Hipsteři podle Látala

Režisér Jan Látal se v jednom z dílů dokumentárního seriálu Kmeny ujal úkolu zachytit scénu, pro niž se vžilo publicistické klišé hipsteři. Výsledkem je rovněž klišé.

Tomáš Schejbal

Úkol režiséra Jana Látala, autora dílu Kmenů věnovaného hipsterům, byl náročný i proto, že šlo o přiblížení „divného“ světa umělecky zaměřených mladých lidí většinovému televiznímu divákovi. V debatě o projektu Kmeny, který je od počátku spíše marketingovou kampaní Budvaru než vlastní iniciativou lidí z jednotlivých subkultur, toho bylo na stránkách A2larmu napsáno hodně, a není třeba to rozvádět podrobně. Zaměstnanci reklamní agentury Yinachi, založené kvůli kampani, ve spolupráci s Vladimírem 518 vytvářejí obraz reality českých subkultur v podobě schematického katalogu, a protože mají za zády peníze velkého pivovaru, mají také moc přesvědčit o věrohodnosti svého pohledu široké publikum.

Hipster – vnější nálepka

Přesvědčivost ovšem klesá v případech špatně natočených dokumentů, jakým je například díl o hooligans, kde se o fotbalových chuligánech nedozvíme prakticky nic, protože je točil člověk zvenku a bitkaři ho mezi sebe nepustili. Látalův díl o hipsterech představuje jiný případ, protože autorovi se díky kontaktům získaným v prostředí FAMU a Družiny v Krymské ulici, kde pracuje, podařilo dostat před objektiv lidi přímo z „tvrdého jádra“ scény. Mezi ně patří například i výtvarník Jakub Hošek, organizátor hudebního festivalu Creepy Teepee, s nímž Látal natáčel přímo v Kutné Hoře, kde se od roku 2009 festival koná.

Zachycení vizuálních atributů hipsterství je nesnadné a v důsledku reduktivní.

Připomeňme ale, že slovo „hipster“ obvykle funguje jako novinářský pojem a funguje tedy jako označení určitého sociokulturní prostředí zvenku, a nikoli zevnitř. Zatímco třeba v případě punku lze mluvit o skupinové identitě projevované navenek různými symboly, zachycení vizuálních atributů hipsterství je nesnadné a v důsledku reduktivní. Těžko totiž mluvit o subkultuře v tom smyslu, v jakém ji chápou kulturální studia počínaje klasikem birminghamské školy Dickem Hebdigem, u něhož spínací špendlík a číro mají svůj – často politický – význam. Proto se také pro výzkum nejrůznějších klubových scén, kde dochází k eklektickému míchání stylů bez jasných významů, používá v manchesterské škole pojem „postsubkultura“, zavedený bývalým punkerem Davidem Muggletonem.

Google dokumentaristika

Látal se především snažil sobě i divákovi usnadnit námahu s přemýšlením, a místo konfrontace s něčím novým sáhl k zhmotnění nejotřepanějších stereotypů, které si můžete najít na Googlu. Pro natáčení se v důsledku podařilo získat jen lidi, kteří byli ochotni se se zjednodušeně viděnými rolemi identifikovat a v takto pojatém dokumentu vystoupit před kameru. A tak se setkáme s několika ustálenými, bohužel trapnými karikaturami: obrýlený outsider jede z Prahy vlakem do vesnického sekáče pro nepadnoucí mikinu, aby nabyl pocitu výjimečnosti; ulízaný pseudosnob v obleku si na akci Corso Krymská, organizované Látalovou Družinou, pochutnává na švestkových knedlících a baví se s kamarádkou o tom, jak jsou hipsteři dobří pro trh; mluvící hlava v brýlích z transparentního materiálu dumá nad tím, co to vlastně ti hipsteři jsou; sběratel fotek časopisu Vice si na iPhon fotí polévku Pho přes instagram; a konečně „jeden hipstragram“ vážící zaměstnanec Club-Mate se v kavárně Neustadt marně pokouší o výklad dějin pojmu hipster.

Jestliže smyslem projektu Kmeny je zprostředkovat střednímu proudu takový obraz subkultur, vůči němuž se samy původně vymezovaly, dochází tím ne-li ke znásilňování, tedy přinejmenším k vytváření karikatury. Toto zprostředkování se děje skrze ideologický filtr reklamní agentury, jejímž úkolem je jediné – prodat cílové skupině zboží s patřičnou etiketou. Celkový koncept Kmenů, založený na komerci, ignoruje fakt, že zobrazované skupiny lidí zkrátka nelze vtěsnat do rámce subkultury s jasně vymezenými rysy chování. Jenže zde nejde o sociologii a realistickou výpověď, ale o komodifikaci (a proto se také tvůrčí tým neřídil radami kulturního antropologa Jana Snopka). Jestliže takováto komidifikace a rozplynutí se v mainstreamu může pohřbít i silnější subkultury, pro mladé české hipsterství je podobná „reklama“ hřebíčkem do jeho dětské rakvičky.

Autor studuje sociální dějiny.

 

Čtěte dále