Ministr přes lajky

Politika ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka připomíná působení jeho pravicových předchůdců.

Petr Volný

Pracovníci tiskového oddělení českého ministerstva zahraničí si prý občas zahrají hru, jejímž klíčovým bodem je otázka, jaký příspěvek zveřejněný na twitterovém účtu jejich šéfa, ministra Tomáše Petříčka, dostane nejvíce lajků.

Za tu dobu, co za něj jeho příspěvky zveřejňují, dokážou už dopředu odhadnout, které tweety budou úspěšné a které nikoli. Vzhledem k sociální bublině na českém Twitteru jsou to ty příspěvky, které jsou v souladu s tradičním a z dnešního hlediska naprosto zastaralým pojetím pravdoláskařství. To znamená neustálá kritika Ruska a Číny za každou cenu, občasná kritika Venezuely, podpora Ukrajiny, nekritická chvála Spojených států a samozřejmě poklonkování Izraeli.

Když se tweet zveřejněný na ministrově profilu povede vměstnat do této kategorie, je úspěch v podobě maxima lajků zaručen. A tak na Petříčkově účtu vlastně ani jiné příspěvky nenajdete.

Jenže Tomáš Petříček se i v praktické zahraniční politice řídí tím, co mu vynáší oblíbenost na Twitteru. Jeho politika se tak stává pokryteckým divadlem, ve kterém český ministr svými kroky popírá to, co ještě nedlouho předtím veřejně proklamoval.

Hledat v Petříčkově zahraniční politice cokoli moderně levicového je zbytečné. Svým působením ministr připomíná spíš pravicové jestřáby typu Alexandra Vondry nebo Tomáše Pojara.

Petříčkova politika navíc nemá nic společného s nálepkou moderní levice, kterou se na něj snaží připlácnout pravicově naladění komentátoři či aktivisté, již jsou z jeho kroků blahem bez sebe. Oblíbenost u novinářského publika sice Petříčkovi zajišťuje příjemnou publicitu, jeho domovské ČSSD to však nic nepřináší. Zkusme totiž spočítat, kolik z Petříčkových obdivovatelů se stane novými voliči ČSSD. Budou nám na to nejspíš stačit prsty jedné ruky.

Jaký je ostatně největší rozdíl mezi Tomášem Petříčkem a nesporným představitelem moderní levice – intelektuálem, aktivistou a spisovatelem Georgem Monbiotem? Když Monbiot v Británii potkal Johna Boltona, dnešního bezpečnostního poradce prezidenta Donalda Trumpa, pokusil se ho zadržet (tzv. citizen’s arrest) jako jednoho z hlavních architektů tragické války v Iráku a za údajné válečné zločiny, které se během ní staly. Když letos Boltona potkal Petříček, hrdě se s ním vyfotil a snímek vystavil na svůj Twitter.

Gratulace Netanjahuovi

Pokrytectví Petříčkovy zahraniční politiky se naplno projevilo v posledních týdnech, když se měl postavit k porušování mezinárodního práva ze strany Státu Izrael. Letos v únoru zavítal ministr na zasedání Rady OSN pro lidská práva. Samozřejmě se tím pochlubil i na Twitteru a vychválil její důležitost. Nedlouho poté se rada zabývala děním na hranicích mezi Pásmem Gazy a Izraelem.

Izraelští vojáci zastřelili během minulého roku na hranici s Pásmem Gazy přes sto padesát Palestinců a tisíce jich postřelili. Mezi nimi i lékaře či novináře. Rada OSN si zdejší události nechala vyšetřit. Výsledkem byla rezoluce vinící Izrael z válečných zločinů. Když se o přijetí této rezoluce, založené na vyšetřování Petříčkem vychvalované Rady OSN pro lidská práva, hlasovalo, byla Česká republika proti. Tím ovšem pokrytectví Petříčkovy politiky zdaleka nekončí.

„Musíme Rusku stále připomínat, že nelegální anexe Krymu je porušením mezinárodního práva,“ objevilo se na Petříčkově twitterovém profilu letos 18. března. O tři týdny později prohlásil izraelský premiér Benjamin Netanjahu, že pokud ve volbách obhájí premiérský post, začne s anexí dnes okupovaného palestinského území na Západním břehu Jordánu.

Jak na plánovanou anexi území Palestiny, kterou Česko uznává jako stát, reagoval Tomáš Petříček? Nijak. Ten samý den si na svůj twitterový profil vystavil příspěvek, že si ve Spojených státech pochutnal na dobrém burgeru, a po izraelských volbách pogratuloval Netanjahuovi k vítězství. Jeho vláda podle něj pomůže dosažení míru.

Hledat v Petříčkově politice cokoli moderně levicového je zbytečné. Svým působením ministr připomíná spíš pravicové jestřáby typu Alexandra Vondry nebo Tomáše Pojara. A na jejich přístupu k zahraniční politice není nic moderního, natož levicového. S Tomášem Petříčkem je to úplně stejné.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále