Doporučit dávky jako prostředek pomoci v krizi, a potom je začít kontrolovat a zpřísnit boj „proti zneužívání“. Chlubit se zvyšováním důchodů, a pak je ve stavu legislativní nouze zarazit. Chování vlády a fingovaná krizová solidarita všech se všemi začíná mít celkem jasný vzorec. Na jedné straně řeči o spojování všech a na straně druhé slepá aplikace pravičáckých asociálních dogmat.
Vzkazy spokojených důchodců žádajících pro sebe méně peněz spadá mezi všemi šílenými propagandistickým výstřelky vlády někam doprostřed. Obrázek spokojeného seniora z fotobanky doprovázející vzkaz vládě už jen dokreslil absurditu celé situace. Vládní koalice vyhlásila stav legislativní nouze vyhrazený pro zcela výjimečné situace proto, aby mohla snížit povinnou valorizaci důchodů, a následně spustila kampaň tvrdící, že to nikomu nevadí. S tím skutečně mohl být spokojený jen fiktivní muž z grafiky ODS, jenž jako fotohrdina v USA přežil rakovinu plic, v Německu se nebojí mít pohotovostní linku a v Brazílii má čtyřicetiprocentní slevu na celkovou zdravotní prohlídku.
Starobní důchodci jsou v kampani nepřímo obviňováni ze zadlužování budoucích generací.
Dalším z českých důchodců, který na Ministerstvo práce a sociálních věcí psal, mohl být miliardář a penzista Andrej Babiš. Nejspíš podobně jako Antonie L., jejíž výpověď ministerstvo zveřejnilo, rovněž „nezná ve svém okolí žádného důchodce, který by měl bídu“. Tak proč důchody zbytečně zvyšovat, když se někdo má dobře. Komunikace ministerstva ohledně ukončení valorizace důchodů všechny ubezpečuje, že spokojených je dost, a k nespokojenosti tím pádem není důvod.
Vláda se dožaduje společenské solidarity všude tam, kde pomalu hrozí bída. Skoro každý týden se vytasí s další položkou, na které ve jménu soudržnosti hodlá šetřit: nezaměstnaní, zneužívání dávek, nemocnice, senioři. Příjmovou část rozpočtu řešit nehodlá, přerozdělování je podle jejích dogmat zlo, a tak bude hledat položky k šetření donekonečna. Říká se tomu závod ke dnu. Snaha ušetřit na sociálních výdajích je v neoliberálním dogmatu nekonečná.
Nepochybně žije v Česku celá řada seniorů a seniorek, kteří skutečně netrpí nouzí, mají vlastní bydlení, solidní penze, úspory a tak dále. Zveřejňování výpovědí těchto spokojených penzistů ve chvíli, kdy vláda narychlo mění zákony, aby nemusela důchody zvyšovat, a kdy se v Česku žije čím dál hůř, ale vytváří nepříjemný tlak na méně spokojené a méně zajištěné starobní důchodce. Kampaň skrytě pracuje s pocitem viny za to, že člověk bere z eráru a nic do něj nedodává. Přesně to je ale principem starobního důchodu, který je jedním z největších výdobytků 20. století a který aspoň částečně odstranil bídu lidí, kteří už nemohou pracovat.
Kategorie žádoucích důchodců odmítajících víc peněz, seniorů, kteří můžou jít příkladem všem ostatním, stigmatizuje ty, kteří víc peněz v době krize potřebují. Tentokrát se nestigmatizují „pouze“ příjemci sociálních dávek, ale i starobní důchodci, kteří, jak zní známá mantra, „celý život poctivě pracovali“. Pocit viny za individuální selhání vždy může překrýt strukturální a politické příčiny a vyvinit konkrétní politická rozhodnutí. Starobní důchodci jsou v kampani nepřímo obviňováni ze zadlužování budoucích generací. Proč tuto logiku neslyšíme, když vláda celkem v klidu škrtá daně, zvyšuje limity pro platbu DPH a benevolentně otálí s daněmi z mimořádných zisků? Tím přece taky vznikají dluhy pro příští generace.
Spokojení důchodci, volající po konci valorizací, jsou plně v souladu s logikou Fialovy vlády, která sice mluví o solidaritě v krizi, ale v praxi ji permanentně podkopává. Je přitom dost nepravděpodobné, že lidé budou s takovou politikou spokojení, a tak místo lidí nastupují fotobanky. Příště můžou děkovat lidé bez práce, kterým Jurečka zkrátil podporu. Raději taky ti z fotobank.
Autor je redaktor Alarmu.