V rámci debaty nad existencí jednoho kulturního prostoru i kultury samotné toho v předešlých týdnech bylo napsáno dost. Nezazněly však důležité myšlenky dvou výrazných osobností sociologie 21. století: kulturní teoretičky Angely McRobbie a americké urbánní socioložky Sharon Zukin, jež se dlouhodobě zabývá vztahem kreativní ekonomiky a gentrifikace. Co všechno nám může prozradit přítomnost uměleckých galerií či obchodů s vintage módou? A proč má smysl postavit se za existenci místa, které vytváří komunitního ducha a pestrý kulturní program ve čtvrti jinak ovládané developery?
Angela McRobbie: všichni jsme podnikatelé
O umění a kulturu je třeba pečovat. Vytvářejí nejen důležité společenské hodnoty, ale také generují ekonomický zisk. Podle aktuálního mapování Kreativní Prahy operuje jenom v hlavním městě v kultuře a kreativních odvětvích přibližně 40 tisíc subjektů. Odhaduje se, že svou činností přispívají do pražského HDP asi čtyřmi procenty – tedy přibližně jako stavebnictví. Přesná data nejsou k dispozici: většina z lidí pracujících v kultuře jsou OSVČ, a tudíž je těžké je statisticky rozpoznat.
Způsob, jakým byl prostor uzavřen, ukázal, že kulturu lze v naší zemi v podstatě vypnout pomocí dálkového ovladače.
Navzdory bohémskému étosu a nezávislé dramaturgii si i v Kasárnách Karlín zvládli z drtivé části zajistit finanční soběstačnost bez pomoci grantů a komerčních partnerství. Způsob, jakým byl prostor uzavřen, ukázal, že kulturu lze v naší zemi v podstatě vypnout pomocí dálkového ovladače. Ze dne na den se bez příjmu ocitlo na sto padesát stálých i sezónních spolupracovníků a gastro provoz včetně kladenského pivovaru Kročehlavy musí před létem narychlo hledat nové odběratele. Jaké pozdvižení by asi nastalo, kdyby se jednalo o ryze soukromou firmu.
Ale kulturní sektor má flexibilitu v krvi. Nezávislá produkce spojená zejména s DIY punkovou scénou si už v sedmdesátých letech 20. století vytvořila vlastní, státem nedotovaný pracovní trh. Existence v prostoru neformální ekonomiky byla podle Angely McRobbie reakcí na dlouhodobou nezaměstnanost, jíž trpěla především mladá generace.
První náznaky byznysu se začaly objevovat s příchodem rave a taneční scény konce 80. let. „Najdeš si levný prostor, seženeš DJe, drinky, umění, vybereš vstupné od pár přátel, naučíš se vyjednávat s policií a úřady a u toho se staneš klubovým promotérem a podnikatelem v kultuře,“popisuje socioložka a představitelka proslulé birminghamské školy McRobbie typický zeitgeist té doby. Ve svém textu Clubs to Companies z roku 2010 potom vysvětluje, jak se právě tento způsob pracovního sebepojetí založeného na neformálních vztazích a absenci sociálních jistot následně stal normou napříč kulturou.
Devadesátá léta byla ve Velké Británii ve znamení nově vznikajícího konceptu „kreativních průmyslů“. Kampaň Cool Britannia stavěla na předpokladu, že umění a kultura představují extrémně lukrativní vývozní artikl. Měla symbolizovat přerod Velké Británie na moderní, zážitkovou ekonomiku, a největšího rozmachu se dočkala v letech 1996 a 1997 s příchodem vlády New Labour v čele s Tonym Blairem. Jeho poradce Charles Leadbeater se proslavil svým neoliberálním přístupem ke kreativitě a na inspirativních TED talks předpovídal lesk a slávu všem, kdo začnou chápat svou uměleckou identitu jako podnikatelskou činnost.
Labouristické vládě se sázka na kulturní a kreativní průmysly vyplatila. Z neznámých tváří jako Damien Hirst nebo Tracey Emin se staly ikony výtvarného umění. Módní scénou otřásal Alexander McQueen a do pokojů tehdejších teenagerů (včetně autorky tohoto textu) vtrhly britpopové kapely Oasis, Blur a později Spice Girls. Za oslavovanou „girl power“ jako známkou novodobé ženské emancipace však stála krutá realita kreativní ekonomiky v podobě neplacených stáží a vykořisťování talentu. Neoliberální mindset nám našeptával, že vykoupení v podobě úspěchu přijde, když se pro něj dostatečně obětujeme. Jenže to se většinou nestalo.
Nezávislé umění a subkultury se sice vymezují proti mainstreamu, ale nakonec stejně kopírují zaběhnuté vzorce tradiční ekonomiky. Koneckonců jí slouží jako laboratoř budoucnosti – švarcsystém a nejistota pracovních podmínek dnes vládne i v ostatních sektorech. Tato „trvale přechodná“ práce bez sociálního zabezpečení nebo práva na podporu v nezaměstnanosti či nemoci dělá ze života jeden nekonečný networking. Hledáme naplnění a svobodu ve sféře, která nám často nepřináší ani základní jistoty. Jsme vyčerpaní, ale za neúspěch se obviňujeme sami – ostatně pro tuto kariéru jsme se dobrovolně rozhodli. Hlavně neonemocnět, neotěhotnět, nevyhořet. Nemít zdravotní hendikep. A nestěžovat si, protože nikdy nevíme, odkud může přijít nabídka na další spolupráci.
Nedostatek financí v sektoru dopadá především na ty, již kulturní hodnoty vytvářejí. Často se tak děje na úkor víkendů a svátků, osobních životů i rodinných rozpočtů. Umělecké počiny, vzdělávací aktivity nebo komunitní projekty jsou běžně dotovány buď z vítaných, ale žalostně nedostačujících (soukromých či státních) dotací, nebo z vlastních úspor. To vede ke kumulaci úvazků či několika paralelně probíhajících projektů a k naivní představě, že pracovat ve „freelance“ režimu je nejlepším možným řešením. Veškeré aktivity totiž stejně vygenerují měsíční příjem, za nějž by lidé z jiných sektorů ani nevstali z postele a který nestačí ani na pokrytí základních výdajů. Že zdraví se nedá vybarterovat, zjišťujeme až na kapačce.
Je ale důležité zmínit, že i v české kotlině poslední dobou vzniká spousta iniciativ, jejichž smyslem je situaci reflektovat a nabídnout konkrétní řešení. Platforma Nadšením nájem nezaplatíš se zaměřuje na úskalí kulturní publicistiky, současnou realitu architektonické praxe v Česku loni na Benátském bienále reflektoval počin The Office for a Non-Precarious Future. Až do 28. června probíhá v ústecké galerii Hraničář výstava Good Job, ve které se kurátorka Petra Widžová zamýšlí nad problematikou práce v umění. Kolektiv autorstva Fotograf Gallery zase nedávno uspořádal výstavu Work in Process, která zkoumala „neviditelnou“ práci v galeriích od účetnictví a úklidu po PR a sociální sítě. A konečně, na přelomu roku založená Kulturní a kreativní federace si klade za cíl spojit se napříč obory a zmíněné výzvy řešit na celospolečenské úrovni. Je nejvyšší čas.
Sharon Zukin: všichni se podílíme na gentrifikaci
„V oblastech, kde žijí hipsteři a lidé, kteří mění charakter městských čtvrtí, je cítit nový kosmopolitní duch: tolerantní, stylový a neformální. To není špatně. Ale původní identita míst, do kterých se ti lidé přistěhovali, postupně zaniká,“ píše americká socioložka a teoretička urbanismu Sharon Zukin v publikaci Naked City: The Death and Life of Authentic Urban Places z roku 2010. Právě pestrý kulturní život čtvrtí je podle Zukin předstupněm gentrifikace. K čemu tento fenomén může přispět v dlouhodobém měřítku, lze vidět na výsledku nedávno proběhlých eurovoleb: rostoucí životní náklady a nejisté vyhlídky na budoucnost jsou nejčastěji citovaným důvodem mladých lidí pro příklon ke krajní pravici.
Úpadku autenticity tak podle Zukin pomáháme v určitém slova smyslu všichni. Proces podle ní vypadá asi takto: lidé pracující v uměleckých a kreativních disciplínách se stěhují do „autentických“ čtvrtí s vidinou menších nákladů na živobytí a většího prostoru pro seberealizaci. Zakládají coworkingová centra, umělecké ateliéry, designové showroomy, kulturní a komunitní prostory nebo minimalistické kavárny, díky kterým dosud ospalá čtvrť získá punc trendy lokality. To přiláká širší veřejnost, pro kterou se bydlení v populárních oblastech stává symbolem statusu. V závěsu přicházejí mezinárodní stravovací řetězce, korporátní kanceláře a developeři, pro něž je kreativní ekonomika lakmusovým papírkem úspěšnosti budoucích projektů. Pod záminkou zvelebení čtvrtí a revitalizace infrastruktury ale vytlačují starousedlíky, kterým postupně mizí potřebná občanská vybavenost. Nakonec si kufry balí i umělecká a kreativní scéna, kterou vytlačí movitější populace a korporát.
I z Karlína se už dávno stala exkluzivní lokalita, kde jsou prostory jako Kasárna výjimečným úkazem. Současnou podobu čtvrti ovšem nemají na svědomí „hipsteři“: před kreativní třídou sem přišla povodeň, která zde v roce 2002 způsobila škody za sedm miliardy korun. Na Praze 8 zasáhla 138 domů a zapříčinila evakuaci 28 tisíc osob. Mnoho z nich se do oblasti nikdy nevrátilo.
Plány na revitalizaci čtvrtě ale existovaly dávno předtím. Dělnická duše Karlína i sousedská pospolitost nehledě na barvu pleti se začaly vytrácet hned po revoluci s postupným zavíráním průmyslových podniků jako Tesla Karlín, ČKD nebo Rustonka. V místních hospodách se začali scházet pravicoví extremisté a fašistická uskupení a jejich časté útoky na místní romské obyvatelstvo se staly smutným odkazem divokých devadesátek. Stoletá voda tak pro Karlín znamenala šokovou terapii. Spolu s ní sem přitekly developerské projekty, mediální domy, technologické start-upy, obchody s udržitelnou módou, lokální pivovary, sousedské kavárny i nezávislé galerie současného umění. To vše dohromady dnes vytváří čtvrť, ve které by chtěl žít každý. Ne každý si to ale může dovolit.
Kultura a umění tedy vývoj prvního pražského předměstí s původním názvem Carolinenthal může jen reflektovat. Kromě interdisciplinárního projektu Paměť města, který se věnoval společenským dopadům přerodu dělnické čtvrti v prestižní adresu, se fenoménem dlouhodobě zabývá karlínská galerie VI PER. V roce 2017 například spolu se studiem MAK! architektů Kateřiny Vídenové a Adama Wlazela přetvořili celou galerii na hospodu U hada. Cílem projektu bylo připomenout rychle mizející dědictví karlínských podniků a u dobových dekorací se zamyslet nad tím, jakou funkci mají pro čtvrť výčepy, restaurace a další místa, kde kvete společenská debata.
Někdy v té době začal v areálu bývalého armádního komplexu vznikat prostor Kasárna Karlín. Přizvat ke zvelebení chátrajícího kolosu kulturní hybatele se najednou hodilo: ostatně z podobného kalkulu vzniklo mnoho dalších iniciativ po celém světě – byť mívají předem určenou dobu trvanlivosti právě kvůli developerským projektům, které na místě do pár let vzniknou. Kasárna Karlín tomuto osudu úspěšně odolávala i kvůli úřednickému šimlu, na který ovšem nakonec doplatila.
Za sedm let existence se z prostoru stal důležitý opěrný bod nezávislé kultury a komunitního života v Praze. Při opékání buřtů, letním kině nebo čekání ve frontě na pivo před koncerty jste alespoň dočasně mohli zapomenout – nebo naopak diskutovat o příkoří drahého bydlení, dvouciferné inflace, vysokých cen potravin, polarizace společnosti, klimatické krizi a obecně o životě v pozdním kapitalismu. Jestliže chápeme kulturní centra jako místa důležitá pro reflexi společenské situace, je potřeba využít každé šance na konstruktivní dialog nejen o identitě města. I proto je prostor Kasárna Karlín pro Prahu nepostradatelný.
Autorka je kulturní publicistka, vysokoškolská pedagožka a spoluzakladatelka platformy Haenke.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás