Revoluční události roku 1968 zanechaly ve francouzské společnosti hluboké stopy. Mezi ně lze zařadit i feministický aktivismus a unikátní archiv feministických videí sedmdesátých let, který dokumentuje bouřlivý vývoj sociálních hnutí té doby. V úterý 9. června se ve Francouzském institutu v Praze promítal v souvislosti s výstavou Women on Paper jeden ze snímků tohoto archivu – dokument F.H.A.R. Carole Roussopoulos z roku 1971 o samých počátcích hnutí za rovnoprávnost gayů a leseb ve Francii. Film ukazuje živé setkání studentů, akademiků a aktivistů z iniciativy Front homosexuel d’action révolutionnaire (Homosexuální fronta revoluční akce) na univerzitní půdě. Snímek pochází z Audiovizuálního centra Simone de Beauvoir v Paříži, jež o feministickou dokumentární tvorbu pečuje. O této tradici jsme hovořily s jeho ředitelkou Nicole Fernandez Ferrer, která film přijela představit.
Ve vašem centru archivujete unikátní feministická videa ze sedmdesátých let. Můžete tento archiv představit?
V našem archivu se nachází videa od konce šedesátých let dodnes. Jedná se v podstatě o sbírku aktivistického videodokumentu sedmdesátých a osmdesátých let a videoartu z pozdější doby. Sbírka původně vznikla díky aktivitám již zemřelé Carole Roussopoulos. Centrum založila v roce 1982 spolu se svými filmařskými kolegyněmi Ioannou Wieder a herečkou Delphine Seyirg. Tehdy už existovalo zhruba šedesát jejich videí o aktivismu předešlé dekády. Centrum mělo o filmy pečovat a podporovat tento typ tvorby.
V roce 1981 levice ve Francii vyhrála volby, byl to počátek éry Françoise Mitteranda, a tak se zakladatelky centra rozhodly požádat vládu o peníze. Obrátily se zároveň na francouzskou filosofku a spisovatelku Simone de Beauvoir, aby centrum zaštítila svým jménem. Z centra se stalo místo setkání a debat feministek nejrůznějších názorů. Simone de Beauvoir sem docházela až do své smrti a účastnila se diskusí. Já jsem s nimi začala spolupracovat hned na počátku založení centra, v roce 1982.
Jak se tyto ženy dostaly k natáčení aktivistických dokumentů?
Nebyly to profesionální dokumentaristky. Nevystudovaly žádné filmařské školy. Carole byla původně novinářkou zaměstnanou v módním časopise Vogue. V roce 1965 se v Americe začal prodávat nový typ kamery, videokamera Sony. Carole se rozhodla si ji koupit – a byla první ženou ve Francii, která si ji koupila –, aby mohla dokumentovat to, co se dělo kolem ní. Rozhodla se své místo v časopise opustit a točit. Natočit materiál bylo jednoduché, ale sestříhat ho byla noční můra a nebyl tu moc nikdo, kdo by ji to mohl naučit.
Byl to v podstatě boj proti televizi, kde se mluvilo o feminismu, jen když došlo na potyčky aktivistek s policií. Nezajímal je boj žen v továrnách a na ulicích, boj o právo na potrat nebo za zrovnoprávnění vztahu osob stejného pohlaví.
Carole byla ale především aktivistkou zaangažovanou v celé řadě hnutí ve Francii a na celém světě. Točila nejen o feministickém hnutí, ale i o počátcích hnutí gayů a leseb ve Francii. Zaznamenala první gay pride v Paříži v roce 1970 a zdokumentovala setkání Front homosexuel d’action révolutionnaire v posluchárnách katedry filosofie na univerzitě ve Vincennes, škole, která vznikla v důsledku revolučních událostí 1968. Homosexuálové i lesby tu spolu promýšleli změnu společnosti.
Carole sama lesbičkou nebyla, ale byla první, koho napadlo tyto lidi natočit, protože jí to přišlo důležité. Byla v kontaktu s Černými pantery ve Spojených státech, cestovala po Palestině a Alžírsku. V palestinských táborech ostatně natočila jeden ze svých prvních snímků. Zároveň organizovala ve Francii workshopy, na nichž učila ženy, jak používat kameru. Dokumentovala stávky v továrnách, boj farmářů a další.
Vznik těchto videí evidentně souvisí s proměnou francouzské společnosti po roce 1968…
Jistě. Souvisí to velice úzce. Vznikla právě v reakci na události roku 1968. Tehdy se konala první feministická shromáždění na univerzitách. Byl to počátek feministického hnutí ve Francii. Lidé tehdy pochopili, že nejde jen o boj proti státu, ale také proti patriarchálnímu systému. Trvalo ale dva roky, než vznikly první feministické dokumenty – než aktivistické dokumentaristky přišly na své know-how.
Jaký byl vztah těchto filmařek-aktivistek a profesionálních filmařů a dokumentaristů?
Žádný… Jak jsem již řekla, neměly filmařské vzdělaní, nebyly součástí profesionální komunity. Podobná byla situace videoartu, který se rovněž zrodil na konci šedesátých let. Umělci a aktivisté v té době používali stejný typ kamery. Ale ty scény byly oddělené, i když si vzájemně půjčovali střihačské vybavení.
Vycházela jejich touha točit rovněž z kritického pohledu na filmový mainstream?
Jistě. Byly velice kritické k patriarchálnímu nastavení filmového a televizního průmyslu. V jednom filmu Carole a Delphine říkají: „Televize se o nás nezajímá. Proto točíme video.“ Aktivistická videa se nepromítala v kinech, ale v kavárnách. Prostě se tam umístila televize a zorganizovalo se promítání. Byl to v podstatě boj proti televizi, kde se mluvilo o feminismu, jen když došlo na potyčky aktivistek s policií. Nezajímal je boj žen v továrnách a na ulicích, boj o právo na potrat nebo za zrovnoprávnění vztahu osob stejného pohlaví.
Jak se tyto videofilmy formálně lišily od filmových dokumentů tehdejší doby?
Byly velice odlišné, například v jiném použití střihu. Lidé, kteří tu vystupují, mají prostor vyprávět svůj příběh, vysvětlit své počínání a motivace, nejsou přerušováni. Dokumentaristky se samy angažovaly v protestních aktivitách, které filmovaly. Nebyly pouhým vnějším pozorovatelem. Podobu snímků to ovlivnilo, jsou mnohem intimnější. Videa byla mimo jiné i nástrojem šíření informací mezi aktivisty. Bylo možné ukázat lidem z jiných zemích, kteří se angažovali ve stejném boji, jak to vypadá ve Francii, a naopak. Lehčeji se pak získávala podpora širší veřejnosti, jelikož bylo možné ukázat, že se nejedná jen o lokální boj. Točila se videa rovněž o politických vězních například v Latinské Americe, a získávala se tak pro ně podpora v Evropě.
Videa měla moc propojit různé segmenty společnosti – akademickou sféru, sociální hnutí, odbory, politické strany. Byla konfrontační. Ponoukala k diskusi. A to platí i dnes. Lidé si chtějí od nás půjčit film, často právě protože chtějí uspořádat diskusi.
Jak Carole postupovala, když točila například stávku nebo demonstraci?
Uvedu příklad. V sedmdesátých letech se ve francouzském městečku Besançon odehrály obrovské stávky v továrně na hodinky společnosti LIP, kde pracovalo hodně žen. Posléze dělnice továrnu okupovaly a začaly ji řídit samy. Carole vyzpovídala několik účastnic a zaznamenala diskuse dělníků. Vzniklo z toho pět třicetiminutových videí. Když se vrátila do Paříže, ukázala ty videa dalším lidem. Byl to způsob, jak získat podporu pro dělníky v Besançonu.
Kdo se na tato videa chodil dívat? Byli to jen aktivisté?
Byli to lidé, kteří se zajímali o boje, jež videa dokumentovala. Videa přímo s feministickou tematikou – například o mateřství, potratech či porodech – byla určená všem ženám.
Můžete uvést příklad události, kterou aktivistické dokumentaristky natočily a která byla přitom zcela opominuta mainstreamovými médii?
Ano. V roce 1975 se francouzské prostitutky rozhodly stávkovat na protest proti šikaně ze strany policie a státních úřadů. Myslím, že to bylo poprvé ve francouzské historii. Hledaly místo, kde by mohly uspořádat tiskovou konferenci, aby vysvětlily novinářům a veřejnosti, o čem to celé je. Nikdo jim ale nechtěl pomoct – žádná politická strana ani odbory. Nakonec obsadily kostel v Lyonu. Zamkly za sebou dveře, nechtěly nikoho pustit dovnitř a prostě ten kostel okupovaly. Carole s kamerou se ale dovnitř dostala. Nakonec ty ženy umístily před kostelem obrazovku, kde se promítalo dění uvnitř kostela. Kolemjdoucí se tak mohli zastavit a vyslechnout si, proč protestují, jaké životy žijí atd. Lidé tehdy byli šokováni, když například zjistili, že prostitutky mají děti. Mysleli si, že se prostě jen věnují prostituci, a netušili, že jde o ženy, které mají rodiny.
Jak současní aktivisté reagují na tato videa? Nejsou nostalgičtí?
Dnes za mnou chodí mladí lidé a říkají, že to muselo být tehdy skvělé. Ti lidé v těch videích jsou prý tak úžasní. Dnes je situace jistě velice odlišná. V šedesátých a sedmdesátých letech proběhla vlna bojů za osvobození v zemích takzvaného třetího světa. V Americe propukl boj za lidská práva a protesty proti válce ve Vietnamu, byli tu Černí panteři a tak dále. V Evropě proběhlo bouřlivé jaro 1968. Ale nešlo o žádné masivní hnutí, jak se to zdá dnes. Byla to menšina, velice aktivní, ale menšina. Nostalgie není dobrá věc. Je dobré si říct, že časy se změnily a boj je jiný. Myslím ale, že je to dnes přece jen o trošku komplikovanější. Dnes se lidé zasazují jen o konkrétní kauzy. Například ve feministickém hnutí jsou černé feministky, asijské feministky, lesbické feministky, radikální feministky. Je velice těžké je všechny spojit.