Jan Svěrák se v rozhovoru pro Aktuálně svěřil, jak jsou současné poměry mezi audiovizuálními tvůrci plné obav, že když budou točit o tématech jako feminismus, rasismus nebo menšiny, dotčené skupiny je na „sociálních sítích ukamenují“. Sám se přesto do ožehavých témat udatně pustil. A protože divadlo je podle oscarového a přirozeně i lvího režiséra svobodnější a méně stresující, napsal divadelní konverzačku Dobré ráno s Findou rovnou i s postavou sobě na míru. Vypravila jsem se tedy do divadla v Ústí nad Labem, kde představení zrovna hostovalo.
Atmosféru ústeckého lehce zanedbaného kulturáku, v jehož interiérech najdeme degradující stopy po všech vrstvách uměleckohistorického vývoje, náhle pozvedává fronta natěšené kulturní veřejnosti, pár limuzín parkujících přímo na terase u vstupu i bdělá přítomnost PČR. Netuším, jestli kulturní veřejnosti je takto pomáháno a chráněno vždy, nebo jde o výjimečnost události související nějak s „kamenováním na sociálních sítích“.
My se totiž v Dobrém ránu s Findou vracíme do éry, kdy lidi nemuseli složitě nic googlit a mohli se pohodlně vézt na svých přirozeně intuitivních přesvědčeních včetně anticikanismu.
Hlediště praská ve švech, když se jeviště rozsvítí a před námi se odhalí prostá scéna z několika kusů přehozy maskovaného nábytku. Promyšlenost a vizuální působivost byla zřejmě motivovaná hlavně tím, aby herci nemuseli celé představení stát. Ochotnická úroveň scénografie a kostýmů signalizuje, že divadelní výrazové prostředky tu půjdou trochu stranou před zásadními společenskými sděleními. Jen trochu zamrzí, že představení je výrazně dražší než levnější varianta vstupenky třeba na operu do Národního divadla, na níž se podílejí vyšší desítky až stovky účinkujících, ale to je holt kapitalismus.
Televize na divadle
Diváckou vstřícnost představení Dobré ráno s Findou zajišťuje situování konverzace do televizního studia. Během první půlky sledujeme přípravu ranní talk show s hosty, přičemž v druhém jednání jsme svědky toho, jak to nakonec dopadne. „Fin-da“ je pak robotka finsko-dánského – a nikoliv francouzsko-dánského původu, jak se tu nekorektně návodně vtipkuje – a zároveň největší atrakce vysílání. Moderátorku, která celou dobu uhlazuje názorové střety postav, hraje Alena Doláková, lehce infantilního moderátora gaye, který převážně jen vtipkuje o své orientaci, si zahrál Ondřej blackface Sokol. Hostům vévodí stárnoucí neurobotanik a ústřední myslitel Háječek, jehož role se ujal mozek celého kusu samotný Jan Svěrák, jenž si roli napsal „ne trochu, ale úplně na tělo“, jak se svěřil Aktuálně ve zmíněném rozhovoru. Jako ideové oponenty si napsal samé těžké váhy: křečovitě hysterickou Green Deal kontrolorku z Bruselu, jež má ve studiu zajistit úsporné osvětlení, plastové lahve nahradit nerezovými, dohlédnout na „inkluzi a rovnost“ a vymýtit konzumaci masa, protože „nůžky se rozevírají“. Tu svým přirozeně komediálním talentem ztvárnila Anna Polívková.
Dalším naopak profesorovým spojencem („muži jsou od pasu dolů všichni stejní“) je romský rapper LP Gauner, který se po pobytu ve vězení při výkonu veřejně prospěšných prací omylem nachomýtl k natáčení dánského filmu. Se štábem pak odjel do Dánska a vybudoval si kariéru v hudebním průmyslu. Jak jinak než náhodou totiž může Rom uspět – navíc leda tak v hyperkorektním Dánsku. Své peníze pak LP Gauner využil mimo jiné na nákup luxusní robotické krásky „v plné výbavě“ (Simona Tlustá), jejíž pohybově taneční vstupy dodávají představení onen žádoucí sexy šmrnc televizních estrád.
