Zhruba měsíc po prezidentském klání se ve Francii opět volí, tentokrát do Národního shromáždění, které je obdobou české Poslanecké sněmovny. Včera okolo sedmé večerní se uzavřely volební místnosti a začaly se objevovat výsledky prvního kola. Obstáli prezidentovi ministři? A jak to vypadá s levicí?
Triumf Republiky v pohybu
Včerejší první kolo sněmovních voleb mělo potvrdit souhlas veřejnosti s navrženými ministry nové Macronovy vlády, ale také s politickými tématy, jež prezident a jeho hnutí prosazuje. Kandidáti a kandidátky Republiky v pohybu (République en marche) společně s centristickou stranou MoDem se do druhého kola voleb, které proběhne příští neděli, kvalifikovali ve většině z 577 okrsků, a vypadá to, že získají historicky nejvíc křesel (415 až 455 poslanců a poslankyň). Macron tak nejspíš bude pokračovat se stávající vládou.
Pokud se Marine Le Pen nestane poslankyní, zřejmě o ní už příliš neuslyšíme, protože má ve svém hnutí celou řadu odpůrců, kteří by její funkci jistě s chutí vykonávali.
Rozložení Národního shromáždění by tak mělo vypadat následovně: oranžová barva značí tzv. macronisty, modrá Republikány a další pravici, tmavě modrá Národní frontu, červená levicové hnutí Nepoddajná Francie a francouzskou komunistickou stranu a růžová do letoška vládnoucí Socialistickou stranu společně s další levicí včetně Zelených. Premiér Édouard Philippe ve svém projevu řekl, že výsledek lze interpretovat jako „souhlas milionů lidí s nabízenou změnou, a to i přes nižší účast“, a potvrdil, že všichni kandidující ministři a ministryně se do druhého kola dostali s více než čtyřiceti procenty hlasů.
Znechucení politikou
Na první pohled se tak může zdát, že se francouzský parlamentní systém otřásl v základech a do lavic zákonodárců míří samé neznámé tváře bez zkušeností z politiky. Pravda je to jen napůl, jelikož celá řada kandidátů a kandidátek pouze převlékla zašedlejší socialistický nebo republikánský kabát za nový a neokoukaný macronovský. Je to ovšem v dějinách Páté republiky (tedy od roku 1958) poprvé, kdy se obmění zhruba čtyřicet procent Národního shromáždění a do budovy na břehu Seiny usednou lidé, kteří se doposud živili jako učitelé, podnikatelé, sportovci, zaměstnanci v různých odvětvích nebo lékaři. A tato obměna hrála jistě důležitou roli také při rozhodování Francouzů a Francouzek, kteří se podle komentátorů zdají být stále více znechucení politickou elitou sedící v zákonodárných a exekutivních pozicích desítky let. Francie je totiž specifická také tím, že vykonávání veřejných funkcí je do značné míry podmíněné studiem na nejelitnějších vysokých školách, které na práci ve státní i veřejné správě připravují. Zástupcem francouzského lidu se tak až doposud opravdu nemohl stát kdokoli. S tím je, zdá se, protentokrát konec. Otázkou zůstává, zda to povede ke zlepšení situace a zlomí to skepsi z politické praxe.
Znechucení z politiky se ovšem neprojevilo jen volbou neokoukaných tváří, ale také rekordní neúčastí, která se vyšplhala na jedenapadesát procent, což je opět nejvíce v historii Páté republiky. Zdá se, že supervolební rok, během kterého se konaly dvoje volby, prezidentské a teď ještě parlamentní, francouzskou společnost opravdu vysílil. K urnám nepřišli také mladí lidé, kteří se sice zmobilizovali na podporu Mélenchona či Le Penové ve volbách prezidentských, většinový systém ale velká část z nich považuje za nespravedlivý a k parlamentním volbám nechodí.
Debakl socialistů a krize levice
Rekordní zisk Republiky v pohybu, extrémní neúčast a absolutní debakl tradiční levice – to jsou tři hlavní poznatky, jež bychom si z výsledků prvního kola měli odnést. Socialistická strana se ve své krizi dostala skutečně na hranu, jestliže z původních více než dvou set poslanců a poslankyň obhájí v nejlepším případě pouhých třicet. Zároveň již v prvním kole vypadl téměř veškerý socialistický establishment včetně neúspěšného prezidentského kandidáta Benoîta Hamona (tomu postup unikl o osmdesát hlasů a na svém Twitteru se oficiálně rozloučil s politikou) nebo šéfa strany Jeana-Christopha Cambadélise. Ten se zmohl jen na pár slov, když řekl, že „tyto volby jsou pro levici tragédií“. Voliči a voličky se rozloučili také s bývalou zelenou ministryní Cécile Duflot.
Klasická levice se nedokázala macronovské „revoluční“ vlně ubránit a důsledkem tak ostré většiny a absence levice v Národním shromáždění mohou být pravicová opatření. Definitivně rozhodne až druhé kolo, jež může do dolní komory parlamentu přivést postavy, jako je neúspěšný kandidát na prezidenta Jean-Luc Mélenchon, který se poprvé ve své dlouhé politické kariéře probojoval přes první kolo. Jeho hnutí Nepoddajná Francie má ovšem společně s komunisty naději na zisk pouhých osmnácti zástupců či zástupkyň a výsledek necelých jedenácti procent je spíše zklamáním. Mélenchon poukázal na rekordní neúčast ve volbách a vyzval k podpoře všech kandidátů jeho hnutí, aby se „zabránilo nebezpečné většině“. Za Nepoddajnou Francii se v druhém kole o zvolení utká například významný levicový režisér François Ruffin, jenž je autorem známého antikapitalistického filmu Merci Patron! (Díky, šéfe!)
Smutná Marine
Klasická pravice reprezentovaná zejména Republikány si s jednadvaceti procenty drží svůj zavedený standard. Velké zklamání ovšem zavládlo v táboře Marine Le Pen. Ta si představovala, že získá silný mandát, který by jí umožnil vytvářet výraznou opozici vůči Macronovi a jeho většině. Zřejmě se ve snech viděla i v paláci Hôtel Matignon, kde sídlí předseda či předsedkyně francouzské vlády. Nic takového se ovšem nestalo a jak přiznal europoslanec a místopředseda Národní fronty Florian Philippot, „výsledek je obrovským zklamáním“. V druhém kole se sice o křesla uchází zhruba stovka „frontistů“, reálné šance na zvolení má ovšem jen pět z nich, přičemž Le Pen ve svém nejsilnějším okrsku, kde sama kandidovala, získala přes čtyřicet pět procent. Z její řeči byl ovšem znát smutek a byť vyzvala všechny patrioty, aby se postavili za republiku, sama musí vědět, že se pod ní třese židle. Nestane-li se poslankyní, zřejmě o ní už příliš neuslyšíme, protože má ve svém hnutí celou řadu odpůrců, kteří by její funkci jistě s chutí vykonávali.
Momentálně nezbývá než počkat do příští neděle, až se potvrdí, zda bude Národní shromáždění skutečně většinově pravicové, jak tvrdí někteří francouzští i zahraniční komentátoři a komentátorky. Jisté ovšem je, že oko nejednoho demokraticky smýšlejícího člověka takto silná většina vystraší.
Autorka studuje politologii na FF UK.