Teror empatie, který neodhalil Turka. Za co všechno může kulturní publicistika?

Oslavy postupu „motoristy“ Filipa Turka do Evropského parlamentu sotva utichly a česká média začala hledat příčiny jeho nevídaného úspěchu. Samozřejmě, že se nabízí mluvit o strukturální destrukci českého venkova a pohraničí a rozevírání nůžek mezi společenskými skupinami, které vede k frustraci a příklonu části „generace krize“ k autoritářství. To je ale nejspíš příliš jednoduché vysvětlení. Hlavní redaktor, editor a projektový manažer webu ČT art Josef Chuchma přišel s něčím mnohem originálnějším. K Turkově vzestupu prý přispěla i česká kulturní publicistika, která je „zahleděná do sebe, do svých bublin“ a není schopná reflektovat společenské okraje, z nichž se voliči extremistů rekrutují.

Snad můžeme Chuchmův text chápat jako kritiku dovnitř jeho vlastní redakce.

Turka dostali do Evropského parlamentu z velké části mladí muži s nižším vzděláním ve věkové skupině 18 až 35 let, kteří se o politiku příliš nezajímají, ale bývalého automobilového závodníka znají ze sociálních sítí a slibují si od něj, že zatuchlému evropskému establishmentu, pořádně „zatúruje“. Těžko nesouhlasit s tím, že se jedná o voličskou skupinu, o kterou se doposud nikdo moc nezajímal a do budoucna s ní bude nutné počítat.

„Jak je možné, že o Turkových voličích nic nevíme?“ ptá se Chuchma emotivně ve svém komentáři Eurovolební mašina Filipa Turka a současná česká kulturní scéna, zveřejněném na webu ČT art a nachází dost nečekaného viníka – českou kulturní publicistiku, která prý selhává při mapování společenského okraje, z něhož se rekrutují Turkovi voliči. Je totiž zhusta levicová, progresivistická a hlásá sice vstřícnost k jinakosti, ale jinak jsou „tykadla její empatie zakrnělá“ a „co se jí nehodí do krámu, to ostentativně přehlíží, nebo se tomu vysmívá“. Místo aby kulturní publicisté psali o skutečných problémech, opájí se neznámými umělci „s písničkami o křehké duši“.

Zmatení sociologie a publicistiky

Chuchma si v textu dává záležet na tom, aby vykreslil zbytečné pachtění kulturní publicistiky, která se podle něj zabývá podružnostmi a „opomíjí zásadní kulturní fenomény“. Tady si ale reflexi popkultury plete s exaktností sociologie. Kulturní publicistika nemá za úkol mapovat společenská ložiska frustrace, ale spíše zachytávat umělecké inovace a pozoruhodné počiny. Co by tak asi měla říct k postavě machistického automobilového závodníka, kolem něhož se táhne odér devadesátkového retra, které ze všeho nejvíce připomíná starou dobrou ODS převlečenou jen trochu víc do hněda. A hlavně co by měla reflektovat? Vytvořila snad „motoristická“ alternativní pravice nějaká zásadní umělecká díla? Nebudu snad prohlášen za elitáře, když je hledám marně.

Podle Chuchmy je to rap, který by mohl být oknem do „sociálního, myšlenkového a emočního světa“ Turkových voličů. Současný český rap je ale – pokud se týče hodnotového vymezení – poměrně plytký. Je zvláštním spletencem machismu, sexismu a neoliberálních pouček o maximálním úsilí. Jeho zásadní součástí jsou ale selfmade sny o rychlém zbohatnutí a následném oddělení od společnosti do jakési soukromé utopie, ideálně umístěné za vysokou zdí. Tento fantasmagorický rapový sen James Cole v seriálu Rapstory definuje následně: „Znamená to jen vydělat peníze a smrdět ve svým autě a bejt čurák.“

Tady je možné s Chuchmou trochu souhlasit. Třeba jsme měli rapu a jeho hodnotám věnovat větší pozornost. Turek je nakonec jen dalším hrdinou aspirativního kapitalismu, podobně jako jsou jimi rappeři Ektor nebo Yzomandias. Zároveň se ale všichni příliš neliší od ideálu podnikatele devadesátých let, který realizoval své sny o zbohatnutí v kontextu divoké transformace „všemi dostupnými prostředky“. Zjištění takového bádání by bylo nakonec dost banální, ale určitě stojí za opakování. Rapoví fanoušci nejspíš skutečně „cení“ muže, který zbohatl třeba na šarlatánských receptech týkajících se léčivých účinků pití bělidla, protože když jde o peníze, morálka jde stranou.

To ale není hodnota, kterou by exkluzivně vyznával dnešní rap a jeho fanoušci. Je to hodnota, na které stojí celý porevoluční politický systém symbolicky posvěcený Klausovým údivem nad kýmkoliv, kdo by chtěl rozlišovat čisté a špinavé peníze. Hypotetický analytický článek o rapu, po kterém Chuchma volá ve svém textu, by ale možná neotiskl ani jeho portál, protože by ho sám editor po právu považoval za příliš banální (nebo příliš levicový).

Kdo vlastně zrodil Turka?

Chuchma z ignorování pohybů na společenských okrajích obviňuje také současný český film i literaturu, což je zajisté správná úvaha. Už se ale nenamáhá dodat, proč se „vysoké“ umění těchto témat straní. Konzumenty těchto segmentů domácí kultury jsou totiž právě oni městští liberálové, kteří na ty méně šťastné shlížejí shora. Rozhodně si nepřejí o chudých číst nebo se na ně dívat ve filmu. To by jim rozrušovalo jejich liberální představu o nejlepším možném světě, v němž od listopadu 1989 žijeme.

Že u nás nevzniká umění reflektující život na okraji, je samozřejmě problém, ale rozhodně z toho nemůžeme vinit české (levicové) kulturní publicistiky a publicistky. Ti se naopak proti této maloměšťácké kultuře pohodlnosti vymezují ve svých textech. Co by měli dělat víc než upozorňovat na to, že populární kultura se u nás dobrovolně zřekla role společenské reflexe a místo toho se opájí antikomunistickými klišé nebo servíruje mentální anestetikum v podobě romantických komedií, které vlastně vůbec nejsou romantické.

Kulturní publicistika je v Česku vyhladovělá, podfinancovaná, tvrdě prekarizovaná a prožívá si období frustrace ohledně udržitelnosti svého oboru. Pokud ale v současnosti skutečně něco zvládá, pak je to právě aktivistické upozorňování na nebezpečí společenské atomizace nebo rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými. Pro Chuchmu v jeho pozici apologety devadesátkového kapitalismu je asi těžké pochopit, že tím poukazuje na zdroje společenských problémů, které zrodily nejen Turka, ale už před ním Babiše a Okamuru. Kapitalismus rodí své poražené, kteří pak volí autoritářské politiky, tak jednoduché to je. Když se proti divočině světa, v němž je každý soupeřem každého, publicisté snaží nabídnout empatii, vyslouží si od Chuchmy a dalších jen výsměch.

Snad ale můžeme Chuchmův text chápat jako kritiku dovnitř jeho vlastní redakce. V době masivní krize psaní o kultuře, která je tou nejméně rentabilní sférou novinářské práce, je jím vedený portál ČT art vlastně v současnosti největším profesionálním kulturním portálem české mediální sféry. Takže když píše o selhání kulturní publicistiky, nejspíš tím myslí i svoje vlastní pochybení v roli dlouholetého editora jednoho z posledních míst, kde se taková reflexe dá ještě vést.