Důvěra zaslepuje. Proč okolí nevěří obětem sexuálního násilí?

Slávka Karkošková vystudovala katolickou teologii a sociální práci se zaměřením na psychologickou péči a působí na katedře sociální práce na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Tématu sexuálního zneužívání se věnuje dlouhodobě. Hovořily jsme o problematice sekundárních obětí sexuálního zneužívání, o tom, jaká je situace v České republice, ale i o tom, co vede k tomu, že rodiče dětem jejich zkušenost nevěří a také proč mají děti problém se rodičům svěřovat a o odpuštění, pro něž je zásadní, jak ke své vině přistupuje ten, kdo ublížil.

V zahraničí existuje mnoho neziskových organizací, které pomáhají sekundárním obětem sexuálního násilí a toto téma se diskutuje také v médiích. V České republice se s tématem sekundárních obětí ale zatím vůbec nesetkáváme. Jaká je situace na Slovensku?

Myslím si, že ta situace je podobná jako u vás, nebo možná spíš ještě horší. Média občas toto téma přinášejí, ale nezaregistrovala jsem ještě žádný ucelenější článek nebo diskuzi, která by se specificky věnovala těmto obětem. Když jsem byla naposledy ve slovenské televizi na debatě, tak jsem se snažila to téma přinést, ale zatím nevidím, že by nějak ve společnosti rezonovalo.

Vzhledem k této situaci je třeba začít úplně od základů. Jak byste vlastně sekundární oběti sexuálního násilí definovala?

Sekundární oběti jsou lidé, kteří jsou v blízkém okolí obětí anebo pachatelů. Odborná diskuze není zaměřená jen na blízké, přátele nebo rodinu oběti, ale rozhodně se to týká i blízkých osob pachatelů. A poslední skupinou sekundárních obětí jsou lidé v pomáhajících profesích, které se zaměřují na práci s pachatelem, nebo obětí.

Při práci na této sérii jsem se opakovaně setkávala s tím, že lidé, kteří patří do kategorie sekundárních obětí, tento termín odmítají akceptovat. Mají totiž pocit, že se jim vlastně nic nestalo a že jim tedy nemůže být zle.

To je ale právě typický znak sekundárních obětí. Je to prakticky stejný mechanismus, který vidíme u primárních obětí sexuálního nebo domácího násilí. A sice, že obětem chvíli trvá, než rozpoznají, že jsou oběti. I když můžou ty následky prožívat, tak to nemusí mít vůbec tak pojmenované „aha, tak já jsem sekundární oběť.“

A co tedy sekundární oběti můžou prožívat?

Nejčastější je směs rozporuplných emocí a ambivalentních myšlenek. To znamená šok, pochybnosti o pravdivosti obvinění, pocity důvěry vůči podezřelé osobě, pocity viny, že si doteď ničeho nevšimly a že měly s dotyčnou osobou dobré vztahy. Typický pocit se dá pojmenovat „do kelu, jak jsem s takovým člověkem mohla roky pracovat, potkávat se s ním, trávit s ním volný čas, zvát ho na rodinné oslavy?“ Pokud někdo, koho jsem měla ráda, takhle vážně selhal, tak totiž cítím zprostředkovaně hanbu za něj. Jeho stín zkrátka dopadá i na mě.

Když ale vezmeme v úvahu, že rodiče byli také oběťmi pachatele, oběťmi jeho groomingu, tedy manipulace, mění to hodnocení situace.

Sekundární oběti, které byly v kontaktu s pachatelem, mají zároveň velmi silný pocit zrady. Mají pocit, že člověk, kterého roky znají a o kterém si myslely, že je jejich blízký přítel, ve skutečnosti nosil jen masku a jejich přátelství byla jen iluze. Bez ohledu na to, jestli má sekundární oběť kontakt s primární obětí nebo s podezřelou osobou, tak se objevují pocity hanby a ponížení. Například u rodinných příslušníků primární oběti ten pocit hanby vzniká z toho, že si lidé kladou otázky typu: „Jak je možné, že tohle se stalo v naší rodině?“ „Jak se na nás bude teď okolí dívat?“ „Jak o nás budou mluvit?“ „Budeme vůbec mít nějaké přátele?“ Velmi častá je ztráta důvěry. To se týká všech tří skupin sekundárních obětí. U lidí, kteří znají primární oběť, se objevuje pocit zrady a ztráty důvěry, protože pochybují o společném vztahu, když jim takhle zásadní věc oběť neřekla. Kladou si otázku, jak můžou tomu člověku ještě věřit, když něco tak důležitého roky tajil. A lidé v pomáhajících profesích můžou ztratit pocit bezpečí ve světě, protože se velmi detailně obeznamují se zlem a jeho důsledky.

V jednom článku uvádíte, že až 89 procent rodičů nevěří svým dětem sexuální zneužití, pokud znají pachatele. Přiznávám, že to číslo mě úplně šokovalo. Může být hanba a stud ve stylu „jak se to mohlo stát u nás v rodině“ vysvětlením tohoto jevu?

Ano. V případech incestu nebo v případech, kdy rodiče znají pachatele a je pro ně důvěryhodnou osobou, reagují popřením. Kdyby se totiž otevřeli možnosti, že se to mohlo stát, tak by to nějakým způsobem vypovídalo o tom, že ve výchově a ochraně svého dítěte selhali. A že byli vůči někomu slepí nebo ve vztahu vůči někomu naivní, že podcenili nějaká rizika. Zkrátka pro rodiče je příliš tíživý pocit, že by to celé mohlo být interpretováno jako jejich selhání v tom, komu dovolili být v blízkosti svých dětí. Úplně jiná dynamika nastává v případě, že pachatel je cizí člověk. Tam rodiče neměli osobní vztah, nepotkávali se, neprojevovali žádnou důvěru. Odpadá tudíž výčitka, že jsme jako rodiče selhali. V tomto případě nevěří dětem jen 25 procent rodičů.

Může podobný princip, jako je ve vztahu zneužité dítě – rodič, fungovat i v nějakých menších skupinách, kde jsou si lidé blízko? Například ve skautských oddílech, křesťanských společenstvích, sportovních klubech?

zároveňAno, protože to, co nám způsobuje problém uvěřit, že někdo z našich blízkých mohl něco takhle zlého způsobit, je důvěra a blízkost. Připustit si, že je to možné, znamená zpochybnit svoji schopnost správně odhadnout druhé lidi. Znamená to říct si: „To jsem tak blbá, že jsem to neviděla!?“ Je jedno, jestli jde o rodiče, kolegy nebo nějaký jiný vztah. Věříme totiž, že člověk, se kterým nás něco spojuje, je stejný jako my a že stejně jako my není takhle hrozného činu schopen. Důvěřujeme někomu, s kým nás něco spojuje. Zkrátka kámen úrazu je důvěra, protože nás zaslepuje, ale zároveň bez důvěry nepřežijeme. Nemůžeme neustále zpochybňovat druhé lidi, protože to bychom se zbláznili. Takže abychom přežili, potřebujeme bytostně důvěřovat,  důvěra nás ale zároveň dělá zranitelnými.

Setkáváte se s tím, že by děti, které byly sexuálně zneužité, vyčítaly rodičům, že je neochránili?

Ano. Když je dítě v pozici oběti, tak dochází k ubližování, které je častokrát velmi dobře maskované a je velmi těžké rozpoznat kontury toho zla. A to právě proto, že je tak dobře maskované. Když se děje něco špatného, tak velmi důležitou roli v rozpoznávání zla hraje sociální okolí. A zvlášť to platí u dětí, protože ty jsou ještě v procesu vývinu a jsou ve značné míře odkázány na to, jak na různé situace reagují dospělí lidé. Tito lidé poskytují dítěti interpretační rámce. Když je dítě dlouhodobě zneužívané a vidí, že rodiče nebo jiní blízcí lidé jsou s pachatelem v mnoha pozitivních interakcích, tak je chycené v pasti. Nevěří, že má smysl hledat pomoc u nejbližších, když vidí, že mají s pachatelem dobrý vztah.

A ta výčitka je pak po letech ve smyslu, že nebylo možné vám to říct dřív, protože jste tomu člověku důvěřovali. Jenže taková výtka stojí na mylném předpokladu, že rodiče to dítěti udělali schválně, že snad vědomě dali přednost jiným zájmům před tím, než aby chránili zájem svého dítěte. Když ale vezmeme v úvahu, že rodiče byli také oběťmi pachatele, oběťmi jeho groomingu, tedy manipulace, mění to hodnocení situace. Oni sice nepomohli oběti, ale ne proto, že by nechtěli, ale protože byli také sami zmanipulovaní. Oni nebyli slepí, protože se tak rozhodli, ale proto, že jim někdo zastřel zrak.

Když to takhle říkáte, tak mi to přijde až beznadějné. Má tedy okolí primární oběti vůbec možnost nějak zasáhnout?

Je velmi důležité dělat osvětu ohledně prevence sexuálního zneužívání, která se dá dělat nejenom v institucích, ale i v rodinách. Může to být například série nějakých základních bezpečnostních opatření. Velmi dobré je v tomto ohledu klasické pořekadlo „důvěřuj, ale prověřuj.“ Když si tedy lidé uvědomují základy prevence, tak nebudou nechávat dítě na hlídání někomu, kdo není prověřený, budou eliminovat situace, kdy může být dítě samo s nějakou jinou osobou beze svědků. Také je třeba mluvit s dětmi o sexualitě, o bezpečných a nebezpečných dotycích, o špatných a dobrých tajemstvích. Když se budeme více věnovat prevenci sexuálního násilí, sníží se možnosti zneužívání a zároveň se zvýší šance na to, že lidé budou vnímavější na určité rizikové situace a rizikové lidi. Pak je také dobré mít povědomí o tom, jak funguje grooming.

Opakovaně mluvíte o groomingu. V České republice to rozhodně není nijak používaný termín. Mohla byste ho stručně přiblížit a uvést nějaký příklad?

Grooming je jednoduše řečeno manipulace. Je to jako v českém přísloví, „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.“ Grooming se skládá z velkého množství věcí, které budoucí pachatel dělá v interakci s budoucí obětí. Ty věci jsou samy o sobě neškodné a sociálně akceptovatelné, ale jsou dělány se zlým úmyslem. A ten úmysl už nevidíme. Například můžu dávat komplimenty. A můžu je dávat, protože chci druhému udělat radost, protože si to opravdu myslím, ale třeba taky proto, že chci, aby mi člověk, kterému komplimenty dávám, vyhověl, až po něm budu něco chtít. Celý grooming se točí okolo věnování nadstandardní pozornosti, projevování neobvyklého zájmu o to, jak se ten druhý má, co prožívá, co ho těší, trápí, zajímá.

Může být součástí groomingu i dávání najevo, že ten druhý je výjimečný?

Je to nadstandartní laskavost a ano, cílem je, aby se ten druhý cítil v mé přítomnosti výjimečný, tím pádem mi totiž bude spíše ochotný vyhovět, když ho o něco poprosím. Bude se totiž cítit zavázaný. Dávám tomu druhému nějaká privilegia. Například nějaký vychovatel dovolí dítěti, aby v jeho přítomnosti pilo alkohol a kouřilo s tím, že to nikomu nepoví. Pro dospívající děti je tohle samozřejmě cool, ale zároveň u nich vzniká pocit, že něco tomu druhému dluží a musí mu to vrátit. Tohle se ale netýká jen dětí, i dospělí jsou obětí groomingu, té laskavé podmanivé pozornosti, kvůli které mají problém uvěřit, že se pachatel mohl dopustit něčeho zlého.

A když to vrácení dluhu člověk odmítne, co může následovat?

Jsou dvě základní varianty. První je, že si možný pachatel bude hledat jinou potenciální oběť, protože zjistí, že ta, kterou si vyhlédl, je příliš riskantní kořist. Druhá možnost je, že přitvrdí v nástrojích manipulace. Zkusí něco neodolatelnějšího.

Může být součástí toho přitvrzení i výčitka? Například: „Tak já jsem ti dovolil cigarety a ty mně teď odmítáš takhle malou věc?“

Ano, to přitvrzení je něco, co tě buď víc očaruje, nebo naopak zastraší a zažene tě do nějaké pasti. Výčitky jsou přirozenou součástí groomingu, ale vždy až v určité fázi. Až poté, co potenciální pachatel věnuje dostatečně pozornosti, dostatečně dárků, dostatečně komplimentů. Teprve potom totiž může říct: „A ty mi nechceš vyhovět? Jak po tom všem můžeš být tak nevděčný?“

V Česku se teď na různých stránkách na sociálních sítích zaměřených pro rodiče vyskytuje hodně rad, jak předejít zneužívání dětí někým cizím. Dost často ty rady šíří rodiče, kteří sami mají se zneužíváním v dětství zkušenost. Na mě ty rady někdy působí velmi úzkostným dojmem. Dá se říct, jak zkušenost zneužívání může ovlivnit to, jaký je člověk rodič?

V některých výzkumech se uvádí, že to velmi závisí na tom, jak takový rodič svoji zkušenost zpracuje. Pokud je to pro něj tabu, tak výzkumy hovoří o tom, že zvyšuje riziko, že jeho dítě bude rovněž zneužívané. Ne tedy přímo tím rodičem. To tabu ale způsobuje, že rodič tabuizuje nejen svoji zkušenost, ale i nějaké reálné nebezpečí, a tudíž jsou jeho děti ve větším ohrožení, protože je na to nemůže připravit. Naopak zpracovávání traumatické zkušenosti znamená připouštět reálná rizika.

Když srovnáme rodiče, který nezažil zneužívání, a rodiče, který zneužívání zažil a zpracovává ho, tak ten zneužívaný rodič bude úzkostlivější. Napadá mě tady, že bych to mohla popsat známým bonmotem, že rozdíl mezi optimistou a pesimistou je v tom, že optimista je jen méně informovaný. Samozřejmě může existovat i další varianta, že pokud zkušenost zneužívání není dobře ošetřená, výchova vlastních dětí může jít do extrému, kdy se rodič bojí tak moc, že děti ani nepouští ven, sociálně je izoluje a podobně.

A dá se tedy obecně říct, že pokud rodič s tím tématem pracuje, tak riziko těch extrémů je minimální?

Ano, přesně. Když to rodič ještě nemá dobře zpracované, tak to může vypadat, že se cítí stále vinný. Říká si, že byl hloupé děcko a měl si dávat víc pozor. Ve skutečnosti ale celá vina leží na pachateli. Pokud takové sebeobviňování není dobře ošetřeno, může se stát, že rodič zatěžuje dítě zodpovědností za to, aby chránilo samo sebe. To je ale nesmysl. Protože chránit děti je úkol rodičů a jiných dospělých, který nelze přenášet na děti.

Ještě bych se vrátila k těm rodičovským radám. Uvedla bych nějaké příklady, jde třeba o to, že by rodič nikdy neměl nutit dítě násilím k žádné činnosti, která se týká jeho těla, jako je přebalování, spánek, jídlo, čištění zubů a tak podobně. Co si o tom myslíte?

Mně to přijde jako nesmysl. I v životě dospělého je spousta věcí, které nejsou příjemné, ale přesto je dobré je dělat. Dítě nemůže mít právo veta ve věcech, které jsou součástí výchovy. Rozhodně jsem se s tím nikdy nesetkala v odborné literatuře, že by tohle mělo být základní součástí prevence. Základem prevence jsou bezpečné dotyky a bezpečná tajemství. To znamená, že rodiče musí děti naučit, kdo se jich smí dotýkat v jakých situacích a na jakých místech. A druhá základní věc jsou bezpečná a nebezpečná tajemství. Když se vrátíme zpět ke groomingu, tak velkou součástí groomingu je utajování, protože věci, které dělá groomer, jsou za hranicí, a on logicky nechce, aby se to vědělo.

To znamená, že když to budu vysvětlovat svojí šestileté dceři, tak stačí říkat: „Nikdy nedělej s druhým člověkem to, co bys nemohla říct mně, a když ti bude někdo říkat, že mi něco nesmíš říct, tak je to podezřelé.“

Přesně, je třeba naučit děti, že když chce někdo dělat nějaké špatnosti, tak to nejspíš utajuje. Zároveň je pro rodiče hodně důležité se smířit s tím, že nemáme život na sto procent v rukách, že dětem nemůžeme zajistit bezpečí na sto procent. Je samozřejmě třeba dělat preventivní opatření, ale absolutní moc nikdy mít nebudeme. To je ale obzvlášť pro lidi se zkušeností nějakého traumatu velmi těžké, protože v jádru traumatu je pocit bezmoci, kdy někdo něco dělal proti mojí vůli a já jsem to nedokázal změnit. Oběti trestných činů se pak vracejí k tomu, co se stalo, a snaží se pochopit, kde udělaly chybu. Mají naději, že když tu pomyslnou chybu najdou, tak ji nezopakují a znovu se jim ta traumatická událost nestane.

