Když jsem loni na konci listopadu přijel do Spojených států, převládala ve všech prostředích, ve kterých jsem se ocitl (akademická půda, kulturní instituce a gay komunity), zjevná nervozita. Při několika náhodných pokusech se z těchto uzavřených bublin vymanit jsem doufal, že potkám někoho z Trumpova elektorátu a budu mít šanci pochopit jeho motivace, které jsem ani při sebevětší snaze o empatii zatím pochopit nedokázal.
Hledání Trumpových voličů
Zkušenost s Trumpovými podporovateli v Česku i samotná Trumpova rétorika, opakující tezi o tom, jak je nutné „vrátit moc do rukou lidu“, mne dovedla k závěru, že odpovědi na své otázky najdu třeba mezi příslušníky dělnické třídy, lidmi žijícími ve vyloučenějších lokalitách nebo mimo systém. Po asi hodinovém hovoru se stavebním dělníkem, s bezdomovcem a při návštěvě holičství v Oaklandu, který je známý rasismem a třídními rozdíly, se ukázalo, že ani těmito sondami motivace Trumpových voličů nezjistím – žádné voliče Trumpa jsem totiž nenašel.
Trumpovo zvolení nepředstavuje jen instalaci megalomanského, rasistického, misogynního a xenofobního člověka do popředí veřejného života. Jde o celý Trumpův kabinet, v němž jména nominovaných ministrů předčila ty nejhorší obavy.
Zvlášť oaklandské holičství přitom politikou doslova žilo. Bylo to den po slyšeních nejkontroverznějších kandidátů na členy Trumpovy administrace v senátu: Toma Price, který proslul podvody s akciemi a který nepřipouští, že zdravotní pojištění je obecné právo, Betsy DeVos, která nemá žádné vzdělání ani zkušenosti, nijak nepopírá, že jí k nominaci na ministryni školství pomohly její milionové dary republikánské straně a podporuje anti-LGBTQ organizace a konverzní terapii homosexuality, a konečně Bena Carsona, kandidáta na ministra bydlení, který na přímý dotaz nepotvrdil, že zabrání tomu, aby z podpory bydlení profitoval prezident Trump nebo jeho rodina, a mimo to považuje jakákoli práva LGBTQ lidí za něco „extra“.
Informovanost zdejších holičů o problematice zdravotnictví, vzdělávání a sociálního systému mi oproti tématům probíraným v českých holičstvích připadala nesrovnatelná. Ukázalo se, že představa univerzálnosti a nedělitelnosti lidských práv není podmíněna třídními rozdíly (intelektuální elity versus dělný lid), ale je široce sdílenou, nedotknutelnou a zakořeněnou hodnotou.
Nenávist střídá ještě větší nenávist
Trumpovo vítězství bylo bezprecedentní nejen v kandidátově velmi nestandardní rétorice a činech, v kontroverzi osob, kerými se obklopil a plánuje obklopit, a také v poměru vítězných a poraženeckých hlasů. Americký tradiční a nesmírně složitý volební systém umožňuje, aby byl zvolen kandidát s menším počtem volebních hlasů. V posledních dvaceti letech se tak stalo v případě duelu George Bushe a Ala Gorea v roce 2000. Goreových 550 tisíc hlasů navíc se ale jevilo jako přijatelná oběť tradici volebnímu systému, kdežto téměř tři miliony hlasů Clintonové z roku 2016 už nikoli. Trumpovo zvolení není jen zklamáním pro jeho nevoliče, ale také ztrátou důvěry v současný volební systém.
V politických protestech, které jsem dosud poznal, vždycky byla nějaká část společnosti proti jiné části – pravice proti levici, většina proti menšině, poučení proti nepoučeným. V současných amerických protestech však společenská struktura souhlasu a odporu, jak ji popsala třeba Jiřina Šiklová, jako by přestávala platit. Současná povolební situace, kdy se nejen určité skupiny lidí, ale celá města nebo dokonce státy odmítají smířit s novým prezidentem, rozděluje Ameriku ani ne tak společensky, ale hlavně geograficky. Odlišné názory nestrukturují společnost, ale oddělují místa. Vedle oblastí, které Trumpa podporovaly, a těch, které se s jeho volbou dokázaly smířit, jsou na mapě Spojených států celé lokality, které vzrodují a vzdorovat budou. Jednou z nich je Kalifornie.
Moje prvotní představa, že Ameriku čeká ve větším to, co sami zažíváme s Milošem Zemanem, se ukázala jako neúplná. Trumpovo zvolení nepředstavuje jen instalaci megalomanského, rasistického, misogynního a xenofobního člověka do popředí veřejného života. Jde o celý Trumpův kabinet, v němž jména nominovaných ministrů předčila ty nejhorší obavy. Závažným problémem je také přestrukturování federáního financování zdravotnictví, sociálních organizací, kultury a vzdělávání. Mimo to v Trumpově administrativě bezprecedentně chybí zástupce opoziční strany nebo zástupce latinsko-amerického etnika.
V bezprostředním ohrožení jsou třeba National Endowment for the Humanities, National Endowment for the Arts či Corporation for Public Broadcasting. Fakt, že z webu Bílého domu bez náhrady zmizely pár minut po inauguaci stránky věnované LGBTQ problematice či problematice afroamerických menšin je třešničkou na dortu. Nejde tedy jen o Trumpa: ačkoli se třeba sám snaží vykreslit jako „gay-friendly“, plně ho v homofobních útocích zastoupí jeho viceprezident Mike Pence a další nominovaní členové jeho kabinetu. Poleví-li v nenávisti k určité skupině lidí jeden člen vlády, doplní ho jiný.
Protesty teprve začínají
Na rozdíl od Česka neměla dosud Amerika žádného Václava Klause, který by část veřejnosti dokázal přesvědčit o tom, že občanskou vůli je možné a vhodné projevit jen při svobodných volbách, mezi kterými má občan držet hubu a krok. Milionové protesty v den inaugurace i následný Women’s March – který se zdaleka netýkal jen žen, ale i práv národnostních a sexuálních menšin, imigrantů, hendikepovaných, chudých a vyloučených lidí (tedy všech, proti kterým je nenávist Trumpovy administrace reálně a skutečně namířena) – ukázaly, že nenásilný občanský vzdor má smysl. Už v tom, že protestní hlas je nahlas slyšet a přítomnost protestujících v ulicích je výrazně vidět. Široká opozice ve společnosti viditelně a slyšitelně existuje. Je navíc vědecky dokázáno, že nenásilné protesty mají i v současnosti potenciál společenské změny.
Výsledek voleb není konec nějakého politického obratu („smiřte se s tím“), ale naopak začátek neustálého a opakovaného vyjednávání toho, s čím se smířit lze, a s čím už ne. Důsledná a informovaná kontrola prezidenta a jeho vlády a protesty proti sebemenší nepřijatelnosti jejích kroků víkendovými pochody teprve začínají. Snad se přeci jen splní to, co prezident Trump sám slibuje a co si od něj slibují jeho podporovatelé – tedy že administraci moci zbaví elitářství a vrátí ji zpět do rukou lidu.
Autor je historik umění.
Text vznikl díky stipendijnímu pobytu Fulbrightovy komise na University of California v Berkeley.