Jediným výdobytkem neblahé progrese je ve Svěrákově představení akorát skutečnost, že v roli rappera dostal šanci romský herec Josef Fečo a nebylo třeba nikoho natírat na hnědo. Aby byl tento detail zbaven veškerých podezření z ideologicky tlačených kvót na angažmá menšin, vyvažuje jej uhnětení postavy ze všech možných stereotypů i rapperovy repliky, za něž by se nemusel stydět ani Miroslav Sládek.
Například se nám tu vrací dobová diskuse „cikán vs. Rom“, kdy se diváctvu předestře univerzální konzervativní argument, že když něco bylo už dřív, mělo by to tak zůstat. Takže když Romové byli za něčího mládí prostě cikáni, tak je to správně. Nakonec sami tak o sobě mluví a už neřešme, jestli jsme jim to jako majorita náhodou nevnutili. Jen mimochodem – intelektuální výzva spočívající ve zjištění, jaký je mezi slovy Rom a cikán rozdíl a proč je jeden z pojmů jednoznačně vhodnější, zabere asi tři vteřiny googlení. Kam se ovšem googlení hrabe na selský rozum přirozeně inteligentního bělocha ze slavné rodiny.
Zpět do časů hypersvobody
My se totiž v Dobrém ránu s Findou vracíme do éry, kdy lidi nemuseli složitě nic googlit a mohli se pohodlně vézt na svých přirozeně intuitivních přesvědčeních včetně anticikanismu, který byl pro kulturními elitami vzývané nekorektní devadesátky tak příznačný.
Do Svěrákovy zlaté éry (Obecná škola 1992, Jízda 1994, Kolja 1996) se vracíme i v dalších tématech, která si autor bere směle na mušku – chtělo by se říci, jsou to právě všechny ty „krátkodeché ideologie a aktivistické tendence poplatné době“, jak je zmiňuje aktuální petice proti uměleckým školám a institucím, kterou Jan Svěrák také podepsal.
Jednou z výrazných tematických linek upovídaného představení je kritika feminismu. A tady dělá Jan Svěrák stejnou chybu jako dnes už celý zástup polemiků a polemiček s feminismem (zde, zde nebo zde), totiž že informace o něm čerpá především ze vzduchu, vlastních předsudků a hlavně tak nějak přirozeně z ducha doby, rozhodně nezasažen jakoukoliv četbou například knih. Přetrvávající postkomunistická averze k myšlenkovým konceptům Západu, jako jsou všechny ty vlny feminismu od druhé dále, postkolonialismus, analýza strukturálních znevýhodnění, rasismu, boj za práva zvířat, ale i o veřejný prostor a spoustu dalších věcí, které nás jen obtěžují od svobodné spotřeby, jsou tu broukpytlíkovsky ignorovány s přesvědčením, že nám, co jsme zažili tu svou chatařskou totalitu, nebude nikdo nic vykládat.
Je to právě návrat do devadesátek a jejich blazeovaného sebevědomí „vítězů dějin“, kdy se Češi tak nějak vlivem gravitace geopolitických událostí překulili zase na tu správnou stranu. A historicky již několikerou lekci s represivním režimem opět překlopili do naivní, a především nesmírně pohodlné strategie, že dneska už není třeba se ozývat, demonstrovat, stávkovat apod., protože se to smí. Ta úleva, díky, že už nemusíme. Výjimku tvoří jen estébák (multimiliardáře by mu liberálové až tak nevyčítali) Andrej Babiš a sentimentálně výroční evokace právě listopadových událostí roku 1989.
Proto Jan Svěrák v roce 2018 svůj projev Pět vět namířený proti útokům Miloše Zemana na veřejnoprávní televizi přečetl (jako spořádaný rozumný muž) ještě před zahájením přenosu předávání Českých lvů. Naopak letos se proto zařadil do šiku rozumných, které pobouřila Daria Kashcheeva. Ta během přímého přenosu ceremoniálu, který byl koncipován především jako prostor pro hold zasloužilým mužům, uloupila nekonečné minuty kvůli něčemu tak banálnímu a otravnému, jako je mateřství, děloha a filmová tvorba.
Proto také Svěrák před feministickou ideologií ve Findě šermuje především humorem a selským rozumem, kdy rozvíjí úvahu o polovině zastoupení k pointě, že těch polovin není dost pro každou z menšin. Humor v duchu labelu Svěrák musí být ale nejen takto laskavý, ale i intelektuálně stimulující, takže jsme například poučeni o jedinečnosti mužských svalových vláken, což nás má asi popostrčit k logickému dovození mužské přednosti například v profesi osvětlovače.
Každopádně Svěrák současnou debatu o feminismu nechápe. Sebevědomě setrvává ve „své“ době, jejíž antifeminismus formulovaly elity, s nimiž se zkrátka ztotožňuje a nebude na tom na stará kolena nic měnit. Proč taky, vždyť svět funguje báječně. Přinejmenším pro něj.
Totéž se týká homofobních vtipů, které sází Ondřej Sokol v patřičně vykrouceném a naivně ukníkaném podání gay postavy, jejíž komická tradice sahá nejméně k postavě Lumíra z Dívčí války Fr. Ringo Čecha. Zamyslet se a napsat třeba psychologicky plnokrevnou zajímavou postavu, která by byla také gay a řešila třeba nerovnost před zákonem nebo homofobní útoky? Ne, ne, ne… to by byla aktivistická tendence, ideologie a kvóta, lepší bude nechat „gaye“ pronášet vtipy jako „homo office“, dvojsmysly o tom, jak se někam něco nakonec vždycky nějak vejde a vůbec se umanutě fixovat na anální a orální sexuální praktiky, protože to je něco, co heterosexuál nezná a je to ohromně legrační. Nakonec když může internalizovaný rasismus předvádět romský herec, proč by jakože gay nemohl říkat homofobní vtipy, vždyť oni na rozdíl od nás utlačovaných heterosexuálních bělochů přece můžou!
Jestliže většina divadla burácela smíchy při téměř sebemenším Sokolově pohybu, sama jsem se pro změnu musela smát herectví Jana Svěráka. Ten se schoval ve svém alter egu, svérázném profesoru, který stále něco hodně vysvětluje, ale jehož povrchní svět médií nenechá nikdy mluvit dlouho a do hloubky. Nepříjemné, nepochybně osobní zkušenost člověka, který četné rozhovory poskytuje již přes třicet let. Navíc pan profesor stihne rozkrývat všechny ty plíživé totalitní tendence a snaží se je chytrácky humorně stírat. A tak jeho stárnoucí bílý intelektuál deklamuje nezáměrně komicky, tenkým hláskem pronáší polemické výpady a prokládá je jakousi svou osobní filozofií, která má povahu spíše sbírky frází a sofizmat. Unylostí projevu dokonce snad předvádí aluzi na cimrmanovské semináře, jež jsou obligátní součástí představení Divadla Járy Cimrmana, jehož ústředním spolutvůrcem je režisérův otec Zdeněk. Nefunguje to a vedle profesionálních herců vyniká jeho mimózní a skoro outsiderský projev, který si pochopitelně může dovolit jen málokdo. Leda by snad režíroval sám sebe ve vlastním kuse.