Pojďme se posunout k dalšímu tématu, nad nímž v souvislosti s kauzou Dominika Feriho teď probíhala debata. Jakým způsobem by se v médiích mělo mluvit o obětech, aby se ve veřejném zájmu téma sexuálního násilí otvíralo, ale zároveň to oběti neohrožovalo?

Takovým způsobem, aby nedocházelo k sekundární viktimizaci obětí. K tomu je třeba vědět, co je běžnou součástí sekundární viktimizace. V první řadě je to připisování nějakého podílu zodpovědnosti oběti. Je tudíž nepřijatelné, aby média nějakým způsobem vůbec otvírala možnost, že za nějakou část toho skutku by měla nést vinu oběť. Novinář ale může v textu položit otázku: „Jsou lidé, kteří si myslí, že oběť má svůj podíl viny. Co o tomhle můžeme říct?“ Dalším problémem je bagatelizace ve stylu „něco se sice stalo, ale nic tak strašného to asi zase nebylo.“ Ale dá se to podobným způsobem převést do osvěty. Pro oběti to je léčivé, protože se jich tou osvětou zastáváme.

Pak tam můžou být zkreslené představy o tom, co by měla dělat oběť a jak by tu situaci měla řešit a zpracovávat. Takových představ je milion: „Proč se k tomu ti lidé vrací, když už to bylo před patnácti lety?“ „Jak to, že to ještě oběti nemají zpracované po takové době?“ „Proč takovou věc vůbec musí řešit přes soud?“ Když se o těchto tématech píše v médiích, tak je to do velké míry záležitost jazyka, formulací, které používáme. To téma se dá komunikovat způsobem, že posílíme mýty, nebo naopak vytváříme osvětu. Ale komunikovat je extrémně důležité. To samo o sobě není pro oběti zraňující, jen jde o to jak.

Když jsem začínala psát tuhle sérii, tak jsem hodně přemýšlela o tom, jestli nechávat oběti anonymní, nebo hledat někoho, kdo bude ochoten vystoupit pod svým jménem. Byla jsem totiž kdysi přítomná diskusi, ve které novináři říkali, že není možné, aby oběti byly anonymní, protože je to pak nedůvěryhodné pro čtenáře. Jak to vidíte Vy?

Pokud jde nějaká oběť do médií se svým příběhem pod svým jménem a je publikována její tvář, tak vzniká velké riziko, že dojde k sekundární viktimizaci v okolí oběti například mezi kolegy nebo sousedy. Některé zahraniční organizace mají návody pro oběti v případě medializace. Systematicky s nimi probírají všechny varianty, které se mohou stát. Probíhá velká příprava předtím, než s tím vyjdou na světlo (v České republice toto dělá poradna Justýna – pozn. redakce). Nemůžeme vzít obětem právo na to, aby se svým příběhem zacházely, jak chtějí. To právo jim musí zůstat, ale je dobré, když se na reakce okolí připraví s terapeutkou nebo aspoň někým blízkým.

Pojďme se ještě vrátit na chvíli zpátky k sekundárním obětem. Jak se dají ošetřit sekundární oběti? Jaká služba by jim mohla pomoci?

Když se objeví kauza v nějaké instituci, kde lidé znají oběti i podezřelého, tak je ideální co nejtransparentněji komunikovat základní informace bez intimních detailů, které mohou někoho zranit. Jako příklad si představme školu, kde učitel zneužívá studentky. Ředitel sice správně podá trestní oznámení, ale už to nekomunikuje s rodiči, v důsledku čehož se to rodiče dozví z médií. Rodiče jsou samozřejmě pohoršení a naštvaní, jak je možné, že jim takovou věc nikdo neřekl. Ředitel se brání tím, že nic říct nemohl kvůli presumpci neviny a kvůli tomu, že věc není uzavřená. To ale není pravda, on může informovat minimálně o tom, že v této věci podal trestní oznámení a že to řeší orgány činné v trestním řízení.

To znamená, jestli tomu dobře rozumím, že informujeme primárně o procesu. O tom, co bylo, co je teď a co bude.

