Trigger warning: sexualizované násilí, duchovní násilí, zneužívání, trauma
Hanin život nebyl nikdy zrovna ideální. S rodiči si z vážných důvodů nerozuměla, její mladší sourozenec vyžadoval opravdu hodně péče (její i rodičovské) a už od velmi útlého věku to vypadalo, že je Hana v rodině braná tak trochu jako „malá dospělá“. Když se najednou v období puberty objevila možnost trávit alespoň víkendy mimo domov mezi novými lidmi, kteří stejně jako ona věřili v Boha, brala to Hana jako příležitost. Příležitost zapomenout na to, že se doma necítí vždy dobře. S důvěrou se proto svěřila jednomu z lokálních církevních společenství a začala pravidelně dojíždět na setkání.
Ta se odehrávala v rodinném domě, v němž kromě vedoucí skupiny, pastorační asistentky Ireny, byla i spousta dalších lidí. Děti, dospívající, dospělí, na spánek vždy pečlivě rozdělení do vlastních místností podle pohlaví. Kromě Ireny a její rodiny bydlel v domě i další člověk: její otec, jemuž celý objekt patřil. Hana si brzy všimla, že v prostředí, které dbá na správnost katolického chování, se Irenin otec necítí dobře. Z hromadných setkání věřící mládeže, které se jednou do měsíce konaly přímo u něj na statku, nebyl rád. Nesnášel to. Často se před velkými skupinami věřících schovával v hospodě, z níž se pravidelně vracel opilý, podrážděný a bez jakýchkoliv zábran.
Být užitečná
Irena brzy poznala, že pro Hanu je společenství svého druhu únikem. A začala po ní vyžadovat hned celou řadu náročných a zodpovědných úkolů, jejichž splnění se většinou neobešlo, jak dnes Hana říká, bez emocionálního nátlaku. Ten běžně zahrnoval výčitky, apelování na Boha, jeho údajný pohled na Hanu, Ireninu sebelítost i důraz na Haninu potřebnost pro církev i společenství. A Hana, vyděšená výhrůžkami, Ireniny pokyny plnila: Bůh to tak přece chtěl taky, myslela si. Církev to tak chce a já se přece musím chovat vzorně, honilo se jí hlavou.
„Když jsem nějakou zadanou práci nechtěla dělat, nebo jsem zkoušela něco namítat, hned se spustil koloběh výčitek a ublíženosti. Říkala mi i takové věci, že má kvůli mně rozhozený menstruační cyklus, že třeba dvacet dní v kuse krvácí, že je jí kvůli mně špatně, jestli jsem tohle chtěla a že přece je mou povinností pracovat pro církev. Jak? To samozřejmě věděla Irena a taky to vyžadovala. Pořád jsem se cítila jen provinile.“
Z přednášek o vztazích a o mužích a ženách, které Hana během svého dospívání v církvi absolvovala, měla pocit, že muži takoví jsou. A že je to její, tedy ženská odpovědnost, jim pro jejich pudovost nedat příležitost.
Nachystat celý dům na víkendové setkání věřících je náročné, a tak Irena vyžadovala od Hany stále větší pomoc. Stále častěji i za cenu toho, že Hana šla za školu – práce pro ostatní je přece bohulibější, lepší, neváhala Irena najít vysvětlení, proč není potřeba chodit v pátek do školy a je naopak nutné pomáhat s přípravou víkendové akce v jejím rodinném domě. Je to tak lepší pro Irenu, ostatní mládež, a hlavně pro Hanu samotnou. Je to vůle boží. Mladá dívka si skutečnost, že je na ni kladená obří odpovědnost, které třeba nedokáže dostát, ze začátku ani neuvědomovala.
Brala to tak, že je užitečná, a to přesto, že jí podvádění se školou nebo příliš mnoho úkolů způsobovaly úzkosti. Věřila v Boha a svou odevzdanost skupině brala trochu jako službu i jemu, i proto jí přišlo normální pracovat pro společenství trochu víc. Jedním z hlavních úkolů, které Hana měla, byla kromě tvorby programu, praktického chystání domácnosti a plnění běžnějších úkolů i péče o agresivního, alkoholického Irenina otce. Uklízela po něm, žehlila jeho oblečení, prostě se o něj starala – a to i když jí to bylo krajně nepříjemné, protože vždy míval nevhodné narážky a choval se vůči Haně agresivně. A pak ji skutečně jednou sexuálně napadl.
Můžeš za to ty sama
Opilý dospělý muž ji osahával na intimních partiích, bolestivě jí mačkal prsa a pokoušel se ji svléknout. Hana se ubránila, ale zůstala úplně otřesená. A to i proto, že prostředí katolické mládeže považovala za bezpečné. Hana se tak moc styděla, že nedokázala toto téma v danou chvíli před pastorační vedoucí otevřít. Bála se, že by silně věřící Irena Hanu donutila ze společenství odejít. Že by odmítla na problém pohlížet jinak než jako na Haninu provokaci – což byl způsob, kterým se Irena stavěla ke všem podobným tématům.
Na první místo vždy kladla důraz na „ženskou čistotu“. A to i v případě malých dívek ve věku klidně i šesti let, kterým bylo třeba vyčítáno, že nosí legíny příliš obepínající jejich dětské nohy, čímž se vůči přítomným chlapcům chovají moc sexuálně. To Hana moc dobře znala. Že provokuje muže těsnými kalhotami, slyšela sama poprvé, když jí bylo deset let.
„Až o mnoho let později jsem si uvědomila, jak rychle jsem kvůli celému nastavení uvnitř společenství z celé situace začala vinit sama sebe,“ vysvětluje dnes Hana. V prostředí, v němž se pohybovala, bylo sebeobviňování běžné a svým způsobem i pochopitelné. Otázky lidského těla a sexuality se v něm nediskutovaly prakticky nijak jinak než s důrazem na hřích, vinu a selhání těch, kteří se dopouští špatného chování. Třeba i tím, že nějak vypadají.
To by Bůh přece nedopustil
„Začala jsem se zahalovat, abych nikoho neprovokovala. Nenáviděla jsem svá prsa za to, že jsou vidět a mohou tak někoho vybízet k hříchu. Své tělo jsem úplně odpojila, a dokonce jsem si raději na hlavu dávala i šátek, protože jsem nechtěla, aby ze mě zbylo cokoliv ženského, ani vlasy,“ vzpomíná Hana na období svého dospívání. Útoky Irenina otce ale nepřestaly, stupňovaly se.
Kdykoliv kolem něj prošla, pokusil se na ni sahat, dotknout se intimních míst nebo prsou. Z přednášek o vztazích a o mužích a ženách, které Hana během svého dospívání v církvi absolvovala, měla pocit, že muži takoví jsou. A že je to její, tedy ženská odpovědnost, jim pro jejich pudovost nedat příležitost. I když se jedná už o dospělé nebo staré muže.
Irena však Hanu za otcem běžně posílala s tím, že je jeho „oblíbenkyně“ – prý mu připomíná jeho zesnulou ženu. Přitom tato pastorační vedoucí opakovaně před staršími děvčaty řešila, že její otec pije a sexuálně napadá ženy ve společenství, a stěžovala si, že neví, jak se k tomu postavit. Pro Hanu byla situace velmi náročná a traumatizující. O otce se ale musela starat dál – právě proto, že měl Hanku tak moc rád, což Ireně pomáhalo udržovat společenství v rodinném domě. Násilné situace se však množily.
„Poslala mě za ním do ložnice, ale potkala jsem ho ještě na chodbě. Před ložnicí. Ta chodba spojovala hlavní místnost, kuchyň se záchodem a koupelnou. Přitlačil mě do kouta za prosklené dveře do kuchyně, kde byli další lidé, na té chodbě byla taky moje kamarádka a začal mě zase líbat, sahat na prsa a agresivně svlékat. Byl opilý, pomočený. Nakonec se mi ho podařilo odstrčit, i když to byl dost velký boj. Kamarádka mi nepomohla a nikdy jsme o tom spolu nemluvily, hrozně jsem se styděla. V té chvíli bych byla radši kdyby mě znásilnil a nikdo u toho nebyl,“ vzpomíná Hana na nejhorší zážitek, který s Ireniným otcem zažila.
Hanu provázely pocity hlubokých výčitek, nejčastěji zaměřené na to, že není pro církev „dost“, že asi nedostatečně miluje Boha, že on zase nemá dost rád ji – jinak by se přece něco takového nikdy nestalo, jinak by to přece nedopustil. Začala trpět těžkými depresemi.
Správná katolička
S odstupem více než dvaceti let přemýšlí i o jiném aspektu – o své roli uvnitř společenství. O tom, proč se nikdy nepokusila jasně ozvat, proč si nestěžovala, proč také neodešla. „Pro lidi mimo církev to možná bude těžce pochopitelné, ale pro mě bylo naše společenství něco jako náhradní rodina. A já nechtěla dělat problémy. Myslela jsem, že si za to můžu opravdu sama, že nějak provokuju, že jsem vyzývavá, že ze mě něco vyzařuje, co z mužů dělá násilníky,“ vysvětluje Hana. Slýchala to tak totiž odmala. Ženy muže provokují, muži se pak neovládnou.
Žena si musí uvědomit, že pokud má muž udržet na uzdě svou sexuální touhu, nesmí být provokován.
Martin Kvapilík: Proč spolu před svatbou nebydlet a nespat
Irena navíc uměla v Haně vzbuzovat pocity viny a nedostatečnosti, ale zároveň ji skrz tento typ výčitek také motivovala k tomu, aby se Ireně samotné pokoušela zavděčit. Kromě péče o Irenina otce, chození za školu a nadměrné zapojení do chodu společenství, to dělala i dalšími způsoby. Jako „správná katolička“ například měla přesvědčovat nevěřící spolužáky a spolužačky, ať si najdou cestu k Bohu.
Stejně tak se jí vtloukalo do hlavy, že by měla lidem kolem sebe klást na srdce, ať nemají předmanželský sex, že by měla šířit osvětu v oblasti tělesné čistoty. To všechno ale Hana plnit nechtěla: zajímal ji víc Bůh a spiritualita, ve společenství se ale víc hrálo na úkoly a role. A to Hanu dál svazovalo a deprimovalo. Cítila, jako by ji Bůh nemiloval, protože neumí být loajální k církvi tak, jak to vyžaduje společenství, zatímco Irena to v ní svými manipulacemi a nátlakem jen umocňovala. Přišla si, že nikdy nebude dost.
Vzhledem k tomu, že se Irena v církevním společenství věnovala převážně otázkám spojeným s partnerstvím a sexualitou, stala se tato témata těmi nejčastěji diskutovanými i ve vztahu k Haně a dalším lidem uvnitř skupiny. A to třeba i mezi velmi mladými dětmi, kterým Hanka běžně dělala zpovědní zrcadlo, a které dál měla učit – podle toho, co ji učila Irena.
Zrcadla fungují jako příprava na zpověď a ten, kdo zrcadlí, klade zpovídanému otázky. „I šestiletých dětí jsem se ptala, jestli nemají hříšné myšlenky, jestli nemyslí na sex, jestli dodržují čistotu těla, srdce a pohledu,“ vzpomíná dnes Hana na momenty, za které se sama stydí. „Po mém odchodu se to ještě víc zvrhlo, bylo úplně běžné, že všechny děti, včetně těch nejmladších, musely před příjezdem na akce podepisovat protokoly, že nebudou nikoho sexuálně provokovat,“ dodává.
Zpovědní zrcadla pro děti:
Myslil jsem rád na něco nemravného?
Díval jsem se nemravně na sebe, na jiné, na neslušné obrázky či sochy?
Chodil jsem na neslušné filmy?
Poslouchal jsem rád, když druzí nemravně mluvili?
Mluvil jsem sám nebo zpíval něco nemravného?
Četl jsem něco takového, psal nebo kreslil?
Dělal jsem něco nemravného? (Sám na sobě nebo s jinými? Kolikrát?)
Dovolil jsem, aby se někdo ke mně nemravně choval? (Kolikrát?)
Málo se modlíš
Hana se neúčastnila pouze víkendových setkání, ale časem začala spolupořádat i tábory. Nebylo jí ještě ani osmnáct, když fakticky vedla ten první z nich, na kterém se sešlo přes šedesát lidí. Tlak, který v té době zažívala, i kvůli bezmoci spojené se sexuálním napadáním a pocitem neustálého provinění, se začal stupňovat. Navíc v té samé době došlo k rozchodu s tehdejším partnerem, což se uvnitř velmi konzervativního společenství také hodnotilo dost negativně.
Kdykoliv se někomu svěřila se svými pocity, dostalo se jí jen jediné odpovědi: málo se modlíš. Sama Irena pak její zranitelnosti zneužívala a Hanu neustále osočovala z toho, že na sebe chce skrz své problémy jen upozorňovat, vyčítala jí, že nemá dobrou náladu a nedělá pro ostatní tolik, kolik je potřeba. Když o pár let později na jednom z táborů zkolabovala, skončila v psychiatrické léčebně – ostatními odsuzovaná.
Až tam pochopila, že společenství, na které tolik spoléhala a v němž si myslela, že má velkou hromadu přátel a spřízněných duší, v ní špatné a sebenenávistné pocity jen hromadí. Že reálně žádné kamarády nemá. Že její problémy a těžkosti nikoho z „přátel“ nezajímají. Že je na všechno sama. Už se nikdy nevrátila.
Hostie jako antidepresiva
„Moje do té doby nejlepší kamarádka mi řekla, že bych antidepresiva nepotřebovala, kdybych chodila každý den k přijímání.“ Ze třiceti lidí, které měla Hana kolem sebe, jí zůstal kontakt s jediným. S Irenou samotnou pak iniciovala jedno setkání, kde si chtěla některé věci vyříkat.
„To vůbec nemělo smysl. Vyčítala mi třeba, že kvůli mně nespí, přitom se tak obětovala. Naposledy se mi ozvala s tím, že kdy už konečně přijedu dělat vedoucí na tábor. Když jsem jí řekla, že teď fakt nemůžu, už se mi nikdy neozvala,“ rekapituluje Hana poslední chvíle uvnitř společenství.
Jenže odchodem z něj její problémy neustaly. Kdykoliv se pokoušela o tom, co zažívala mluvit s bývalými přáteli, kladli jí zase všechno za vinu. Cestou k „vykoupení“ bylo jediné: přiznat si, že zhřešila a pracovat na sobě tak, aby k podobným situacím už nikdy nikoho nevyprovokovala. Načas se tedy rozhodla celou záležitost uzavřít. Z přátel, s nimiž trávila celá léta, jí pak už nikdo nezavolal. A dodnes má na sobě cejch té, která zradila, a se kterou se proto nemluví. Haně najednou nezbyl nikdo a nic. Ani víra a Bůh.
Nejsi v tom sama
Dnes už Hana ví, že způsob, jakým s ní Irena manipulovala, má i svůj oficiální název. Duchovní zneužívání nebo duchovní násilí. „Duchovní násilí se často projevuje kromě jiného neustálým kontrolováním, zakazováním a znehodnocováním osoby, nuceným ukončováním přátelství a podpůrných vztahů, destrukcí věcí a hodnot, které pro danou osobu hodně znamenají – a to vše ve jménu Boha, s poukazem na ,řeholní poslušnost‘ nebo na údajné duchovní dobro,“ vysvětluje německá teoložka Doris Wagner.
Wagner sama byla, ještě coby jeptiška, obětí sexuálního násilí ze strany jednoho z vatikánských kněží a o své zkušenosti promluvila během konference v Římě v roce 2018. V reakci na to kněz Hermann Geissler, kterého Wagner obvinila, že ji líbal a nevhodně se jí dotýkal během zpovědi, na svůj post podal rezignaci.
„Oběť zneužívání je přinucena vzdát se činností, které jí přinášely potěšení, vzdát se svých vazeb na příbuzné a přátele, vykonávat téměř otrockou práci v rámci komunity, práci, která vůbec neodpovídá jejímu vzdělání a schopnostem,“ popisuje Wagner kontext duchovního násilí a upozorňuje, že se jedná o poměrně častý jev.
Hana jednoduše není jediná, kdo si z dospívání v ultrakonzervativní katolické komunitě odnesl celou řadu šrámů a traumat. Ty se v poslední době diskutují stále častěji, a to především v souvislosti se skandály sexuálního násilí uvnitř církve. Církev jako by však podle kritiků nedokázala čelit svým vlastním problémům, rozhodně tedy ne ta česká, která pod vedením bývalého arcibiskupa Dominika Duky podnikala spíše kroky, vedoucí k zastrašování obětí. Ne k jejich podpoře uvnitř společenství.
Podle mnohých kritických věřících v tom hraje roli fakt, že tato instituce má často tendenci sama sebe vnímat zranitelně, a právě v tak exponovaných okamžicích, jakými jsou podezření na sexuální násilí, se snaží až paranoidně chránit hlavně sebe. V posledních letech ale přichází zevnitř církve řada výrazných iniciativ, které se snaží oběti chránit a téma sexuálního násilí řešit.
Mezi ty nejzásadnější patří spolek Někdo ti uvěří, jenž sdružuje lidi, kteří mají osobní zkušenost se zneužíváním v církevním a náboženském prostředí, anebo jim zneužívání není lhostejné. Velký podíl na tom má práce Jiřího Kylara, který o sexuálním zneužívání uvnitř církve jako jeden z prvních začal otevřeně mluvit. A také o dopadech, jaké má takto silné trauma na samotné věřící. Ti totiž často přestanou věřit Bohu, nebo církvi, nebo rovnou všemu.
Ředitel Sekce pro mládež České biskupské konference Roman Kubín je ale jiného názoru. Podle něj se oběti sexuálního násilí mají v církvi kam obracet: „Případné oběti nebo ti, co mají podezření, že někde dochází ke zneužívání, se mohou obrátit anonymně na kontaktní místo, které bylo zřízeno před několika lety společně ČBK a řeholními řády. Pracovníci kontaktního místa tyto osoby vyslechnou, poradí o dalším postupu, případně jim nabídnou různé formy pomoci, např. psychoterapii, duchovní doprovázení, právní a sociální poradenství po celé ČR. Tato pomoc je bezplatná,“ vysvětluje.
Podobného názoru, tedy, že církev se snaží problémy spojené se zneužíváním moci a sexuálním násilím řešit, je i Marek F. Drábek, kněz a kaplan v Nemocnici milosrdných sester sv. Karla Boromejského. I když přiznává, že je uvnitř církve rozhodně stále co zlepšovat. Hlavně co se citlivosti k obětem a osvěty týče.
Je to jiné?
„Často nad tím přemýšlím, co je vlastně jiného na sexuálním násilí uvnitř církve,“ zamýšlí se Drábek. Jako jeden z mála duchovních aktivně vystupuje za práva obětí a snaží se téma sexuálního násilí řešit a popisovat. Vysoký, klidný a od pohledu přijímající muž funguje pro mnohé z obětí také jako terapeut, jednoduše oběti doprovází a naslouchá jim. To i proto, že tak zásadní debatu nevnímá jako snahu očernit církev, ale naopak: udělat ji lepší.
Nejde přitom jen o samotné akty sexualizovaného násilí, zneužívání moci ze strany mnohých kněží nebo církevních hodnostářů obecně, o tabuizaci témat spojených s intimitou a atmosférou uvnitř církevního společenství. Sexuální násilí se bohužel děje v řadě komunit a je proto nutné si klást otázku, v čem jsou ty církevní kruhy specifické – pokud vůbec v něčem.
„Vztah věřícího a kněze nebo i jiné autority uvnitř církve, je velmi křehký. Je založený i na vztahu s Bohem, jehož jsou kněží prodlouženou rukou na zemi. To je však staví do mnohem zodpovědnější role, která je ještě závažnější, než je třeba role učitele nebo pedagoga,“ vysvětluje Drábek. V zásadě jde o to, že duchovní rozměr vztahu ke knězi činí oběť mnohem zranitelnější. Ve chvíli, kdy se na ní (a je jedno, zda jde o muže či ženy) dopustí sexuálního násilí někdo z církevní komunity, není narušena jen tělesná a psychická integrita, ale také integrita osobní.
„Objevují se otázky, proč to Bůh dopustil, proč zrovna na mně. Co jsem udělala špatně, že zrovna já jsem se stala terčem nějakého typu násilí nebo duchovního zneužití. Opakovaně se vynořují myšlenky, týkající se hříchu, ale také odpuštění: musím odpustit svému predátorovi? A co když to nedokážu, bude mě ještě Bůh milovat?“ vysvětluje Drábek.
Propojení s vírou, odevzdaností Bohu, s důvěrou v instituci, je ale jen jedna strana mince specifika zneužívání uvnitř církevních kruhů. Tou druhou a možná nejvíce odlišnou od zbytku kultury sexuálního násilí je právě otázka přílišné tabuizace sexuality i tělesnosti, která je pro církev typická, a především na dospívající vytváří velký a těžce zvladatelný tlak.
Ti, kteří se stávají obětí sexuálního násilí – buď ze strany duchovních, nebo jiných věřících, pak mají přílišnou tendenci se sami obviňovat a vnímají sami sebe jako ty nečisté. Jako lidi páchající hřích. To jejich trápení a trauma dál prohlubuje. V tom je církevní prostředí bezesporu velmi specifické. Kromě traumatu ze zneužití totiž přichází i pocit, že došlo k něčemu intimnímu – což se mimo manželství prostě dít nemá.
Přestat věřit
Zneužívání a sexuální napadání, kterého se na Haně po léta dopouštěl Irenin otec, si svou daň vybralo možná v ten nejzranitelnější okamžik. Při porodu. Když Hana přiváděla na svět své první dítě, všechny traumatizující vzpomínky se jí vrátily. Byla tím tak paralyzována, že se porod zastavil. To se opakovalo i u porodů dalších dětí. Narušení intimity, nedostatek podpory, odsudky a obviňování, že si za sexuální napadání může sama, tak zničily nejen její dospívání, ale i možná nejdůležitější okamžiky v životě této dnes již dospělé ženy. Svou roli hrála i skutečnost, že Hana prakticky nikdy nenalezla v rámci církve bezpečný prostor, kde by mohla své trauma sdílet a dostalo se jí pochopení.
„Přitom jsem několikrát kontaktovala kněze a chtěla si s ním promluvit o tom, jak se cítím. Ten první mi řekl, že jsem pěkná holka, tak proč bych měla myslet na sebevraždu,“ vyjmenovává Hana. „Druhý, kterému jsem se svěřila se zážitky s Ireniným otcem, mi oznámil, že mi to Bůh odpustí, ale jen pokud jsem k tomu aktivně nepřispívala. A třetí mě vyhodil jako prašivou poté, co jsem mu řekla, že trpím depresemi, na což pouze odvětil, že to ani nemám nikomu říkat, protože mě lidé nebudou mít rádi,“ vzpomíná Hana.
