravice. Ta existenční nejistoty často propojuje s debatami o genderu, ekologii či postkolonialismu. Pocit ohrožení vytváří na mnoha rovinách – často skrze nedůvěru v tradiční média, politické elity i vědce a vědkyně. Zejména na starší voličstvo, pro které je mnoho současných debat nových, tahle strategie skvěle funguje. V České republice tak SPD brání „běžné lidi“ před obchodováním s dětmi, genderem, Bruselem, uprchlíky, Green Dealem, ale prý také proti drahotě. Když otevřete webové stránky SPD, vyskočí na vás nápis: „Kvůli Fialově vládě se zhruba 160 tisíc českých občanů nachází v bytové nouzi, dalších 1,6 milionu občanů je bytovou nouzí akutně ohroženo.“ Dále také „ODS navrhuje výpověď bez udání důvodu, což hnutí SPD zásadně odmítá“. Sekce Desatero proti zdražování slibuje větší uzavření národní ekonomiky a s tím spjaté zlevňování zejména energie. „Až 2726960 Kč DĚTEM. Pro každou pracující rodinu v ČR. Pracovat se musí vyplatit!“ hlásá další banner.
SPD a ODS
SPD zatím tuto masku ochránců pracujícího lidu věří přibližně deset procent Čechů a Češek. Jenže když se podíváme na hlasování, na evropské ani národní úrovni SPD před chudobou nikoho nechrání, naopak. Chová se jako ultrapravice v celé Evropě. Na zájmy obyčejných lidí ve většině případů kašle. Byla to SPD, kdo hlasoval pro zrušení superhrubé mzdy, čímž vznikla sekera v rozpočtu a tlak na škrty ve veřejném sektoru. Je to SPD, která pravidelně útočí ve sněmovně na dávkový systém, který se tak pod politickým tlakem stává stále represivnější a byrokratičtější. To má několik katastrofických následků pro všechny, kteří se ocitnou v krizi – a to nejen individuální, ale i kolektivní, jako byl covid nebo energetická krize. Zvlášť špatně represivní dávková politika dopadá na pracující, kteří se nemohou spolehnout na jakkoli solidní podporu státu, pokud přijdou o práci nebo chtějí práci změnit. Nic pravou povahu „lidové“ SPD nakonec neodhaluje tolik, jako jejich překryv v hlasování s panskou ODS.
Celoevropská analýza ukazuje, že symbióza ultrapravice a kapitálu není pouze českou výchylkou, ale obecným fenoménem. A že nacionalistům je ochrana lidí před chudobou, bytovou nouzí, špatnými pracovními podmínkami a dalšími problémy, ukradená.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text vyšel s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás