Monstrproces s antifašistkou Linou E.: Německo mobilizuje na den X

V Německu vrcholí proces s antifašisty obviněnými po útocích na neonacisty ze spiknutí. Sporná žaloba svědčí o dvojím metru ve srovnání s ultrapravicovým násilím.

Jonáš Kreisinger
Foto Frupa, Wikimedia, CC BY-SA 4.0

Když jsem měl v roce 2013 brigádu jako číšník v jednom z mála veganských podniků v Eisenachu, netušil jsem, že se moje zkušenost letního „gastarbeitera“ propojí s jedním z nejsledovanějších procesů v současném Německu – s procesem pojmenovaným po údajné vůdkyni zločineckého spiknutí Lině E. a oficiálně nazvaným Antifa Ost.

Eisenach je malebné městečko s bohatou historií, která se v mnoha momentech propojuje s tou celoněmeckou. Jedná se však také o jedno z center krajně pravicového hnutí. Již od 19. století městu dominuje buršácký památník. Ve městě také do roku 2014 probíhala setkání buršáckých spolků, na což navazuje i silná podpora neonacistickým hnutím a stranám. V roce 2013, kdy se v Česku teprve začínalo mluvit o lidech prchajících před občanskou válkou v Sýrii, „uprchlická krize“ v Německu už dávno probíhala. Eisenach byl oblepen plakáty Nacionálně-demokratické strany Německa (NPD), neonacistické strany, jejíž zákaz se před šesti lety neúspěšně projednával u německého ústavního soudu. Atmosféra xenofobie a rasismu byla všudypřítomná. Přestože jsem byl před otevřenou xenofobií ochráněn svým „evropským“ vzezřením, můj přízvuk se několikrát stal zdrojem konfliktu.

Tehdy jsem však ještě nevěděl, že moje každodenní cesta z práce vede kolem hospody Bull’s Eye, která poskytuje infrastrukturu místnímu i německému neonacistickému hnutí. A právě tento podnik se stal v minulých letech častým místem útoků místních antifašistů, z nichž dva jsou připisovány skupině údajně vedené dnes osmadvacetiletou ženou známou jako Lina E.

Problematický paragraf

Případ začal v červenci 2020, kdy byla v lipském Connewitzu Lina E. zatčena. Po chvíli byla sice propuštěna na svobodu, ale v listopadu téhož roku byla zatčena znovu a od té doby se nachází ve vazbě. Celý proces je přitom veden spektakulárním způsobem připomínajícím pronásledování členů a členek Frakce Rudé armády (RAF).

Za hlavní problém je považována špatně skrývaná snaha německých bezpečnostních složek kriminalizovat levici.

Německá policie používá k převozu Liny E. helikoptéry, založila speciální vyšetřovací komisi „SoKo LinX“ a všechna soudní jednání doprovázejí těžce ozbrojení policisté. Lidé ve vedení SoKo LinX neváhají mluvit o „buňkách levicového terorismu“, přestože nikdo v daném procesu nebyl z terorismu obviněn. Vyšetřovací komisi ovšem doprovázejí i další skandály: exkluzivní poskytování informací krajně pravicovému časopisu Compact nebo obvinění z využití komise k provedení razie kvůli osobní pomstě jednoho z policistů. Několik razií provedených touto komisí bylo soudem označeno za nezákonné. Nicméně uměle vytvořený strašák „levicového extremismu“ je skvělým prostředkem k uskutečňování osobních i politických ambicí.

Čtyřem obžalovaným se klade za vinu těžké ublížení na zdraví, loupež, narušování míru a poškozování cizí věci v rámci šesti různých násilných útoků na neonacisty, které se odehrály mezi lety 2018 a 2020. Ve dvou případech se jednalo o útoky na zmíněnou neonacistickou hospodu Bull’s Eye. Mimo to se má jednat o čtyři plánované i spontánní útoky na více či méně známé členy neonacistického hnutí.

Jedním z hlavních bodů obžaloby je také nechvalně proslulý paragraf 129 o „přípravě zločineckého spiknutí“. Historii tohoto paragrafu lze podle deníku Neues Deutschland vysledovat až do císařského Německa, kdy byl používán ke kriminalizaci odborového hnutí a sociálních demokratů. Zákon původně trestající „protistátní spiknutí“ je užíván v moderních německých dějinách ke kriminalizaci zejména levicového hnutí.

Ve středu 24. května proběhla celostátní razie v patnácti bytech klimaaktivistů z hnutí Poslední generace, které je známé přilepováním se na dálnice. Sedm těchto aktivistů bylo na základě paragrafu 129 obviněno ze „zločineckého spiknutí“. Další obětí těchto perzekucí je známá umělecká skupina Zentrum für politische Schönheit (Centrum pro politickou krásu). A stejný zločin je nyní kladen za vinu i Lině E. a jejím třem spoluobviněným, přestože se podle obhájců jedná o „spiknutí, které nikdo neznal“ a dokazuje se zejména pomocí skupinových chatů.

