Marek Szymaniak je polský novinář a reportér, který publikuje mj. v reportérské příloze deníku Gazeta Wyborcza Duży Format, v týdeníku Newsweek Polska nebo na portálech TVN24.pl a Świat.pl. V roce 2018 vydal svou první knihu – soubor reportáží Urobieni (Zpracovaní) o podmínkách na polském pracovním trhu a následcích divokého kapitalismu devadesátých let. Marek Szymaniak bude 27. února v Knihovně Václava Havla diskutovat s redaktorkou Alarmu Sašou Uhlovou. Zde otiskujeme jednu z jeho reportáží.
Elastický život
Andrzejovi je pětatřicet a celý život chtěl být novinářem, ale – jak říká – narodil se o dvacet let později, než měl.
„Ta profese umírá. Novináři dneska kontrolují počet kliknutí a diagramy sledovanosti víc než to, co dělají politici. Neplní svou úlohu, proto vyhynou. Kdyby pekař přestal péct chleba, taky už by ho nikdo nepotřeboval.“
V současnosti je Andrzej spíš media worker než novinář. To znamená, že dělá všechno to, co kdysi v redakci dělalo několik lidí. Jeden den mluví s informátory a pracuje na vlastní reportáži, jiný den rediguje zadaný text a třetí den pro změnu překládá články ze zahraničních médií, komentuje, co píše konkurence, či vytváří krátké zprávy na internetové stránky. Mimo to natáčí a stříhá videa, bez nichž se dnes neobjede žádný seriózní portál. Navíc spravuje i sociální sítě a kontroluje, kolik uživatelů na to, co dělá, klikne.
„Prostě práce všeho druhu,“ shrnuje s úsměvem, ale záhy zvážní. „Hodím se na všechno, takže vlastně na nic. Teoreticky vím o mnoha oborech víc než průměr, ale v žádném nejsem odborník, abych mohl snadno změnit práci. To je nástraha tohohle povolání. Kdysi měl novinář, který se specializoval na určitou oblast, hluboké znalosti jedné problematiky. Teď se naopak vyznám v mnoha různých věcech, ale jen velmi povrchně.“
Vycházelo to tak, že se více vyplácí psát cokoli a jakkoli, protože důležitá byla kvantita a kontroverzní a zároveň tajemný titulek, který lákal čtenáře, aby na článek klikali. Jednou jsem řekl své vedoucí, že tím, co dělají, upadá úroveň žurnalistiky. Odpověděla mi, že mi nikdo nebrání, abych těch svých pět textů denně psal na úrovni Pulitzerovy ceny.
Andrzej přemýšlí o tom, že by změnil obor, protože ačkoli má víc než deset let zkušeností, nikdy nebyl v pracovním poměru. Začínal s řádkovým honorářem v tištěném deníku už za studií. Pak ho vlna propouštění zanesla ke konkurenci. Opět smlouva o dílo, protože „když jsi nezaměstnaný, tak nediskutuj a ber, co ti nabídnou“. Po několika letech ho přemístili do internetových novin, kde psal texty na stránky velkého celostátního portálu. I dnes píše na web, ale už jen jako jednočlenná firma. K tomu, aby si založil „vlastní byznys“, ho donutil zaměstnavatel. Vydírání tohoto druhu se týká celé poloviny osob samostatně výdělečně činných.
„Vraťme se ale ještě k mým začátkům, tedy do roku 2004,“ navrhuje a dodává, že to byly jiné časy. „Redakce tenkrát měly peníze a novináři normální pracovní smlouvy, dovolenou a dobré platy. Takový pan redaktor z velkých novin – to už byl někdo. Velice mi to imponovalo.“
Proto Andrzejovi – když ještě za studií začínal pracovat v tištěných novinách – nijak nevadilo, že dostává řádkový honorář.
„Většina elévů si tím musela projít. Po roce nebo dvou letech, kdy už redakce věděla, že bude mít z eléva prospěch, dostal nabídku normální pracovní smlouvy. Chtěl jsem se tenkrát prostě naučit co nejvíc. Měl jsem radost z každého, dokonce i toho nejkratšího otištěného textu. Stačilo mi, že ráno uvidím v novinách své jméno. Vždycky jsem snil o tom, že se stanu novinářem, budu psát o věcech, které jsou pro lidi důležité, řešit jejich problémy, takže jakmile se mi to začalo splňovat, nestaral jsem se ani o to, že nemám pracovní smlouvu, ani o to, že za článek, na kterém jsem pracoval celý den, jsem dostal honorář padesát zlotých hrubého. Během studií jsem pobíral stipendium a moc jsem toho nepotřeboval,“ vypráví a dodává, že situace se změnila, když dostal magisterský diplom.
„Představoval jsem si to následovně: dokončím studium, budu mít diplom a několikaletou zkušenost, takže mi nabídnou normální pracovní poměr. Skutečnost však byla odlišná. Hned po obhajobě jsem namísto piva s kamarády zašel do redakce. Po večerní poradě jsem zaťukal u šéfa, abych se pochlubil magisterským diplomem a zeptal se na tu pracovní smlouvu. Posadil jsem se do jeho kanceláře a nevěřil svým uším. Řekl mi, že vlastně bude lepší, když si najdu něco jiného. Že jsem mladý a ještě můžu změnit profesi, než bude příliš pozdě. Diskrétně mi naznačil, že noviny mají vážné finanční problémy a už za několik měsíců začnou vycházet méně často než dosud, navíc v nich bude méně sloupců k popsání, takže začnou propouštět. Byl jsem v šoku.“
O několik měsíců později se šéfredaktorovy přísliby vyplnily. Andrzej ani nedostal výpověď. Řekli mu jen, že další den už chodit nemusí. Po několika týdnech bez zaměstnání ho kamarád doporučil ve své redakci.
„Znovu jsem dostal smlouvu o dílo, ale když člověk nemá zaplacený nájem a účty, tak nediskutuje a bere, co nabízejí. Beztak jsem si tenkrát myslel, že mám velké štěstí, protože jsem jako kočka spadl na všechny čtyři. Někteří mí starší kolegové, které taky propustili, dostali práci až po půl roce a část z nich se dokonce do branže už vůbec nevrátila.“
V nové redakci psal Andrzej do papírových novin i na internet.
„Za dlouhý článek do novin, na kterém jsem pracoval týden, ale byl velice kvalitní, jsem dostával tři sta až čtyři sta zlotých hrubého. Měl jsem možnost psát také na internetové stránky, ale tam byly jak sazby, tak i požadavky mnohem nižší. Denně jsem jim posílal třeba i pět krátkých textů a za každý z nich jsem dostával třicet až čtyřicet zlotých. Vycházelo to tak, že se více vyplácí psát cokoli a jakkoli, protože důležitá byla kvantita a kontroverzní a zároveň tajemný titulek, který lákal čtenáře, aby na článek klikali,“ říká Andrzej. „Jednou jsem řekl své vedoucí, že kvůli tomu, co dělají, upadá úroveň žurnalistiky, protože teď se na jednom textu pracuje maximálně dvě hodiny, a ne už dva dny, jako to bylo dřív. Odpověděla mi, že mi nikdo nebrání, abych těch svých pět textů denně psal na úrovni Pulitzerovy ceny.“
Po několika letech obrátilo vedení systém odměn vzhůru nohama. Novináři portálu už nedostávali samostatný řádkový honorář za každý publikovaný text, ale museli splnit měsíční normu, která byla podrobně rozepsána a vypadala následovně:
– jeden text za hodinu, tedy osm textů denně;
– osm denně, tedy 40 týdně;
– 40 týdně, tedy 160 měsíčně;
– 160 měsíčně, tedy 1920 krátkých textů ročně.
„Jako ve fabrice. Pokud někdo nesplnil normu, snížili mu podle toho plat. Práce na úkolovou mzdu, jako někde při trhání jahod,“ vypráví Andrzej a dodává, že nejhorší to bylo v sezoně dovolených. „Chtěl jsem jet s přítelkyní na prázdniny, ale musel jsem si nadělat normu za dobu, kdy budu pryč. Skoro dva týdny jsem zůstával v práci přesčas a psal jsem i o víkendech. Odjížděl jsem zničený. Půlku dovolené jsem to dospával a neměl jsem sílu chodit po památkách. A když jsem se konečně vzpamatoval, už jsme se museli vracet. Moje přítelkyně na mě byla naštvaná. Chybělo jen málo a byli bychom se rozešli.“
Po návratu z letní dovolené toužil Andrzej jedině po tom, aby přešel do jiné redakce.
„Byl jsem šíleně naštvaný, protože i když jsem měl průměrný polský plat, nestálo to za to. V návalu vzteku jsem rozeslal svůj životopis snad všem svým přátelům a známým. Druhý den se mi ozval starý kamarád. Říkal mi, že zrovna hledají nové lidi pro internetový portál. Finančně to bylo podobné, takže jsem odešel bez dlouhého rozmýšlení.“
V nové redakci měl Andrzej pětkrát týdně osmihodinovou službu. S měsíčním předstihem si určoval rozvrh, měl svůj stůl a své povinnosti, které mu stanovil šéf. Podle předpisů by ho teoreticky měli zaměstnat na pracovní poměr, ale v praxi tam vytvářel dílo: několik krátkých textů denně. Naštěstí měl i čas na své vlastní a rozsáhlejší materiály, které mu vycházely tiskem.
„To mě motivovalo k práci. Sám jsem si vybíral témata, mohl jsem se věnovat tomu, co mám rád, a opět jsem se cítil jako novinář, a ne jako pouhý s klávesnicí srostlý stroj,“ říká Andrzej. Jednou mu důvěryhodný kolega prozradil tip na vynikající téma. „Podvody při zakázkách státní firmy. Pracoval jsem na tom několik měsíců. Měl jsem řadu informátorů, všecko výborně doložené, ale když jsem s tím textem přišel k šéfovi, nijak nadšený nebyl. Říkal, že jsou to závažná obvinění a že otištění toho článku budou muset odsouhlasit ‚ti nahoře‘. Míjely týdny a věc se nepohnula. Vyptával jsem se, ale nic se nedělo. Až mi nakonec nadřízený sdělil, že článek nevyjde. Nevysvětlil proč, jenom rozhodil rukama. Říkal, že to bylo rozhodnutí výše postavených lidí a on že s tím nic nezmůže. O několik dní později se v našich novinách objevila příloha sponzorovaná onou státní firmou. Rád bych věřil, že to byla jen náhoda.“
O rok později vyprávěl šéf u piva Andrzejovi o jeho předchůdci. Také to byl takový idealista, co pracoval na smlouvu o dílo. Napsal o jednom byznysmenovi a ten na něj podal občanskoprávní žalobu. Redakce z toho vycouvala. Ten chlap se několik let vláčel po soudech a veškeré úspory utratil za právníky. Sice nakonec vyhrál, ale k profesi už se nevrátil.
„Jasně mi naznačil, že ani já bych nemohl počítat s tím, že by mi pomohli. Nic jsem mu na to neodpověděl, protože nebylo o čem diskutovat. Smířil jsem se s tím, že Pulitzerovu cenu už nejspíš nedostanu,“ směje se Andrzej. Po zkušenostech s „aférou ve státní firmě“ se rozhodl vyhýbat se napříště kontroverzním tématům. „Ještě skoro dvacet let musím splácet hypotéku. To dokáže otupit i tu největší novinářskou ctižádost.“
Před dvěma lety změnila Andrzejova společnost hospodářskou politiku a přiměla své pracovníky, aby se stali OSVČ. Statistické údaje Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj sice poukazují na to, že čím více je někde samostatně výdělečně činných – a Polsko je v tomto ohledu na třetím místě v Evropě –, tím je stát méně rozvinutý a chudší, ale jak říká Andrzej, jeho šéfy to nezajímalo. Domnívali se, že práce z domova nebo z kavárny je modernější a především levnější – a tenhle argument zvítězil.
