Podcast Krása se snaží budovat ženskou solidaritu nastavováním vlastních hranic i prostorem pro sdílení

Debata okolo nového podcastu Krása, který pro Radio Wave připravila novinářka Linda Bartošová, opět potvrdila smutný fakt. Česká společnost nenávidí (nejen) emancipované ženy.

Michaela Peštová
Foto Radio Wave

„Ta tam zas bude řešit, jak to má těžký, protože je krásná, ne?“ poznamenal sarkasticky začátkem podzimu kamarád, když jsme si povídali o připravovaném podcastu Krása novinářky Lindy Bartošové. Komentář nebyl ojedinělý, pro debatu, která na sociálních sítích vydání prvního dílu podcastu bývalé tváře hlavní zpravodajské relace České televize předcházela, naopak symptomatický.

Můj známý neměl o podobě podcastové série předem jasno sám. Podobných poznámek – v různých odstínech vulgarity a krutosti od pohrdavých interpretací, podobné té z úvodu, po vyloženě nenávistné útoky mířené jak na podcast, tak na Lindu Bartošovou osobně – byly najednou české sociální sítě plné.

Osobní, ale společenské

Anonymní hlasy i prominentní postavy českého veřejného prostoru pohoršilo, že si o kráse dovoluje promluvit právě Bartošová. Vyčítali jí, že o problematických aspektech kultu krásy chce mluvit jako někdo, kdo jejímu konvenčnímu vnímání tolik odpovídá, a také to, že se ona sama účastí v soutěži Miss České republiky před deseti lety na budování kultu krásy údajně podílela. Z agresivity komentářů i blahosklonné bagatelizace útoků je ale jasné, že zmiňovaný shitstorm neměl s kritikou – natož konstruktivní – společného nic. Jako by dráždilo už jen to, že chce autorka mluvit o tom, co zajímá ji samotnou, jako by na to jako žena neměla právo.

Muže jako by popuzovalo, že jejich estetické preference projednou nebudou středobodem světa.

Nejohavnější útoky se totiž na autorku sesypaly v době, kdy Rádio Wave spuštění podcastu teprve ohlásilo a žádnou z epizod zatím nebylo možné si poslechnout. Už z publikovaného teaseru ale bylo zřejmé, kterým směrem se podcastová série bude ubírat, a o to nesmyslněji působila i prvotní kritika. Autorka nijak neskrývala, že Krása bude podcast veskrze osobní, a už dopředu vysvětlila svoje motivace i snahu vyrovnat hned v úvodu pozici svojí i svých respondentek. Podcastovou sérii se proto rozhodla otevřít epizodou s titulem Dívka roku, v níž s někdejší účastnicí slovenské soutěže Miss a hudebnicí Janou Kirschner hovoří i o vlastní cestě do soutěže krásy. Z úvodní epizody je zřejmé, že vlastní zážitky budou Bartošové sloužit především jako prostředek k otevírání dialogu a budování prostoru vzájemného sdílení.

Konkrétní zpovědi žen různého věku, etnicity, sexuální orientace nebo společenské třídy v sedmi epizodách ukazují problematiku vzhledu jak z individuální, tak společenské perspektivy.  Ty se autorka do širšího kontextu rozhodla zasadit prostřednictvím komentářů vybraných odbornic – v podcastu slyšíme třeba feministickou publicistku Elišku Koldovou, hudební publicistku Anetu Martínkovou nebo digitální antropoložku Marii Heřmanovou. Celkem pětatřicet různých ženských hlasů reflektuje život pod tlakem – také internalizovaného malegazu v současné společnosti skrze příběhy o akné nebo alopecii, ale i obecnějším tlaku na ženský vzhled a nepsané nutnosti být krásná.

Když ženy řeší ženy

Těžko říci, jestli veřejnost už dopředu více popuzoval strach z toho, že jako ženy prozřeme a uvědomíme si, že nás být krásné vlastně nebaví, že je to tvrdá dřina, která stojí hodně peněz, nám samotným toho zas tolik nepřináší, a tak začneme hromadně vysypávat pudřenky a prioritizovat vlastní pohodlí nad estetickými nároky patriarchátu. Muže jako by popuzovalo, že jejich estetické preference projednou nebudou středobodem světa. Víceméně ženský podcast, ve kterém ženská témata řeší ženy, najednou postavil muže na druhou kolej, což není pozice, na kterou by muži v Česku byli příliš zvyklí – muži u nás rozhodují i o záležitosti tak esenciálně ženské, jako je porod.

Že to celé nebylo tak úplně o Kráse naznačuje fakt, že to nebylo poprvé, kdy Bartošová zažila intenzivní vlnu kyberšikany. Zesměšňování a ponižování čelila už poté, co koncem loňského roku oznámila, že opustí televizní obrazovku a v důsledku přepracovanosti si vezme delší volno. Leckoho asi napadne, že postava sebevědomé Lindy Bartošové, která se nebojí nahlas říkat vlastní názory, prostě dráždí kdekoho. S osobní rovinou si ale nevystačíme, napadání novinářek a publicistek na internetu není nic výjimečného. Cílem internetových agresorů se před časem stala třeba také právnička, odborářka a publicistka Šárka Homfray, která teď slaví úspěchy se svou knihou Proč jsme tak naštvané.

Závěry nedávno zveřejněného výzkumu, který provedlo UNESCO ve spolupráci s Mezinárodním centrem pro novináře, poukazují na to, že se jedná o systémový problém globálního rozsahu. Útoky v online prostoru zažívá většina novinářek, přičemž pandemie koronaviru chování lidí na sociálních sítích ještě zhoršila a kyberšikana, která na novinářky cílí, je od té doby intenzivnější. Výzkumnictvo rovněž upozorňuje, že bagatelizovat útoky na internetu znamená také ignorovat rizika fyzických útoků, ke kterým šikana na sociálních sítích nezřídka vede. „Násilí na internetu vůči redaktorkám představuje jednu z nejzávažnějších globálních hrozeb pro svobodu tisku,“ upozorňuje dále studie, která si všímá dopadu umlčování pohledu na svět celé poloviny globální populace.

Boy bye

„Linda Bartošová svým chováním narušila status quo. Přestala být ,tou hezkou holkou, co čte zprávy,‘ a tím vystoupila z role objektu, do kterého si lidé promítají své – nejenom sexuální – představy. Najednou mluví sama za sebe, sdílí svoje zkušenosti a přestává být prostředkem k naplňování cizích potřeb, a to určitou část veřejnosti frustruje,“ myslí si psycholožka a psychoterapeutka Aneta Dorazilová.

Její domněnky mi vzápětí potvrzují komentáře pod tweety, které Bartošová zveřejnila. „Úplně bych to s tím aktivismem za každou cenu nepřeháněl, Lindo.“ „Moc bych si přál, abyste byla taková, jak vypadáte,“ dočítám se pod jejími příspěvky. Úplně cizí muži si v komentářích Bartošovou přivlastňují, vnucují jí vlastní názory na to, jaká by podle jejich představ měla být, přesně v duchu patriarchálních společenských norem, které ženy redukují na pouhé objekty – prostředky k naplňování potřeb mužů.

Není proto divu, že když ženy najednou začnou řešit sebe a svoje prožívání – podobně jako to dělají respondentky v podcastu Krása ale i jeho autorka, muži se vzpouzí. Část mužů se cítí ohrožena, protože se oprávněně obávají, že se budou muset obstarat sami, a že pozice, které byli zvyklí nabývat celkem lehce, už mít zadarmo nebudou.

Společnost od žen očekává vděk, obdiv, pasivitu a strach. Nespokojenosti, odvahy a aktivity se bojí. Tím znejišťuje i Bartošová. Odchodem z České televize dala najevo, že je pro ni důležitější vlastní duševní pohoda než očekávání diváků vidět ji na televizní obrazovce. Podcastem Rádia Wave se zase pokouší zmírnit tlak estetických nároků tím, že o nich mluví nahlas. Linda Bartošová si v obou případech pevně nastavila hranice a postavila se kromě sebe samé i za další ženy. A jestli patriarchát něco nenávidí ještě o trochu víc než vzpurné ženy, které nemůže ovládat, pak je to ženská solidarita. Není náhoda, že se ženským kolektivům hanlivě říká slepičince a podobně, ne náhodou stále slýcháme mýty o neschopnosti žen formovat přátelské vztahy. Patriarchální nastavení ženy udržuje oddělené záměrně. Dokud si připadáme osamocené a bezmocné, nikdy se systému nevzepřeme natolik, abychom ho mohly změnit.

Budovat solidaritu

Čeští strážci konzervativních pořádků si po poslechu prvních několika dílů mohou úlevně oddechnout. Výpovědi jednotlivých žen ukazují, že patriarchát si nejde sundat jako mikinu a všichni ho máme do určité míry internalizovaný. To nepřímo ukazuje třeba v druhém díle samotná autorka, když sama sebe označuje za pragmatickou, a proto nevěří psychosomatickému přístupu k medicíně. Novinářka Jana Patočková v epizodě, která se nad krásou zamýšlí z feministické perspektivy, zase připouští, že ji k aplikaci botoxu vedl „odporný systém marketingu“ a detabuizace estetických zákroků. Výpověď Patočkové, upřímná a plná sebe-empatie, vyvažuje heroizující momenty, které jsme mohli slyšet třeba v epizodě o kůži, kde respondentky rámují náročné prožitky spojené s bolestivým onemocněním, jako zdroj hlubšího poznání života a úpravy životních priorit.

I když je z výpovědí zachycených podcastem Krása zřejmé, že se zatím žádná revoluce nekoná, už samotná jeho existence je, vedle podcastů Sádlo nebo nedávné Hranice násilí, pro český veřejný prostor dobrou zprávou. Dramatické změny, které v posledních třech letech zažíváme, jako by osvobodily naši schopnosti imaginace, a my byli najednou schopni nad každodenními obtížemi uvažovat jinak než jako nad osobním selháním.

„Já jsem si svých privilegií, co se vzhledu týče vědoma, přesto si nemyslím, že opravňují cizí lidi brát mě neustále jako sexuální objekt,“ říká Bartošová v úvodní epizodě a vysílá posluchačstvu důležitý signál.

Žádná žena si nezaslouží, aby se s ní zacházelo jako s věcí. Zdá se mi to směšné, o tom vůbec psát, ale chování některých mužů připomíná, že je to třeba neustále opakovat. Ženám zase Linda Bartošová prostřednictvím svého empatického podcastu dodává odvahu a pocit, že je konečně někdo slyší, že nejsou samy. Že pod tlakem kultu krásy trpíme všechny, že znesvobodňuje i ty, které by z něj měly profitovat. A i tím pomáhá budovat v Česku skoro zničenou ženskou solidaritu.

Autorka je publicistka.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Čtěte dále