Téma paragrafu 129 každopádně rezonuje mezi německými antifašisty a antifašistkami velice silně. Důvodem je jeho selektivní využití proti jakémukoliv – i volnému – sdružení levicových aktivistů. Vágní formulace zákona totiž umožňuje stíhat i jedince, kteří mají k dalším členům údajného zločineckého spiknutí pouze volný vztah. To pak bezpečnostním složkám dává do ruky silný argument k preventivnímu sledování velkého množství možných obviněných. Od poslední změny v roce 2017 totiž zákon nevyžaduje dokazování délky a typu spolupráce v kriminální skupině. Například již není třeba dokazovat existenci společné pokladny nebo jasně definovaného členství. U soudu se tak nově projednává i tak vágní a neproblematická činnost, jakou je „psychická podpora“, jako možný trestný čin.

Bulvární „chaotka v minisukni“

Celá kauza nese jméno Liny E. coby hlavní obviněné z několika důvodů. Jedním z nich je sexistická obsese německých médií mladými ženami podezřelými z politického násilí. Hlavní obžalovanou tak německá pravicová a bulvární média nazývají „chaotka v minisukni“. Podobně byla německá média fascinovaná členkami Frakce Rudé armády Gudrun Ensslin a Ulrike Meinhof. Přirovnání k RAF použila mimo jiné i policie a je zřejmé, že strach z opakování této krvavé periody německého levicového hnutí posiluje zájem německé veřejnosti i o proces s Linou E. Nutné je však zdůraznit, že co se násilí týče, činy kladené za vinu údajné skupině okolo Liny E. nejsou ani zdaleka srovnatelné s násilím páchaným skupinami, které se od šedesátých do devadesátých let hlásily k RAF.

Podle obžaloby Lina E. vedla celou organizaci. Žalobce jí dává za vinu participaci a řízení celé skupiny, přestože existují vážné pochybnosti o tom, že se Lina všech akcí zúčastnila. Obhájci zase kladou za vinu německým médiím, že soud tlačí k přísnému trestu. Argumenty pro vůdčí pozici Liny E. jsou spíše nejasné. Obžaloba jí třeba klade za vinu, že byla u všech činů „přítomna“ minimálně v podobě psychické podpory a rady. A podobných vágních a obtížně dokazatelných tvrzení se během soudu objevuje plno.

Přestože není příliš pochyb o tom, že se činy v nějaké podobě staly, obžaloba podle kritiků nebyla schopná přednést dostatek přímých důkazů a až příliš se spoléhá na ty nepřímé, které však mají spíše charakter hypotéz. V jednom případě posloužila jako důkaz nalezená igelitová taška s DNA obžalované Liny E. v místě jednoho z útoků. I takový důkaz stačil k obžalobě, přestože sám napadený tvrdil, že ho napadli pouze muži. U jiného z činů stačil k obžalobě USB disk s fotkou místa bydliště napadeného neonacisty. V některých případech pak žaloba dokazuje obvinění tím, že svědci na místě slyšeli ženský hlas, případně byla zahlídnuta žena, u které se nedá vyloučit, že by se mohlo jednat o Linu E. Celý proces provází komplex spekulací, které lze stěží nazvat důkazy. Kvůli tomuto souboru pochybností označil obhájce Liny E. státního zástupce a předsedu senátu za politickou justici.

Slepota na pravé oko

Jistý zvrat přinesl nový korunní svědek, bývalý levicový aktivista Johannes D., který byl z levicových kruhů vyloučen poté, co ho jeho bývalá partnerka obvinila z psychického a sexuálního násilí. Tento svědek se měl zúčastnit minimálně jednoho z útoků, a hraje tak v případu klíčovou roli. Výjimečná role tohoto svědka vyplývá mimo jiné i z toho, že dalšími svědky v případu jsou známí členové neonacistické scény, zčásti souzení či odsouzení za jiné zločiny, kteří jsou motivovaní k tomu, aby levicovým aktivistům ublížili. Podobně jako u těchto neonacistů i v případě Johannese D. se spekuluje o tom, že jeho výpověď je spíše formou pomsty levicové scéně, kterou byl nucen opustit. O důvěryhodnosti korunního svědka pochybuje podle posledních informací i soud, který vyzval obžalobu k vysvětlení rozporů v jeho výpovědi.

Pochybné dokazování není jediným momentem, který víří vody na německé levici. Za hlavní problém je považována špatně skrývaná snaha německých bezpečnostních složek kriminalizovat levici a zároveň přivírat oči nad krajní pravicí. V této souvislosti je dobré připomenout zejména amatérský přístup úřadů k vyšetřování zločinů Nacionalisticko-socialistického podzemí (NSU), který umožnil krajně pravicovým teroristům dlouholeté fungování v neonacistickém podsvětí (v rámci neprofesionálního vyšetřování k organizaci tekly peníze i od německého Úřadu na ochranu ústavy). Dále je tu třeba znemožnění nezávislého vyšetřování smrti Oury Jalloh, uprchlíka ze Sierry Leony, který se podle policejních výpovědí sám upálil v roce 2005 ve své cele, přestože byl v tu chvíli spoután.