„Oznámili nám, že máme být flexibilnější a musíme si založit vlastní živnost. Náklady spojené se zdravotním a sociálním pojištěním mi kompenzovali tím, že jsem dostal přidáno, a šéfredaktor mě přesvědčoval, že to je vlastně pro mě dokonce lepší, protože když pracuju na smlouvu o dílo, tak mi stejně neplatí žádné pojistné. Jenomže teď si účetní musím platit sám a moje redakce má podobu jednoho hlubokého křesla. V třicetimetrové garsonce bydlíme s přítelkyní a psací stůl už se tam nevešel. Práce z domova má přirozeně své plusy. Nemusím například nikam dojíždět, ale stává se, že celý týden vidím pouhé dva lidi – přítelkyni a prodavačku v obchodě. S kolegy komunikuju prostřednictvím e-mailů. Takže jsou to spíš takové záporné plusy,“ vypráví Andrzej a dodává, že teď se mu profesní život míchá se soukromým. „Dřív jsem se po práci od ní mohl odstřihnout. Zajít si do kina nebo na výlet za město. Teď jsem celou dobu na telefonu. Dokonce, i když teoreticky nepracuju, tak jsem v pohotovostním režimu, protože by mi přece někdo mohl volat s novou zakázkou. A když dostanu zakázku, zpravidla to musí být hotové „teď hned“, takže všecko ostatní – včetně mé přítelkyně – musí ustoupit.“
Andrzej si kromě práce z domova pro redakci přivydělává i jako freelancer. Nejhorší na tom je čekání na převod peněz, protože když člověk své obchodní partnery nevidí osobně (s většinou z nich se zakázky dojednávají telefonicky nebo e-mailem), není snadné od nich peníze vymoct.
„Je to vysloveně ponižující. Dostaneš zakázku – například abys napsal článek s termínem odevzdání za dva týdny. Takže pak čteš, shromažďuješ informace, děláš rozhovory s těmi, kteří toho vědí víc než ty. Nakonec jim objednaný text pošleš ještě s předstihem a záhy dostáváš odpověď, že ho přijali. A pak čekáš. Uplyne týden, dva, tvůj text už dávno vyšel, ale peníze na účtu stále nejsou. Posíláš jim tedy zdvořilý e-mail s připomenutí, ale ani ti nepošlou odpověď. Pak si celý týden kontroluješ účet, až nakonec zkusíš zatelefonovat, ale nikdo to nebere. Píšeš jim esemesku, ale neodepíšou. Další den se ti konečně podaří dovolat. Ukazuje se, že dané číslo už vyúčtovali, takže musíš počkat až na příští měsíc. Nakonec uplyne i ten druhý měsíc, ale peníze na účtu stále ještě nemáš. Rozčiluješ se a píšeš jim dopis s výzvou k úhradě. Jdeš na poštu a posíláš ten dopis plný paragrafů s doručenkou, která stojí deset zlotých. Za pár dní ti nabroušeně zavolají a vyčítají, že tohle teda od tebe nečekali, vždyť to přece není jeho nebo její vina, ale vina účtárny, navíc už ty peníze poslali. Úlevně si oddechneš, že konečně budeš moct zaplatit účty. Zapřísaháš se, že s těmihle už nikdy nic, ale po určité době, když začneš mít málo zakázek, zase přijímáš jejich objednávku a víš, že tentokrát se nepochybně budeš muset handrkovat o peníze úplně stejně.“
Když se spolu bavíme v dubnu 2017, Andrzej mi prozradí, že už dávno pomýšlí na to, že by změnil obor. Rád by měl dítě a práci na pracovní smlouvu.
„Tady už mě nic lepšího nečeká. Druhý Kapuściński ze mě nebude a jediné dobrodružství, jaké mě tu může potkat, je nečekaný výkyv grafu v Google Analytics. Za nějakých dvacet let už žádní novináři nebudou, a zhlouplá společnost si ani nevšimne, jak moc tu budou chybět,“ uzavírá Andrzej smutně.
Z knihy Urobieni. Reportaże o pracy (Czarne 2018) přeložil Martin Veselka.