Po rozruchu kolem zákazu nošení burkin na francouzských plážích se novou plavkovou senzací internetu staly takzvané facekiny. Děsivě vypadající plavky, které mají zabránit opálení obličeje, pocházejí z Číny. Na rozdíl od Evropy, kde dívky v bikinách chytají na slunci „bronz“, je čínským ideálem krásy neopálená pokožka. Dívky si tak zakrývají celé tělo, včetně hlavy, na niž patří kukla. Facekiny a touha po bílé pokožce ukazují, jak propastné mohou být rozdíly mezi módními výstřelky napříč kulturami.
Když v roce 2003 australsko-libanonská návrhářka Aheda Zanetti vymyslela burkiny, její motivací bylo umožnit věřícím muslimským ženám pohodlné koupání. Plavky měly být řešením problému, jak skloubit sociální život s požadavky víry. Francouzští radní začali toto léto městskými vyhláškami postupně burkiny na plážích zakazovat. První zákaz na konci července vyhlásil starosta Cannes David Lisnard a dnes platí v patnácti francouzských městech. Jako poslední se připojila Nice. Premiér Manuel Valls v rozhovoru starosty podpořil: prohlásil, že se jedná o „protispolečenský politický projekt“, který usiluje o „podrobení žen“, a že je stále „potřeba trvat na základech republiky a sekularismu“.
V nedělním vydání deníku Le Monde se na jedné stránce objevily dva komentáře, ukazující protichůdné strany francouzské diskuse o burkinách, která nápadně připomíná debatu o zákazu hidžábu ve školách. Jedna strana hájí sekularismus a důsledné vykázání náboženství z veřejného prostoru, druhá zase svobodu vyznání. Ačkoliv soud v případě Nice argument sekularismu odmítl, vyhlášku s ohledem na napjatou situaci a stále trvající výjimečný stav povolil.
Obhajoba sekularismu je však i nadále hlavním argumentem pro omezování burkin v zemi. Kritici však upozorňují na jeho scestnou interpretaci a také na zákon z roku 1905, který myšlenku sekularismu upravuje. Podle nich neměl zákon za cíl někoho vylučovat z veřejného prostoru ani potlačovat náboženské projevy, ale jeho podstatou bylo naopak zachování rovnosti mezi různými vyznáními.