Pro lepší představu si můžeme vybavit pomyslný policejní spis. Lidi nepouštíme do spisu, ale informujeme, že ten spis existuje a jaké děláme dílčí kroky. Informování je základní způsob, jak ošetřit děti, rodiče i personál v takovéto instituci. Dalším krokem je vnímat různé skupiny sekundárních obětí. Když zůstaneme u té školy, tak tam budou minimálně tři skupiny: učitelé, rodiče a děti. Je třeba, aby zaznělo, že si uvědomujeme, že ta situace není lehká, že sice nevíme, co přesně cítí, ale víme, že lehké to teda není. A proto jim nabízíme možnost bezpečného prostoru, kde se můžou setkat a mluvit o tom. A nabídnout nějaké další možnosti podpory jako například supervizi, terapii, poradenství.

Ošetřit sekundární oběti znamená mluvit o tom tématu. Dále posloucháme to, na co se sekundární oběti ptají, protože nás to informuje o tom, čemu nerozumí. Na základě toho pak můžeme zařídit přednášku například o tom, co je to grooming. No a pak mohou být nějaké podpůrné skupiny. Časté jsou pro nezneužívající rodiče v případě incestu. Je tam základní pravidlo, že musíte dávat dohromady lidi, kteří mají podobnou zkušenost: nezneužívající rodiče, partnery znásilněných žen, kolegy pachatele.

Vy jste i teoložka a často v rozhovorech říkáte, že si především lidé z křesťanského prostředí mylně vykládají termíny typu vina, odpuštění, láska k bližním, stud. Mohla byste být konkrétnější v tom, jak to myslíte?

Téma odpuštění je běžnou součástí náboženské rétoriky. Věřící opakovaně slyší, že musí odpouštět, musí odpouštět nepřátelům, je třeba odpustit nejen jednou, ale sedmasedmdesátkrát, ideálně donekonečna. Navzdory tomu, že se o odpuštění v křesťanském prostředí mluví neustále, se nevysvětluje, co to odpuštění vlastně je. V důsledku toho mají lidé vágní a velmi často i mylné představy. Velmi často si například myslí, že odpuštění znamená i smíření se s tím, kdo ublížil, nebo že to znamená, že se k tomu, kdo ublížil, musí chovat, jako by se nic nestalo.

Další velmi často zmiňovaný pojem v náboženském prostředí je „bezpodmínečné odpuštění“, což evokuje, že ho máte rozdávat jen tak, bez jakýchkoli podmínek a úplně bez pravidel. V křesťanském kontextu má ale přitom proces odpuštění svoje podmínky. U katolíků je institut svátosti smíření (zpovědi). Hříšník musí splnit tři podmínky: lítost nad vykonaným zlým skutkem, vyznání toho zlého skutku a zadostiučinění (pokání), což znamená napravení toho, co se napravit dá alespoň symbolicky, a nepokračování ve zlém jednání. Když tyto podmínky splní, tak je disponovaný k tomu, aby přijal milost od Boha a bylo mu odpuštěno.

Toto učí katolická morálka o vztahu člověka a Boha. Když ale dojde na mezilidské vztahy, tak se to najednou úplně opomíjí. Je třeba vysvětlovat, že tohle stále platí i v mezilidských interakcích. Jestli má být totiž odpuštění plnohodnotné, tak je velmi důležité, jak se chová ten, kdo ublížil. Jestliže popírá, že by někomu ublížil, jestliže toho vůbec nelituje, nečiní pokání, tak mu oběť může určitým způsobem odpustit, ale je absolutně nepatřičné, aby došlo ke smíření, které bude znamenat, že se oběť bude chovat, jako že se nic nestalo. To je úplně neadekvátní.

To ale vlastně znamená, že když se správně uchopí téma odpuštění, tak to může být dobrá cesta, jak pracovat s oběťmi i v sekulárním prostředí.

Nejenom s oběťmi, ale i s pachateli. Když máme pokřivené chápaní odpuštění, tak dochází k tomu, že postoje k pachatelům i obětem jsou neetické. Ve vztahu k obětem pak lidé vytvářejí nátlak, aby se oběti chovaly, jako že se nic nestalo. Titíž věřící se ale chovají i neeticky k pachatelům, protože na ně nekladou žádné požadavky týkající se pokání.

To má dalekosáhle následky, protože to jednak škodí primárním obětem a jednak to otvírá prostor k tomu, aby přibývaly další a další oběti. Když nabízíme odpuštění „zadarmo“, tak tím prostě škodíme jak jednotlivcům, tak celé společnosti. Věřící také často nechápou, že odpuštění nevylučuje potrestání pachatele. Troufám si říct, že je to něco, co běžný křesťan nejspíš nikdy neslyšel, když se mluví o odpuštění. Potrestání pachatele je etické a nevylučuje se to s milosrdenstvím. Tady bych citovala papeže Jana Pavla II., který v Encyklice o Božím milosrdenství píše: „(…) je třeba odpustit každému a pokaždé. Samozřejmě toto požadované štědré odpouštění neodstraňuje objektivní požadavky spravedlnosti. Správně chápaná spravedlnost je vlastně cílem odpuštění. Na žádném místě evangelijního poselství neznamená odpuštění ani milosrdenství, které je jeho zdrojem, shovívavost vůči zlu, pohoršení, bezpráví nebo urážce. V každém případě je podmínkou odpuštění vždy náprava zla či pohoršení, odstranění bezpráví, zadostiučinění za urážku.“

V jednom rozhovoru jste také říkala, že pracujete s kněžími, protože je důležité, aby neblokovali řešení případů sexuálního zneužívání v církvích. Jak konkrétně to kněží mohou blokovat?

Úplně přesně teď nevím, v jakém kontextu jsem to říkala. Napadá mě ale, že když kněží nepracují dobře s tématem hanby a viny u obětí, tak mohou blokovat jejich uzdravení. Obecně u obětí trestných činů je typické, že i přestože objektivně vinné nejsou, tak subjektivně se cítí být vinnými. V tom teologickém kontextu by kněží měli zdůrazňovat, že sexuální zneužívání není vina ani hřích oběti, ale vždy je to hřích pachatele. Takže ta hanba náleží pachatelům, ne obětem. V tomto rozlišování můžou kněží hrát velmi významnou úlohu.

A pak je samozřejmě důležité, jak pracují s tématem odpuštění, jak jsme o tom hovořili v předchozí otázce. Mluví-li o odpuštění pokřiveným způsobem, tak přispívají ke zhoršování situace ohledně sexuálního zneužívání. V tomto kontextu je důležité, aby kněží s pachateli pracovali na tématu pokání. Je třeba vést pachatele k tomu, aby se pokusili nějakým způsobem napravit škody a zlo, které napáchali. Když to nejde ve vztahu ke konkrétní oběti, tak jinými způsoby – například ve vztahu k jiným obětem. Těch možností je spoustu.

A jak se z hlediska toho, co teď říkáte, díváte na mučednice čistoty? V České republice poměrně rezonoval příběh Anny Kolesárové a nápis na jejím náhrobním kameni „raději smrt než hřích“.

Na jednu stranu je třeba říct, že mučednictví je fenomén, při kterém lidé pokládají život za něco, co je pro ně důležité. Nemůžeme vzít lidem právo položit život za nějakou důležitou hodnotu. Na druhou stranu se tady úplně nepotkává teologie a psychologie, protože lidé v rizikové situaci nedělají nějaká promyšlená, racionální rozhodnutí. A pak tady je oprávněná kritika, která vzešla z feministických kruhů. Když totiž příběhy těchto žen vyzdvihujeme jako vzor, tak potom se oběti sexuálního násilí cítí jako obrovští hříšníci. Oběti se můžou domnívat, že pokud nerozpoznali cíl útočníka a nezastavili ho, tak jsou vinné.

Kdybyste si mohla přát jednu věc, která by mohla výrazně přispět k prevenci sexuálního zneužívání nebo výrazně zlepšit péči o oběti, co by to bylo?

V ideálním světě bych si přála, aby v každé instituci, která pracuje s dětmi, byly safeguarding směrnice a aby se také implementovaly. Jde o komplexní opatření k předcházení zneužívání a účinné intervenci v případech, kdy ke zneužívání přece jen dojde. Lidé často nejednají správně ne schválně, ale proto, že nevědí, co dělat, jak se zachovat, jaký postoj zaujmout. Součástí safeguarding směrnic by měla být i pravidelná školení personálu, kodex profesionálního chování, funkční systémy pro ohlašování případů podezření ze zneužívání, efektivní postupy šetření podnětů. Tam, kde došlo k selháním, měla by být transparentně přiznána, instituce by měly nabídnout pokorné ospravedlnění všem dotčeným a měly by přijmout smysluplná opatření směřující k nápravě pochybení.