Nicméně i z posledních několika let existuje plno případů průniků mezi bezpečnostními složkami a členy krajně pravicového hnutí. Jedním z posledních případů je participace členů speciálního komanda na přípravě puče německými říšskými občany. I když pomineme tyto zcela alarmující případy, německá policie se potýká se skandály odhalení řady rasistických chatovacích skupin policistů ve službě, kde si vzájemně zcela nepokrytě vyměňovali nenávistné názory a tipy na násilné zákroky proti různým nebílým obyvatelům Německa. To nicméně posilují opakované výroky představitelů německé policie zdůrazňující údajné nebezpečí levicového extremismu, přestože jsme byli v posledních přibližně sedmi letech svědky především nárůstu krajně pravicového terorismu v Halle, Hanau a dalších německých městech, nemluvě o různých pokusech o pogromy v době takzvané migrační krize.

Saským soudům bývá vytýkáno i to, že levicovým aktivistům je často navrhován přísnější trest. V roce 2016 skupina více než dvou set organizovaných neonacistů napadla a zdemolovala levicovou čtvrť Connewitz a pouze dva z útočníků odešli s nepodmíněným trestem, protože byli zároveň souzeni i za jiné zločiny. Většina útočníků dostala jen peněžní pokuty, případně podmíněné tresty, a soudu bylo vyčítáno, že z pohodlnosti některé trestné činy opomíjel, aby se proces neprotahoval. Kritici vytýkají německé policii „slepotu na pravé oko“, která posiluje a legitimizuje německou krajní pravicí. Kvůli mírným trestům pro neonacisty se tak jeden z obhájců spoluobviněných v případu Liny E. sarkasticky ptá: „Musí být člověk nacista, aby dostal podmínku?“

Den X

V tomto kontextu nelze opomenout ani velice specifickou situaci, které němečtí antifašisté a antifašistky čelí. Na rozdíl od českého kontextu, kde organizované neonacistické skupiny téměř neexistují, v Německu existuje velké množství dobře organizovaných a vyzbrojených krajně pravicových skupin, které páchají násilí proti cizincům, levičákům a dalším lidem, kteří nezapadají do jejich představy o rasově a ideologicky čisté společnosti. Pokud policie nekoná nebo jí nelze důvěřovat v tom, že by dokázala situaci řešit ve prospěch napadených, nezbývá podle mnohých levicových aktivistů a aktivistek než řešit kolektivní bezpečnost komunitním způsobem. Antifašisté a antifašistky tvrdí, že neonacisté jsou vždy pachateli a původci násilí a je jen dobře, pokud se násilí obrátí proti nim.

Němečtí antifašisté a antifašistky se se státní represí nehodlají smířit a v Německu se hromadně mobilizuje na Den X, tedy první sobotu po vynesení rozsudku nad Linou E. a jejími spoluobviněnými. Vzhledem k tomu, že vynesení rozsudku je plánováno po téměř půldruhého roku dlouhém procesu na středu 31. května, očekává se, že den X nastane 3. června. Policejní sbory se na tento den masivně připravují a levicovým aktivistům a aktivistkám vyhrožují zákazem demonstrací.

Policie má podle německých zákonů právo zakázat organizaci specifické akce, pokud by sama nebyla schopna zajistit bezpečný průběh akce. Tento velice problematický a v jádru nedemokratický nástroj saská policie již v minulosti využila a od té doby ho využívá jako prostředek demobilizace antifašistického hnutí. Policie počítá s účastí čtyřciferného čísla antifašistů a antifašistek, na které chystá 2500 policistů, množství vodních děl a uzavření města za účelem kontroly přijíždějící návštěvníků. Organizace mobilizující na demonstraci vyjádřily odhodlání nenechat se policií zastrašit.

Zdánlivě vzdálený případ není Česku tak cizí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Až příliš připomíná vykonstruovanou kauzu Fénix, za kterou stojí policisté protiextremistického oddělení, tehdy podléhající Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu vedenému „elitním“ policistou Robertem Šlachtou. Akce Fénix vedla k zatčení údajné teroristické buňky. Tentokrát sice soud zafungoval příkladně a případ smetl ze stolu jako vykonstruovaný, nicméně i tak tato zlovůle znamenala dlouhou vazbu pro některé z obviněných, kterým nebyla vina nikdy prokázána, nemluvě o lidských a finančních nákladech na soudní řízení.

V nedávné době byla druhá větev této kauzy, známá jako Fénix 2, vrácena okresnímu soudu v Mostě, aby znovu projednal obvinění z podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Dlouholetá praxe aktivismu ukazuje, že i v demokratických režimech lze ze svobodně smýšlejících lidí usilujících o lepší svět udělat snadný terč policejních represí a pohodlného obětního beránka pro politiky a političky, kteří svoji popularitu staví na uměle vytvářených vnitřních nepřátelích.

Autor je spolupracovník redakce.

Čtěte dále