Ve středu 18. listopadu se do škol vrátí děti z prvních a druhých tříd, respektive malotřídek. Oproti předchozím návratům žáků do škol je nyní situace trochu odlišná, ministerstvo školství už je přesnější v předpisech, které školám poskytuje: žáci musejí mít po celou dobu pobytu ve škole roušku, sejmout ji mohou jen při jídle a pití, učitelům je doporučeno používání respirátoru FFP2, použití štítu je povoleno pouze v případech, kdy je nezbytně nutné, aby žáci viděli učiteli na ústa. Větrat se má pět minut o přestávce a v průběhu hodiny, respektive každých 30 minut, zpěv a tělocvik jsou zakázané.
Na rozdíl od jara už také není nutné, aby do školy chodila pouze část dětí, třídy zůstávají homogenní, stejně tak i družiny – co ona homogenita znamená, ovšem není příliš jasné. Z vyjadřování ministra Roberta Plagy lze dovodit, že podle pravidla homogenity by se jednotlivé třídy neměly potkávat nejen v průběhu vyučování, ale ani na obědě. Je-li zachována tzv. homogenita třídy, může probíhat vyučování i venku, kde lze předpokládat, že žáci smějí sejmout roušku, zachovají-li rozestupy.
O čem se mlčí
Tato nařízení sama o sobě příliš problematická nejsou a u takto malých dětí jsou i poměrně snadno proveditelná. Chybí ale spousta dalších informací: jak mají učitelé nakládat s pomůckami, které během vyučování používají? Pokud jsou zvyklí jednat s dětmi z očí do očí, musejí si k nim zpravidla kleknout – je to pro obě strany bezpečné? A když si děti během procházky hrají s létajícím talířem, je to sport? Podobných drobných dilemat budou učitelé každý den řešit bezpočet a věřím, že si s tím oni i ředitelé základních škol nějak poradí. V pozadí jejich rozhodování ale stále bude přítomné něco, čemu bychom mohli říkat Flegrovo dilema: je nutné s dětmi zacházet jako s infekčním materiálem, tedy nepřibližovat se k nim a nedotýkat se jich? Vyjádření profesora Flegra vzbudilo značné emoce, ale pojmenovává pravděpodobně velmi účinný způsob, jak u malých dětí eliminovat riziko nákazy – zároveň je ovšem zřejmé, že takové chování snižuje úspěšnost a efektivitu vzdělávacího procesu.
Po devítiměsíčním soužití s covidem se lze jen těžko ubránit dojmu, že buď na ministerstvu školství pracují lidé naprosto neušpinění realitou „terénu“, anebo že se za rozhodováním ministrů Plagy a Blatného skrývají lobbistické tlaky.
Východiskem z dané situace může být testování žáků i učitelů, to však ministr Blatný v současné době neplánuje. Hypotetických scénářů, které by umožnily bezpečný návrat prvňáků a druháků do škol (a pravděpodobně by přispěly k tomu, že tam děti i nějakou dobu vydrží), je několik. Zdá se, že k PCR testům zaujímají mnozí Češi negativní postoj, a je jedno, jestli věří tomu, že jim při nich zavedou do nosu čip Billa Gatese, anebo jestli je jim to zkrátka nepříjemné. Navíc jsou tyto testy poměrně drahé a vyhodnotit testy všech dětí a učitelů, kteří nastoupili ve středu do školy, by zabralo testovací kapacitu na několik dní.
Další možností jsou testy antigenní (AG), které jsou rychlejší a levnější. Oproti PCR testům poukazují na aktuálně infekční osoby: proto se pozitivita u PCR testů a AG testů nepřekrývá – ty první totiž ukazují i ty, kteří jsou sice nakažení, ale už nejsou infekční. I přesto umí antigenní testy zachytit až 80 procent pozitivních – může se zdát, že je to málo, ale kolik procent zachytíme, pokud ve školách nebudeme testovat vůbec?
O (ne)proveditelnosti testů
AG testy smí provádět pouze lékař nebo zdravotní sestra, což je podle ministra Jana Blatného důvod, proč AG testy nenasazovat ve školách, neboť by to neúměrně zvýšilo mobilitu. Pokud by se však do testování ve školách zapojili ambulantní specialisté namísto pediatrů a praktiků, vyřešilo by to problém mobility, jen by bylo nutné v předstihu vymyslet logistický plán na přesun lékařů a sester z okresních poliklinik do škol. Věřím, že při troše plánování by bylo možné během tří dnů otestovat všechny nově nastoupivší žáky prvních a druhých tříd. Jeden lékař zvládne za hodinu odebrat vzorky asi šedesáti lidem (to jsou dvě školní třídy včetně učitelů). AG testy se i rychle vyhodnocují, takže pokud má lékař odebírající vzorky k ruce například zdravotní sestru, jedná se o poměrně rychlý proces. Neoddiskutovatelná je také stránka finanční: jeden antigenní test vyjde přibližně na 150 Kč, zdravotní pojišťovny by za provedený test měly platit 300 korun. V době, kdy se lidé na polikliniky nehrnou, by se mohlo jednat o zajímavý byznys i pro samotné lékaře.
Tuto logisticky náročnou akci by stačilo provést jednou, abychom získali jasnou představu o tom, jaká virová nálož je v populaci šesti- až osmiletých dětí. Ty nemocné, ale asymptomatické by byly ještě několik dní v izolaci a následně by se mohly vrátit do školy – šíření nákazy by se tak zpomalilo. A mělo by to i jasné finanční dopady: pokud bychom počítali, že je ve třídě třicet dětí, stál by nás klid šedesáti rodičů pouhých 9000 korun.
V opačném případě hrozí, že si opět v praxi zopakujeme, co je to vlastně exponenciála: příští dva týdny se zdánlivě nebude nic dít, ale vir se bude šířit mezi dětmi (které budou často asymptomatické), ze školy se pak rozšíří do rodin a od rodičů k prarodičům. Za pět až šest týdnů, tedy přesně na začátku vánočních prázdnin, se ukáže, jak silná byla u dětí virová nálož. Prázdniny sice zpomalí šíření viru mezi dětmi, ale urychlí jeho šíření mezi rodinami napříč republikou. Co se bude dít v lednu, si odhadnout netroufám, navíc ze své úvahy vynechávám také skutečnost, že i rodiče těchto dětí budou chodit do práce a na nákupy, některé děti budou ze školy vyzvedávat babičky, o jiné se budou starat chůvy, část sourozenců bude i nadále docházet do mateřských škol, které budou – stejně jako základky – neprotestované.
Nefunkční model opět na scéně
Jen několik dní po nejmenších školácích by se do lavic měli vrátit letošní maturanti, a to za stejných podmínek, které platí pro první a druhé třídy, umožněno bude také praktické prezenční vyučování, ale ve skupinách po nejvýše dvaceti žácích. Zatímco u malých dětí můžeme sporné otázky vyřešit selským rozumem a maximální izolací jednotlivých tříd od ostatních, u starších žáků tohle půjde jen stěží – a je paradoxní, že si to (aspoň podle mediálních vyjádření) daleko víc uvědomuje ministr zdravotnictví Blatný než ministr školství Plaga.
Shrneme-li známá fakta, tak platí, že u věkové skupiny kolem osmnácti let mívá covid-19 mírný průběh, ale právě tato skupina bývá sociálně aktivní a z hlediska šíření nákazy je velmi riziková. Toho si je ministr Blatný vědom, tudíž prý ještě stále zvažuje nějakou formu testování právě u této skupiny školáků, resp. jejich učitelů. Je pochopitelné, že pravidelné testování další minimálně stotisícové skupiny obyvatel by bylo náročné – a možná by ani nebylo nutné, pokud bychom se mohli spolehnout na práci praktických lékařů a hygieny: mnozí učitelé a ředitelé se nyní obávají, že lékaři nebudou žáky s příznaky posílat na testy, stejně tak si mnozí s hrůzou vzpomínají na to, jak v září své žáky sami trasovali a doporučovali jim izolaci. Hygienické stanice v té době nestíhaly, doporučení zveřejněné 4. září si navíc mnozí pracovníci hygieny vykládali po svém, takže se mohlo stát, že v jedné škole po potvrzení covid-pozitivního žáka šla celá třída do karantény, zatímco v jiné nikomu nebyl indikován ani test.
Školy samy na tento problém poukazovaly a dožadovaly se jasnějšího postupu, který v sobě bude zahrnovat i testy pro učitele, kteří zpravidla nebyli vyhodnocováni jako rizikový kontakt pozitivních žáků. Mnozí se navíc báli říct si o test svému praktikovi, protože by se tak vystavovali riziku desetidenní karantény. Ani prosbu na zařazení učitelů do krizové infrastruktury, v níž by měli nárok na bezplatný test a mohli se po obdržení negativního výsledku vrátit do práce, ministerstva nevyslyšela. Vrátí-li se maturanti do lavic, bude situace opět zmatečná, protože na předpisech, které už začátkem podzima nefungovaly, se nic nezměnilo.
Samozřejmě, ministr Plaga nenese žádnou odpovědnost ani za postup hygieny, ani za postup ministerstva zdravotnictví. Při pohledu na tabulku opatření PES pro oblast vzdělávání se však zdá, že si příliš neví rady ani se svým resortem. PES vyžaduje dodržování homogenity, tj. chce zamezit setkávání žáků napříč třídami. Výuka na významné části středních škol je ale často založená právě na tom, že žáci střídají třídy (ať už chápané jako prostor, nebo jako skupinu osob), navzájem se setkávají, v maturitním ročníku už má každý žák mnohdy svůj vlastní rozvrh – nelze si tedy představit, že se jednotlivé třídy nepotkají ve školní jídelně nebo na chodbách a už vůbec si nelze představit, jak zajistit homogenitu v rámci vyučování.
Pro ilustraci si dovolím konkrétní příklad: jsem třídní učitelka ve čtvrtém ročníku na gymnáziu. Celá třída se setkává pouze během hodin češtiny a dějepisu, to je šest vyučovacích hodin z celého týdne. V ostatních předmětech se mísí dle různých kritérií všech 120 žáků maturitního ročníku. Nechtěla bych být v tuto chvíli v kůži ředitele jakékoli střední školy: předpokládáme-li, že se žáci mají za několik dní vrátit za těchto podmínek, znamená to naprosto překopat rozvrh (nejsem si však jistá, že je to možné). Přitom by stačila jen trocha ministerské kreativity: jistě by bylo možné bezpečnou situaci pro výuku na středních školách namodelovat. Mají to být konzultace pro menší počet žáků? Pravidelné testování reprezentativního vzorku, které by umožnilo fungování podle normálního rozvrhu? Má to být omezení absolutního počtu odučených hodin tak, aby žáci nebyli ve škole někdy i deset vyučovacích hodin denně, ale třeba jen dopoledne? Jistě by těch možností byla celá řada…
Učitel jako superhrdina
Ministerstvo školství také naprosto opomíjí skutečnost, že ve školách pracují pedagogové: nejsou to řádově jednotky, ale desítky lidí, kteří se potkávají v kabinetech a sborovnách a významně navyšují počet osob pohybujících se ve škole. Možná nám tohle všechno objasní nějaký prováděcí předpis z dílny MŠMT, v tuhle chvíli ovšem k dispozici není.
Je žádoucí, aby se žáci a studenti vrátili do škol co nejdříve – bude to mít prokazatelně pozitivní vliv na jejich duševní zdraví a rozvoj všelikých kompetencí, v dlouhodobém výhledu to prospěje i našemu HDP. Neměl by to být ovšem návrat ohrožující nejen zdraví žáků, pedagogů a jejich rodin, ale také fungování našeho zdravotnictví, které ještě stále není v situaci, kdy by si mohlo oddychnout. Žáci a studenti se teď tedy vracejí do škol v zásadě za stejných podmínek jako na jaře či v září: budou se nosit roušky, bude se větrat a doufat, že se nic nestane.
Po devítiměsíčním soužití s covidem se lze jen těžko ubránit dojmu, že buď na ministerstvu školství pracují lidé naprosto neušpinění realitou „terénu“ (jak MŠMT s oblibou mluví o žácích a učitelích), anebo že se za rozhodováním ministrů Plagy a Blatného, ale i za vyjadřováním hlavní hygieničky Jarmily Rážové či zmocněnce Romana Prymuly skrývají lobbistické tlaky subjektů, o nichž se veřejně nemluví. Lze jen spekulovat o tom, čí a jaké zájmy zde vlastně hájí nejen všichni výše jmenovaní, ale třeba i další velcí hráči, na které je méně vidět, ale mezi něž patří rozhodně třeba vedoucí Laboratorní komise při ministerstvu zdravotnictví Marián Hajdúch. Chci věřit, že všem jde o co a nejbezpečnější návrat dětí a učitelů do škol – kroky, které k tomu směřují, jsou ovšem příliš zmatečné, nedostatečně vyargumentované a potřebám „terénu“ často vůbec neodpovídají.
Autorka je středoškolská učitelka.