Totalita skrytá v nerezové lahvi
Privilegovaní tvůrci, kteří kariérně pokračují ve stopách svých otců, to mají opravdu těžké v tom, že intelektuální kadlub, z něhož se vyloupli, i nás ostatní provází dekády. Těžko říci, zda Jan Svěrák prodělal někdy vzpouru proti tíži odkazu svého otce nebo dokonce rebelii vůči dobovému myšlenkovému automatismu. Nic tomu ale nenasvědčuje. Jeho studentský film Ropáci by sice bylo možno číst jako něco takového, tedy v duchu zmíněné petice jako „krátkodeché aktivisticky povrchní předznamenání Green Dealu“, ovšem nezapomeňme, že v české mysli přírodu ničili hlavně komunisti. Po revoluci se extremisticky odsířilo pár elektráren, ale aby nám žabičkáři komplikovali spotřebu a budování kapitalismu, tak to zase prr.
Jestli hra nabízí nějaké rozuzlení, jak se vypořádat se stavem klimatu nebo všudypřítomnými mikroplasty, tak lze předem prozradit, že reálným stavem planety, klimatu nebo životního prostředí se vůbec nezabývá, pouze zlou ideologií, která nás chce omezovat. Jakékoliv omezování včetně konzumního je pak zásahem do svobody jedince, a tedy zárodkem totality. Takhle prosté to je.
Právě tento postoj sugerují scény s karikaturou zapálené úřednice, která má zpracovat pro „Brusel“ zprávu o ekologičnosti televizního studia. Vyměňuje plastové lahve za nerezové, tlumí světla, ale také přepočítává zastoupení mužů a žen – pan profesor se pak obává, aby ti lidé vůbec byli odborníci… Jindy pak filozofuje přímo naddějinně, kdy jako pamětník totality na rozdíl od mladšího osazenstva dobře ví, že v každé době jsou tyhle niky pro takovéhle lidi, myšleno samozřejmě různé fanatiky, ty, co to přehánějí. Po zásahu ekoúřednice v již zšeřelém studiu nakonec apeluje na ostatní postavy ve smyslu, „vy to nevidíte, jak se nám to tady pomalu mění“? Nepominutelným detailem je i to, že se postavy bojí mluvit, jak jim zobák narostl, tedy nekorektně, aby nebyli z Bruselu pokáráni. Tak nevím, snad u divadla přítomná policie neměla nakonec za úkol disidenta éry hyperkorektnosti Jana Svěráka rovnou sbalit.
Související článek:
Tady se jen sluší připomenout, že zatímco před Listopadem se příroda vytěžovala o sto šest, zatímco mládež byla moralistně nabádána ke sbírání odpadků po lese, stejně jako existovaly osvětové kampaně proti kapajícím kohoutkům a zbytečnému svícení, dnes jsou často i dílčí, ale systémová řešení v duchu této tradice dobrovolnosti pokládána za nějaký podvod, absurditu nebo dokonce totalitu a destrukci evropského stylu života.
Hra Jana Svěráka pak ve jménu svobody předvádí paradoxně právě postoje, které jsou spíše kontinuální s předlistopadovou životní praxí. Únik do soukromé spotřeby a de facto bezohlednosti stále ztělesňuje maximu svobody. Podobný cynismus je přítomen v obavě, že to přeženeme s řešením strukturálních nerovností – tím spíše, že ji vyjadřuje tvůrce, který naprosto zásadně kariérně těží z faktu, že je synem svého otce.
Stejně nereflektovaně vyznívá onen antikomunistický apel. Právě proto, že jak filmové komedie a divadelní hry, na nichž se scenáristicky a herecky podílel Zdeněk Svěrák, nejen za oné třeskuté totality vznikaly a pomáhaly nám obyčejným ji „přežít“, ale především nás všechny naučily, že systém (jakýkoliv) se kritizuje inteligentně, nehystericky, cudně a hlavně formálně. Svěrákovství je naším konzumním biedermeierem, který „tepe nešvary doby“ za socialismu i kapitalismu, pořád, neměnně, laskavě, aby to nebolelo a trochu jsme se zasmáli.
Salonní dezinfo
V mohutné tematické agendě Dobrého rána s Findou se tedy připomenou všechny „teplé“ vtipy, jaké jsme kdy slyšeli, z lepkavého příšeří nedávné minulosti se vynoří i argument proti zákazu kouření v hospodách a s řeznickou razancí se zasmějeme utrpení porcované zeleniny – tentokrát týrání zvířat relativizoval květák namísto obvyklé mrkve. Chybět by pak mohla už jen „AI“. Ale nechybí.
Umělou inteligenci tu zhmotní sexy robotka, která je vlídná a jednoduchá, aby se s ní muži dostatečně pobavili a cítili se dobře. Robotku je navíc možné příležitostně „naloudovat“, aby věděla všechno a mohla jako autoritativní deus ex machina argumentačně smést všechna pokroková úsilí, za nimiž odhalí zmanipulované kariéristky, které stejně nejvíc ze všeho touží po dětech.
Tento vlhký sen z mikročipů nebyl originální už když jej před pár lety podobně použil Emil Hakl v novele Umina verze, ale hlavně budí pochybnosti nad tím, jak přesně si tu ej áj Jan Svěrák vlastně představuje. Její největší naděje ani hrozba není pochopitelně v tom, že jednou nahradí problematické ženy z masa a kostí. Jan Svěrák totiž podle všeho už digitální románek prožívá, jen to zdá se netuší.
Jde totiž o rafinovanou aférku s webovými algoritmy a cíleným zpravodajstvím. Totiž to, co se ve hře opakuje s pocitem, jak na to autor chytře kápnul (například kritika elektromobility a celkově antigreendeal), není úplně z jeho hlavy. Všechno, co ve Findě společenskokritického padne, důvěrně známe ze sociálních sítí, dezinformačních webů a nakonec i konvenční strejcovské televizní zábavy včetně kontinuity s normalizací.
Je to v zásadě agenda o dekadenci Západu, o představě, jak se to tu pod vládou progresivistů, neomarxistů a feministek vymkne. Že je potřeba se vrátit k tradicím, k tomu, co platí od pravěku a do dob, kdy byl svět ještě v pořádku. Agenda chlácholivá k postarším mužům (přestože s ní pracují výjimečně i ženy) zvyklým na svá privilegia a moc. V případě českých intelektuálů se pocit převahy nad mladými vyživuje i antikomunismem a také mytologizací a nekritičností vůči devadesátkám – zaštiťováním příhodných autorit v čele s Václavem Havlem, který se jako nebožtík nakonec jeví užitečnějším než kdy dříve.
Zůstává otázkou, jak moc velký rozdíl je mezi těmi, kteří chtějí narativy ruského dezinfa a sémantické psí kusy vytěžit v politice, a těmi, kteří jimi nadbíhají divákům a čtenářům ve svých kulturně podnikatelských projektech, jejichž marketing stojí a padá s „nekorektností“. Také se nabízí paralela mezi probíhající legitimizací ultrapravicové a nacionalistické agendy v politice a tím, jak se řekněme kulturní veličiny z vyššího patra propadají na úroveň vtíravé nekomplikované zábavy. Zábavy, která nadbíhá konformismu svých recipientů, kteří mají nepochybně svých starostí dost a o nějaké další, jako je existence queer lidí nebo dopady jejich argentinského steaku na planetu, rozhodně nestojí. Tyhle výmysly už je jenom otravují a jediné, po čem touží, je zaplašit je nekorektním humorem kamsi mimo svědomí.
V úvodu zmíněná petice možná bude záhy něčím, na co budou chtít rychle zapomenout hlavně její signatáři. My ostatní jí můžeme vděčit nejen za ukázku toho, jak bazální motivací je kulturní establishment často veden, ale lze ji vnímat i jako impuls pro revizi toho, co znamená býti českou intelektuální autoritou. To bezezbytku platí i o výboji Jana Svěráka na poli dramatického umění.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás