Evropa v konkurzu. Umělecké ztvárnění hospodářské krize a nastupujícího fašismu

Třetí díl pořadu Antifascist Art sochaře Pavla Karouse a režiséra Vladimíra Turnera se zaměřil na uměleckou reflexi ekonomické krize a nástupu nacismu ve třicátých letech.

Pavel Karous, red

Vývoj ve třicátých letech v Československu poznamenala hluboká hospodářská deprese způsobená krachem newyorské burzy. Velká krize a nastupující fašismus se staly hlavním společenským, ale i uměleckým tématem. Výtvarná obec za první republiky byla v oblasti politiky a sociálních věd velmi dobře orientovaná a dobře chápala vztah mezi nejistotami širokých lidových vrstev a hrozbou fašismu. Aktivizovaní umělci reflektovali dané dění nebo ho rovnou angažovaně vysvětlovali. Stále častěji se objevují vyloženě protinacistická díla.

Umělci byli schopni blížící se katastrofu vycítit dříve, než vůbec nastala.

Pádu burzy předcházel spekulativní růst ekonomiky ve dvacátých letech. Miliony lidí po celém světě i u nás si začaly půjčovat peníze, aby se mohly účastnit akciových machinací a kupovat na úvěr. Když boom skončil a bublina praskla, horečnaté nakupování vystřídal masivní prodej za nejnižší možnou cenu. To 24. října roku 1929 způsobilo krach na newyorské burze. Společnost, která byla zvyklá si vše pořizovat na splátky, se rázem ocitla na dně. Následná světová hospodářská krize zasáhla po Americe celou Evropu a drtivě poškodila i hospodářství průmyslového Československa.

Nezaměstnanost a národnostní problémy

Umělci byli schopni blížící se katastrofu vycítit dříve, než vůbec nastala. Už od roku 1928 trvala krize v zemědělství a lidé se začali masivně stěhovat z venkova do měst, kde však na počátku třicátých let ubývalo práce. Mzdy klesly o sedmnáct až dvacet procent, míra nezaměstnanosti rapidně rostla a mezi léty 1931 a 1933 se pohybovala kolem strašlivých třiceti procent. Nejlépe toto téma uchopil Antonín Pelc. Jeho satirický obraz Nezaměstnaní zachycuje na jedné straně zástupy těch, kteří živoří, ale placenou práci najít nemohou, a na  straně druhé pár jednotlivců, kteří své snadné živobytí zase nezískali prací.

Krizí byl nejvíce postižen spotřební průmysl, tedy například průmysl oděvní, textilní, sklářský, keramický a dřevozpracující, a ten se nacházel především v pohraničí. To, že život na periferii republiky byl už dříve tvrdý, dokazují malby Vlastimila Rady. Pohraničí obývali především čeští Němci a snížení jejich už tak nízké životní úrovně katalyzovalo národnostní problémy. Pravicovým demagogům a nacionalistům se nejlépe loví mezi zklamanými a zchudlými lidmi. V roce 1933 tak Konrad Henlein založil Sudetoněmeckou stranu, která získávala u Němců masivní podporu. Strana byla ve skutečnosti „pátou kolonou“, řízenou Hitlerovou NSDAP. Pravou podstatu Henleinovy strany vtipně odhalují právě Pelcovy karikatury.

Po českém pohraničí byl krizí nejvíce postižen východ Slovenska a Podkarpatská Rus, jak dokládají díla progresivních slovenských umělců. Za všechny můžeme zmínit malíře Mikuláše Galandu, propagátora moderny na Slovensku, sochaře Ladislava Majerského, jehož tvorbu ovlivnil sociální civilismus sochaře Otto Gutfreunda, a malíře Štefana Bednára, o nichž bude ještě řeč. I na východě republiky hrála krize do karet konzervativním, nacionalistickým a fašizujícím se silám. Reprezentovala je Hlinkova slovenská ľudová strana, která byla ve třicátých letech nejsilnější politickou silou na Slovensku.

Nebezpečí vycházející Hlinkovy strany nejlépe zachytily karikatury Štefana Bednára. Hlinkovy sklony k fašismu na nich reprezentuje našeptávající postava Bély Tuky. Fašista Tuka prosazoval těsnou spolupráci s Německem a Maďarskem, jehož byl agentem. Bednár studoval v Praze na UMPRUM a poté v Paříží. Po návratu z Paříže začal pracovat v Praze, kde se kromě karikatur věnoval hlavně malbě ve stylu sociálního civilismu. Po rozpadu Československa v roce 1939 odešel do Bratislavy. Za války byl přímým účastníkem protifašistického odboje a významným aktérem Slovenského národního povstání. Na konci války byl uvězněn v koncentračním táboře.

S pravicovým extremismem, vyhroceným nacionalismem a fašismem se potýká slovenská společnost i dnes. Také pro současné umělce jsou slovenští neonacisté, jako je například Marian Kotleba, častým cílem karikatur.

Exekutoři tehdy a dnes

Největší hrozbu pro pracující i nezaměstnané představovali – a stále představují – exekutoři neboli „fenďáci“, jak se jim za první republiky hanlivě říkalo. V době velké hospodářské krize exekuce nabyly až obludných rozměrů. V letech 1929 až 1933 se jejich uskutečnilo téměř šest milionů. K fendování neboli k soudnímu zabavování majetku docházelo především na krizí nejvíce postiženém východě republiky. Na Slovensku byl v roce 1933 exekucí postižen každý osmý občan. A na východě Slovenska dokonce docházelo k povstání celých vesnic, která však byla brutálně potlačena.

Problém se soukromým exekučním byznysem máme i dnes, a ne zrovna malý. Každý desátý Čech a každý pátý Slovák dnes čelí exekuci. Na danou situaci stejně jako v minulosti reagují umělci a aktivisté. Známá česká malířka Alice Nikitinová vytvořila obraz Tři muži s krabicemi sestupují ze schodů, který je trpkou parafrází slavných obrazů figur sestupujících po schodech. Pří otevření galerie šéfa exekutorského úřadu Roberta Runtáka v roce 2019 během zahajovacího kurátorského projevu vystřelili studenti uměleckých škol do vzduchu barevné konfety s nápisy „exekuce“ a vylepili po uměleckých dílech, galerii i návštěvnících desítky nálepek, na kterých stálo „exekučně zabaveno“. Chtěli se tak ohradit proti zneužívání umění jako fíkového listu pro výdělky z exekučního byznysu

Za první republiky kromě sudetoněmeckých a slovenských fašistů existovali samozřejmě i čeští fašisté, o to horší, že český živel a český nacionalismus byl v Československém státě v mocenské převaze. „Naši“ fašisté rovněž využívali hospodářské krize a destabilizace společnosti k posílení vlastního vlivu. O nich a protifašistickém odboji na kulturní frontě budeme hovořit v následujících dílech.

Čtěte dále