S tím, že by církev neuměla obětem pomáhat, ale Roman Kubín nesouhlasí. „My v sekci pro mládež pořádáme řadu přednášek, kde vysvětlujeme mladým, co je sexuální zneužívání, jak ho řešit, pokud se s ním setkají atd. Nastavili jsme pravidla tak, aby církev byla pro děti a nezletilé bezpečným místem. Klademe velký důraz na prevenci a formaci pracovníků s mládeží,“ říká Kubín.
Nikdo mi to nevrátí
Martina Vintrová z plzeňské diecéze, soudkyně Diecézního církevního soudu a členka Kolegia k šetření důvodnosti nařčení vzneseného vůči duchovnímu nebo pracovníkovi církevní instituce, mluví o tom, že pocity opuštění a ztráty víry a důvěry v církev coby instituci se u obětí bohužel mohou vyskytovat.
„U případů sexuálního zneužívání v církvi se setkáváme s následujícím,“ uvádí soudkyně: „Jednak jde o zneužívání duchovní moci. Pachatel, který zaujímá nějaké vedoucí místo v křesťanském společenství, zneužívá k manipulaci oběti svého postavení a s ním spojené autority, manipuluje ji a zastrašuje ,zbožnými‘ argumenty. Objevuje se i obviňování oběti, někdy se akcentuje její možná ,posedlost‘ a zlo v oběti jako příčina toho, co se stalo, navázané na zastrašování peklem, když oběť něco prozradí nebo si chce stěžovat,“ vysvětluje.
Dodává také, jaké má takové chování vůči lidem s traumatem dopady na samotné oběti: „Prakticky může jít až o znemožnění pokračování v duchovním životě, jaký oběť dosud vedla. Ten je kontaminován postavou a vlivem pachatele, Vyskytuje se nemožnost chodit ke zpovědi, do kostela, modlit se navyklým způsobem, když byl duchovní život oběti řízen pachatelem. Tělesné projevy traumatu se mohou objevit třeba i při mši sv. (křik, nevolnost, zvracení, omdlévání) a zároveň mohou být interpretovány okolím jako posedlost,“ říká Vintrová. Něco takového zná dobře i Hana.
„Z období dospívání nemám přátele, když chci jít do kostela, tak si pravidelně musím brát neurol, abych noc předtím usnula, a v ten den, kdy jsem na mši, mívám fyzické problémy. Občas pak nejsem schopná sníst se svojí rodinou nedělní oběd,“ vyjmenovává Hana, o co všechno ji nedostatečně vyřešené trauma z Irenina „spolča“ připravilo. „Není nic, co by mi mohlo vyvážit tu hrůzu při porodu, ukradené nejhezčí chvíle s dětmi, ani to, že mi církev vzala svobodné prožívání mojí víry,“ dodává.
V krizi víry, pramenící z necitlivého, nebo dokonce predátorského a manipulativního zacházení, není Hana rozhodně sama. I když se církev v některých svých projevech často tváří, že intimní otázky sexuality, tělesnosti a vztahů vlastně nejsou její doménou, vytváří pro mladé lidi celou řadu vzdělávacích aktivit, jimiž jejich poznání i prožívání v těchto oblastech jasně a neoddiskutovatelně formuje. Děje se tak nejen uvnitř společenství, ale také na setkáních mládeže nebo v publikační činnosti pro mladé.
V řadě situací však ve chvíli, kdy dojde k násilí, zranění, zneužití nebo jinému traumatu, dává církev ruce pryč a tváří se, že intimita, sexualita a tělesnost je spíš otázka rodin, ne otázka instituce. A někdy dokonce svým nevhodným chováním prožité trauma ještě řetězí. Kromě toho, že nechává lidi bez pomoci, se tím navíc sama připravuje o vlastní věřící.
Pokud jste obětí sexuálního násilí obraťte se na organizaci Profem.
Autorka je redaktorka Alarmu.